Svatý mučedník Zotikos presbyter,

krmitel sirotků a služebník malomocných (IV. stol)

památka 30. prosince / 12. ledna

Svatý Zotikos, se narodil v Římě na počátku IV. století. Pocházel ze vznešené křesťanské rodiny, vzdělání a výchovu získal od těch nejlepších učitelů. Zotikos uspěl v získávání ctností tak dobře, že sotva, co dospěl, byl vybrán svatým císařem Konstantinem Velikým (♰ 337), mezi jeho společníky při zakládání nového hlavního města říše. Toto město bylo postaveno na místě starověkého města Byzantion a později se stalo známým celému světu jako Konstantinopol ¹.

Zotikos, však brzy odmítl veškeré světské marnosti a pocty, a přijal svatou tajinu kněžství. A tak, jako Abraham otevřel svůj stan hostům (Gen 18, 2), tak i svatý Zotikos, otevřel svůj dům, aby přijal a nasytil chudé. Přijímal bezdomovce, tuláky a nemocné. Byl skutečným otcem vdov, slabých a sirotků.

V té době, začala epidemie malomocenství, a císař nařídil, aby všichni malomocní, bez ohledu na postavení či hodnost, byli vyhnáni z hlavního města, či dokonce, aby byli vhozeni do moře, to vše, ve snaze zabránit šíření nákazy. Zotikos, pohnut soucitem k těmto nešťastníkům, odešel do paláce a požádal císaře, aby mu dal takové množství zlata, aby mohl dle svých slov „koupit perly a drahé kameny, k větší slávě císaře, protože on, je v takovýchto věcech velmi znalý“.

Když svatý, díky této zbožné lsti získal tolik zlata, kolik potřeboval, začal je utrácet k získávání pravých drahých kamenů, k útěše slabých a nemocných, k výkupnému za ty, které se císařští vojáci chystali vyhnat nebo utopit. Zotikos pak všechny takto zachráněné, vzal na Olivový kopec, který se nachází druhé straně Bosporu. Tam, se na jeho příkaz postavily z větví stany a chatrče, ve kterých svatý ubytoval malomocné a obklopil je starostlivostí a péčí.

Po Konstantinově smrti v roce 337, nastoupil na trůn jeho syn Constantius II. (Flavius Iulius Constantius), který se uchýlil ke zlé a zhoubné Áriově herezi, který se rouhal Božímu Synu. Constantius začal pronásledovat obránce pravoslaví.

Dvořané, kteří mu záviděli vysoké postavení, rychle obvinili Zotikosa před novým vládcem z toho, že vyznává názory odporující mladému císaři, a také z toho, že promrhal státní prostředky na pomoc malomocným. Když pak kromě malomocenství, zasáhl Nový Řím ještě strašlivý hladomor, nepřejícnici, o to více, množily pomluvy a obvinění, i z tohoto nového neštěstí.

Aniž by svatý Zotikos, čekal na rozhodnutí císaře Constantia, sám se objevil v paláci ve slavnostním oděvu a císaře vyzval, aby se sám s ním šel podívat na drahé kameny, které k jeho slávě nakoupil.

Když se císař Constantius blížil k úpatí Olivového kopce, s údivem najednou spatřil, jak se k němu blíží celé procesí malomocných, z nichž každý držel v ruce velkou svíčku. Přede všemi, pak kráčela jeho vlastní dcera, která byla touto hroznou nemocí také zasažena a kterou Zotikos zachránil před násilnou smrtí.

Na císařovu otázku, co to má znamenat, pak svatý odpověděl: „Ty, které nyní vidíš před sebou, jsou těmi zářivými perlami a drahocennými kameny, co se třpytí v koruně Nebeského království a které budeš moci zdědit, díky jejich modlitbám. Starajíce se o spásu tvé duše, můj pane, rozhodl jsem se je získat“.

Namísto toho, aby byl císař potěšen z toho, co viděl, začal nepopsatelně zuřit. Přikázal vojákům, aby se zmocnili svatého, přivázali ho k ocasům divokých mul a dali ho vláčet po zemi, dokud jeho tělo nebude roztrháno na kusy. Muly se následně vrhly ze svahu dolů a táhly svatého přes kameny, keře a trní. Když byl takto Zotikos dovlečen ke chrámu svatého Pantelejmona, vyteklo mu zraněné pravé oko a na tom místě, začal okamžitě vyvěrat léčivý pramen. Muly se pak samy otočily, znovu vyběhly na vrchol kopce, kde zůstaly nehybně stát, jako by vzdávaly poctu bezvládnému tělu mučedníka.

Když, se je potom, pokusili znovu přinutit k běhