Svatý prorok Azariáš

památka 3. / 16. února

Svatý prorok Azariáš (Azarjáš), syn Odéda, žil v X. století před Kristovým narozením. Naplněn Duchem Božím předstoupil před Ásu, Judského krále, po jeho slavném vítězství nad etiopským králem Zerachem.

Vyzval krále a lid, aby opustili modlářství a věrně sloužili pravému Bohu. Král a lid, nadšení Azariášovým proroctvím, vymýtil ohyzdné modly z celé země judské i z Benjamína a z měst, která dobyl v Efrajimském pohoří, a obnovil Hospodinův oltář před Hospodinovou předsíní (2. Pa 15, 8).

Mnozí z Izraelitů se pak obrátili k pravému Bohu, a když se shromáždili v Jeruzalémě, vstoupili do smlouvy s Bohem a přísahali, že od Něho nikdy neodstoupí. A Bůh jim požehnal trvalým pokojem.

Prorok Azariáš, pronesl slova, jejichž pravda nikdy nezmizí: „Hospodin bude s vámi, když budete s ním. Když ho budete hledat, dá se vám najít. Když ho opustíte, opustí vás“ (2. Pa 15, 2).

 Spravedlivý Simeon Bohopříjemce

a prorokyně Anna (I. stol)

památka 3. / 16. února

Podle svědectví svatého evangelisty Lukáše, byl spravedlivý starec Simeon, jedním z Božích vyvolených, který očekával potěšení Izraele, a Duch svatý na něm přebýval (Luk 2,25). Bohem mu bylo zjeveno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše – Krista.

Podle tradice, byl starec Simeon, jedním ze sedmdesáti Židů, kteří byli za Ptolemaia Filadelfa, pověřeni překladem hebrejské Bible do řečtiny. On překládal Knihu proroka Izajáše. Když došel na místo, kde prorok oznamuje Narození Krista z panny, těmito slovy: „Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel, Bůh je s námi“ (Iza 7, 14), velmi se kvůli tomu znepokojil, vzal nůž, a slovo „panna“ chtěl odškrábat a nahradit ho slovy „mladá žena“.

V tu chvíli, se Simeonovi zjevil Anděl Boží a zabránil mu opravit posvátný text. Vysvětlil mu, že to, co se mu zdálo nemožné, je skutečné proroctví o příchodu Syna Božího na svět. A aby potvrdil slova, co řekl, slíbil mu, že nezemře, dokud nespatří Mesiáše, narozeného z Panny.

Za mnoho a mnoho let, když Přesvatá Bohorodice, přinesla Krista do Jeruzalémského chrámu, Duch Boží, oznámil starci Simeonovi, že nastal čas, kdy bude splněn slib. Simeon si pospíšil do Chrámu a z čistého srdce, tam pronesl slova: „Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podle slova svého, v pokoji. Neboť viděly oči mé spasení tvé, kteréž jsi připravil před obličejem všech lidí, světlo ku zjevení pohanům, a slávu lidu tvého Izraelského“ (Luk 2, 29 - 32).

O několik dní později, spravedlivý starec zesnul v pokoji. Podle církevní tradice, byl spravedlivý Simeon pohřben na kopci Katamonas v Jeruzalémě. Toto místo, bylo poté obýváno mnichy a dodnes, se zde nachází chrám ke cti spravedlivého Simeona.

V šestém století, pak byly jeho svaté ostatky přeneseny z Jeruzaléma do Konstantinopole¹. Tam byly uloženy a ctěny v chrámu svatého Jakuba.

Svatá prorokyně Anna, byla dcera Fanuelova a pocházela z rodu Ašerova. Velmi brzy ztratila manžela a poté, pak celý svůj život přebývala v Jeruzalémském chrámu, doufajíce v příchod Spasitele. Byla ctnostnou ženou a pro svůj zbožný život, byla obdařena prorockým darem. Po slovu Evangelia, „Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami“ (Luk 2, 37). Když bylo spravedlivé Anně osmdesát čtyři let, stala se důstojnou toho, že spatřila dítě mládence Ježíše Krista v Jeruzalémském chrámu, jak byl přinesen k zasvěcení Hospodinu jako prvorozený, podle Mojžíšova zákona. Spravedlivá Anna, slyšela prorocká slova svatého Simeona  Bohopříjemce, pronesená k Přesvaté Bohorodici: „I požehnal jim Simeon, a řekl k Marii, matce jeho: Aj, položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli, a na znamení, kterémužto bude odpíráno. A tvou vlastní duši pronikne meč, aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení“ (Luk 2, 34 - 35). Prorokyně Anna, poté spolu se svatým Simeonem oslavovala Boha a všem říkala, že Mesiáš přišel na svět (Luk 2, 38).

__________________________________

 

¹ Památka přenesení ostatků svatého, Jakuba, bratra Páně a svatých Simeona a Zachariáše, z Jeruzaléma do Konstantinopole v roce 351, se připomíná v řeckém synaxarionu 1. / 14. prosince.

 Svatý mučedník Trifon divotvůrce (♰ 250)

památka 1. / 14. února

Tento slavný mučedník Kristův, svým původem pocházel z města Lampsakos v Mýsii ¹.

Jeho skromní a zbožní rodiče mu od raného dětství vštěpovali lásku ke ctnostem svatého Evangelia. Díky tomu, přestože byl prostým pastýřem hus, velmi brzy dostal od Boha v dar blahodať uzdravovat lidi i zvířata a vyhánět nečisté duchy.

Stalo se, že do dcery císaře Gordiana vstoupil zuřivý běs. Lékaři ani zaříkávači, jí nedokázali pomoci. Jednoho dne, ten běs vykřikl: „Pouze Trifon má tu moc mě vyhnat!“ Gordianus okamžitě vyslal posly po celé říši, aby hledali léčitele tohoto jména. Poslové nakonec Trifona nalezli, jak pokojně pásl husy. Vzali sedmnáctiletého mladíka a přivezli ho do Říma. Tam sílou modlitby, vyhnal běsa a donutil ho předstoupit před obyvatele města v podobě ohavného černého psa a přiznat, že jako nástroj satana, otce všeho zla, nemá on, ani jeho přisluhovači žádnou moc nad zbožnými křesťany.

Vděčný císař, Trifona štědře odměnil. Svatý pak cestou domů tuto štědrou odměnu rozdal chudým. Doma se potom opět v pokoji věnoval své práci, činil mnohé zázraky, pomáhal všem potřebným a nic za to nepřijímal.

Když za bezbožného císaře Deciuse započalo pronásledování křesťanů, dozvěděl se o Trifonovi, jako o nebezpečném šiřiteli křesťanství, prefekt východu Aquilinus. Dozvěděl se o něm, že beze strachu šíří Kristovu víru a mnohé přivádí ke křtu, vyslal proto pro něj vojáky, aby ho předvedli před soud do Nikáje. Trifon se nijak neskrýval, naopak, sám se vydal do rukou vojáků, kteří pro něj přišli. S radostí pak předstoupil před soud v Nikáji.

Přehlížel chválu i hrozby prefekta a ke všem jeho slovům, se choval stejně přezíravě. Nakonec bylo rozhodnuto, že ho budou jako křesťana mučit. Byl přivázán ke sloupu a po tři hodiny bit dřevěnou holí, která se používala při výcviku vojáků. Protože se prefektovi zdálo, že mu takovéto bití, jen málo působí bolest, nařídil, aby byl přivázán ke koni a donucen běžet bosý po kamenitých a zmrzlých cestách.

Po návratu, pak probodly jeho nohy hřeby, protože odmítl uctít císařský obraz. Potom ho přivedli, do středu města k dalšímu mučení.

Láska ke Kristu, však proměnila utrpení mladého mučedníka v božskou útěchu, takže dav pohlížel na jeho mučení s úctou. Vojáci mu zuřivě kroutili rukama a nohama, mlátili ho pruty, pálili pochodněmi, ale svatý, vše snášel s radostí a za své trýznitele se modlil. V jednom okamžiku, se mu na hlavu z nebe snesla koruna z květin a drahých kamenů.

Tehdy, Aquilinus, bezmocný a ponížený, nařídil, aby Trifononovi, byla za městskými hradbami setnuta hlava. Tam však, ještě předtím, než kat udeřil smrtícím mečem, vydal mučedník svou duši Bohu.

Křesťané města Nikáj, poté spěchali, aby uctili jeho drahocenné ostatky. Svatý se jim však tehdy zjevil a prozradil jim, že je třeba, aby se navrátil do své vlasti. Svatý mučedník Trifon, byl proto pohřben ve městě Lampsakos, kde se u jeho svatých ostatků, během staletí událo mnoho zázraků.

____

¹ Jiné prameny nazývají místem narození tohoto svatého mučedníka, vesnici Kampsada u města Apamea ve Frýgii.

Svatí nezištníci, mučedníci Kyrus a Jan

a spolu s nimi umučené mučednice,

Athanasia a její tři dcery Theodotia, Theoktista a Eudoxia (♰ 311)

památka 31. ledna / 13. února

a také 28. června / 11. července, v den přenesení jejich svatých ostatků v roce 412

Svatý Kyrus, byl zbožný křesťan, žil v Alexandrii na přelomu III. - IV. století a pracoval jako lékař. Při tomto svém povolání lékaře, kdy léčil lidská těla, zároveň uzdravoval i mnoho lidských duší skrze kázání Kristova učení. Těm, kteří k němu přicházeli, říkal: „Nechcete-li, aby vás postihla nemoc, mějte se na pozoru před hříchem, protože nemoci jsou obvykle důsledkem hříchů.“

Svatý Kyrus nespoléhal jen na léky a lékařské umění, ale nemocné tělo uzdravoval modlitbou a duše, které předtím upadaly do temnoty modlářství, přiváděl zpět do života, skrze Slovo Boží.

Když pohané viděli, jak svatého Kyra provází při jeho pomoci nemocným úspěch a daří se mu, předali ho místodržiteli města, krutému muži, kterému císař Dioklecián nařídil, aby pronásledoval křesťany.

Svatý Kyrus, vězení nakonec, ale se štěstím unikl. Odešel k hranicím Arábie, přijal mnišství. Za nějaký čas, se opět mezi lidmi proslavil, neboť uzdravení, která činil, konal jen skrze znamení Kříže.

Ve městě Edessa v Mezopotámii, v té době žil voják Jan, zbožný křesťan. Když začalo pronásledování křesťanů, opustil tento Jan své postavení a odešel na pouť do Jeruzaléma. Tam uslyšel o Kyrovi. Rozhodl se opustit vojsko pozemské, zříct se bohatství i světa a vstoupit do vojska Nebeského Krále. Začal proto svatého lékaře hledat.

Nejprve jel za ním do Alexandrie, poté do Arábie. Když ho konečně našel, zůstal s ním a stal se jeho věrným následovníkem, učedníkem a souputníkem na cestě, jak ve ctnostném životě, tak ve tvoření zázraků.

Mezitím, se stále více šířilo pronásledování křesťanů. Svatí Kyrus a Jan, se tehdy dozvěděli, že Syrian, vládce Sýrie, nařídil zatčení jedné křesťanky z města Kanopus, jménem Athanasia a jejích tří dcer, Theoktisty, Theodotie a Eudoxie, kterým bylo patnáct, třináct a jedenáct let. Kyrus a Jan, se obávali, že jejich tělesná slabost a nízký věk mladých dívek, jim nedovolí vydržet mučení a zřeknou se Krista.

Vypravili se tedy do onoho města Kanopus (dnes Abúkir), aby mučednice podpořili. Podařilo se jim proniknout do vězení, tam byli, ale chyceni a hned předvedeni před Syriana. Ten se domníval se, že podívaná na mučení Kyra a Jana, donutí čtyři ženy odstoupit od víry. Nařídil proto, aby byli svatí Kyrus a Jan, podrobeni mučeni přímo před jejich očima.

Ctihodní otcové, zůstali, ale neoblomní. Svou odvahu i statečnost, přitom předali také mučednicím. Matka, spolu se svými dcerami, všechna utrpení, kterým byla vystavena, statečně snášela a ona i její dcery, odvážně pokračovaly ve vyznávání Krista. Vládce, když se nedosáhl svého cíle, nařídil, aby všem, byly useknuty hlavy.

Po smrti mučedníků, vzali křesťané jejich těla a s úctou, je uložili v chrámu svatého Marka v Alexandrii.

V pátém století, svt. Cyril Alexandrijský (♰ 444), který si přál zničit zbytky pohanského kultu Isis, který ještě převládal jihovýchodně od města Kanopus v osadě Meuthis, tam nechal přenést ostatky svatých nezištníků. Tehdy se událo mnoho zázraků a uzdravení, a chrám svatých Kyra a Jana, který jim tam byl postaven, se stal jedním z nejznámějších poutních míst v křesťanském světě.

V sedmém století, svt. Sofronios jeruzalémský (♰ 638), který se v Egyptě nacházel, kvůli tehdejším ničivým nájezdům Peršanů, byl uzdraven z oční choroby tím, že se před ním zjevili tito dva svatí. Svatý Kyrus mu uzdravil jedno oko znamením Kříže, poté mu svatý Jan políbil jeho druhé oko a úplně mu navrátil zrak. Svatý Sofronios, poté z vděčnosti sepsal životy těchto svatých uzdravitelů a nezištníků a zapsal také jejich zázraky a mnohá uzdravení. Pravoslavní křesťané, kteří ve svých modlitbách vzývají na pomoc svaté nezištné lékaře duší a těl, v tomto Sboru svatých nezištníků¹ vzpomínají také svaté mučedníky Kyra a Jana.

____

¹ Nezištníci. Takto jsou Církví nazváni ti svatí, kteří léčili nemocné, aniž by za léčbu přijímali peníze. Ve své pomoci neustávají a nadále pomáhají všem, kteří se k nim ve svých těžkostech s vírou obrací.

 Ctihodný Efrém Novotoržský (♰ 1053)

památka 28. ledna / 10. února a 11. / 24. června, památka nalezení a vyzdvihnutí jeho svatých ostatků v roce 1572

Ctihodný Efrém, byl původem Maďar, starší bratr ctihodného Mojžíše Uherského a svatého mučedníka Jiřího.

V mládí přišel spolu se svými dvěma bratry na Kyjevskou Rus, kde vstoupil do služeb svatým bohabojným knížatům Borisovi a Glebovi (♰ 1015).

Bratr ctihodného Efréma, Jiří - Georgij, jako věrný knížecí sluha, zemřel společně se svatým Borisem, roku 1015 na řece Alta, když se snažil svým vlastním tělem ochránit svého pána. Třetí bratr, ctihodný Mojžíš Uherský (♰ 1043), se po návratu ze zajetí v polsku, stal mnichem Kyjevo-pečerské lávry.

Když byli zabiti knížata, Boris a Gleb a spolu s nimi i jeho bratr Jiří, byl Efrém v Rostově. Poté, co přijel na místo vraždy, hledal tělo svého bratra. Našel, ale jen hlavu svého bratra, kterou vrahové uřízli hlavu, aby si mohli vzít zlatou hřivnu, co nosil jeho bratr na krku. Efrém poté zanechal služby na knížecím dvoře, vzal sebou hlavu svého bratra, a odešel na řeku Tverc, kde začal vést poustevnický život mnicha.

Poté, co se v jeho blízkosti, usadilo několik mnichů, dal roku 1038 postavit chrám, v čest svatých mučedníků, bohabojných knížat Borise a Gleba, který pak následně dal i jméno monastýru ¹. Bratři monastýru, si jej pak zvolili za svého představeného. V blízkosti monastýru, který se nachází nedaleko obchodní cesty do Novgorodu, byl postaven také hospic, kde monastýrské bratrstvo nezištně přijímalo chudé a tuláky.

Ctihodný zesnul ve vysokém věku, v roce 1053, jeho tělo bylo pohřbeno v monastýru, který založil, a spolu s ním podle jeho vůle, byla pohřbena i hlava jeho bratra, svatého mučedníka Jiřího. Svaté ostatky ctihodného, byly nalezeny a vyzdvihnuty v roce 1572.

_____________

¹ Monastýr Svatých Borise a Gleba. Monastýr byl založen roku 1038, bojarem uherského původu ctihodným Efrémem (♰ 1053), bývalým stájmistrem svatého Vladimíra (♰ 1015). Příčinou, která přiměla bojara k založení monastýru, byla úkladná vražda svatých knížat Borise a Gleba Svatoplukem, po které se rozhodl odejít ze světského života a založil monastýr na břehu řeky Tverca. V roce 1038 byl postaven chrám, v čest svatých mučedníků, bohabojných knížat Borise a Gleba, který pak následně dal i jméno tomuto monastýru.

 Svatý mučedník Jiří – Georgij Uherský (♰ 1015)

památka 28. ledna / 10. února

Tento svatý mučedník, byl původem z Uher. Společně se svými bratry, ctihodným Mojžíšem Uherským (♰ 1043) a ctihodným Efrémem Novotoržským (♰ 1053), opustil svou domovinu.

Když přišel na Kyjevskou Rus, vstoupil do služeb svatému bohabojnému knížeti mučedníku Borisovi (♰ 1015). Jiří jako věrný knížecí sluha, zemřel společně se svatým Borisem, roku 1015 na řece Alta, když se snažil svým vlastním tělem ochránit svého pána.

Po jeho smrti, mu vrahové uřízli hlavu, aby si mohli vzít zlatou hřivnu, kterou nosil na krku. Jeho bratr, ctihodný Efrém, následně bratrovu hlavu našel a vzal ji sebou, když odešel na řeku Tverc, vést poustevnický život mnicha.

V roce 1038, ctihodný Efrém, založil v blízkosti města Toržok mužský monastýr svatých knížat Borise a Gleba¹ a stal se tam i představeným. Když roku 1053 zesnul, byla čestná hlava jeho bratra, mučedníka Jiřího, pohřbena spolu se ctihodným Efrémem.

_____________

¹ Monastýr Svatých Borise a Gleba. Monastýr byl založen roku 1038, bojarem uherského původu ctihodným Efrémem (♰ 1053), bývalým stájmistrem svatého Vladimíra (♰ 1015). Příčinou, která přiměla bojara k založení monastýru, byla úkladná vražda svatých knížat Borise a Gleba Svatoplukem, po které se rozhodl odejít ze světského života a založil monastýr na břehu řeky Tverca. V roce 1038 byl postaven chrám, v čest svatých mučedníků, bohabojných knížat Borise a Gleba, který pak následně dal i jméno tomuto monastýru.

 Ctihodný Xenofont, jeho žena Marie

a jejich dva synové Arkadius a Jan (V. stol)

památka 26. ledna / 8. února

Xenofont a Marie, byli významní a bohatí občané města Byzantion ¹, kteří žili v pátém století. Vedli zbožný život a nejvíce ze všeho, se starali o výchovu svých dětí, aby byli pravými křesťany. Pán, který plní Bohu milé tužby lidského srdce, požehnal jejich práci dobrým zdarem a plody jejich křesťanské výchovy, těchto mladíků se zjevily ve svém plném lesku.

Poté, co rodiče své děti posílili duchovní výchovou doma, poslali je do města Beryt ², aby tam získali další, vyšší vzdělání.

„Vždy čiňte tak, jak jsem vás učil,“ řekl otec Janovi a Arkadiovi, když se s nimi loučil, „ne z domýšlivosti, ale z přání po vašem dobru vám říkám, budete-li mít za příklad můj život, nebudete mít lepšího učitele, neboť domácí výuka, vyjádřená slovy i činy, je užitečnější než jakékoli učení. Děti! Zachovávejte přikázání Páně i má, a Bůh pokoje bude s vámi.“

Tato slova otce a srdce jeho dětí, byly půdou připravenou, k přijetí sémě dobra a ukázaly se spásou pro Jana a Arkadia, proti všem možným úskalím v moři života.

Pán, který je znalcem lidských srdcí, který zná sílu našich duší a neposílá žádné zkoušky nad naše síly, navštívil tyto mladíky krutou zkouškou, neoddělitelnou však od velikého milosrdenství, skrze, které Jeho prozřetelnost, vždy činí pro lidi vše k lepšímu.

Cestou do Berytu zastihla bratry cestovatele bouře. Loď ztroskotala a ti, kteří byli na jejích troskách zachráněni, byli vlnami vyvrženi na břehy, každý na různé strany. Takto rozděleni, považovali jeden druhého za mrtvého. Každý z bratrů, se pak rozhodl, nevrátit se domů, aby svým rodičů nepřinesl zármutek a žal, zprávou o smrti toho druhého.

V takovémto okamžiku, zasaženi velikou ztrátou, hned na prvním kroku při svém vstupu do života, pochopili náhle, jak křehké je lidské bytí i pozemský blahobyt. Svou duši, proto nasměrovali, k jediné, naději plné a nerozrušitelné tvrzi skutečného a nepomíjejícího štěstí, k poustevnickému životu, oddanému modlitbě.

Jan i Arkadius, každý odlišnými cestami, dostihli jednoho stejného cíle, vedli duchovní zápas v mnišském životě.

Jejich rodiče, poté, co dlouho nevěděli nic o svých dětech, které odcestovaly, udělali vše možné, aby je znovu našli. Z toho, co se však dozvěděli i ze zpráv, které se k nim dostaly, mohli už jen předpokládat, že jejich děti, zahynuly na cestě během bouře.

Pevní na duchu snášeli tento neobyčejný zármutek s pokorou k Boží vůli, stejně jako spravedlivý Job. A tehdy se jim dostalo útěchy a povzbuzení, skrze vroucí modlitbu a vidění ve snu, které jim zjevilo jejich syny stojícími před Pánem ve velké slávě.

Staří rodičové, s nadějí na Boha, se pak rozhodli, vzdát úctu a jít se poklonit svatým místům ve Svaté Zemi, přitom zároveň, hledat i své děti.

„Netruchli, má paní,“ podporoval slovy svou manželku Marii Xenofont, „věřím, že Bůh nedopustí zahynout našim dětem, doufám a držím naději, že nebude chtít urazit mé stáří, stejně tak jako jsem se já, nikdy neodvážil urazit Jeho dobrotu.“

A Bůh, tuto jeho naději v něj, nijak nezahanbil. Skrze podivuhodné cesty, Jeho Božské Prozřetelnosti, se staří rodičové, se svými dětmi setkali.

Stalo se to v čase jejich pouti, kdy se s nimi setkali jako s mnichy v různých monastýrech. Z jejich spasitelné cesty, na kterou byly jejich děti z Boží vůle uvedeny, je už nechtěli odvádět. A oni sami, cizí jakékoliv vášni pro svět, jeho blahobytu či jeho statkům, rozdali následně svůj majetek chudým a odešli do ústraní tichých monastýrů. Tam potom, v modlitbách jeden za druhého, přebývali až do pokojné smrti. V očekávání věčného sjednocení mezi sebou v Nebeském Království, po krátkodobém odloučení na tomto světě, během kterého je Pán již jednou zázračně sjednotil, jako záruku, jejich budoucího blaženého sjednocení na věky.

Blažení a požehnaní jsou ti, kteří ve ctnostech, pravdě a bohabojnosti vychovávají své děti! Požehnané jsou tyto plody křesťanské výchovy! Blahoslavení, ti, kdo rozumí a jsou vnímaví, k navštívením Páně, tak jako byli rodičové Xenofont a Marie, kteří v pravdě milovali Boha a jejich děti Jan a Arkadius!

Dávný řecký exeget děl ctihodného Jana Klimaka, igumena Sinajského poznamenává, že dle mínění některých, byl Jan Klimakos jedním ze synů Xenofonta ³.

Podle:

Svt. Filaret (Gumilevský), arcibiskup černigovský a nižynský (♰ 1866)

Životy svatých, s poučeními o svátcích Páně, Přesvaté Bohorodice a zjeveních divotvorných ikon

Petrohrad 1892

_________

¹ Byzantion (latinsky Byzantium), byl založen již v VII. století před Kristem. Císař Konstantin I. Veliký, se rozhodl vytvořit nové hlavní město východní části říše a k tomu si vybral toto strategické místo, kterým Byzantion vždy byl. Nejdříve bylo město pojmenováno Nova Roma (Nový Řím), to si ale Konstantin brzy rozmyslel a dne 11. května roku 330 bylo město vysvěceno a přejmenováno na Constantinopolis, podle Konstantina. Konstantinopol se tak vedle Říma stala druhým hlavním městem římské říše.

² Beryt. Dnešní Bejrút v Libanonu. 

³ Arcibiskup Sergius (Spasský), Kompletní kalendárium východu Svazek II. Svatý východ, 26. leden

 

Svatí mučedníci Innas, Pinnas a Rimmas

(II. století)

památka 20. ledna / 2. února

Tito svatí mučedníci Innas, Pinnas a Rimmas ¹, byli podle církevní tradice, učedníky svatého apoštola Ondřeje Prvozvaného. Pocházeli ze Skýtie, ze severní země ². Učili o Kristově jménu a mnohé barbary obrátili na pravou víru a pokřtili je.

Z tohoto důvodu, byli proto zajati knížetem barbarů. Tento kníže je však, nemohl donutit k tomu, aby se zřekli Krista a obětovali modlám.

Když se dostali do zajetí, panovala krutá zima, řeky byly tak zamrzlé, že po ledu chodili nejen lidé, ale i koně a vozy. Kníže tehdy nařídil, aby postavily velké kmeny, dlouhé jako celé stromy do ledu a svatí k nim byli přivázáni. Postupně mučedníky nořili do chladné vody. Když potom led dosáhl šíjí svatých, oni, vyčerpáni hrozným mrazem, odevzdali své blažené duše Pánu.

Tito svatí mučedníci, jsou pak považováni za první slovanské mučedníky, kteří jsou zmíněni v církevní historii.

_________ 

¹Mučedníci Innas, Pinnas a Rimmas -  Ἰννᾶς, Πιννᾶς καὶ Ριμμᾶς, se v Srbském prologu z XIII. století nazývají Enen, Niren a Pen. 

² Zde se jedná o tzv. Malou Skýtii (Μικρὰ Σκυθία, Scythia minor), která se rozkládala od ústí Dunaje, až do Thrákie. Svatí Inna, Pinna a Rimma patřili k zemědělskému kmeni jižních Slovanů, kteří žili na pravém břehu Dunaje a podél západního pobřeží Černého moře. Nyní východní část Rumunska a Bulharska.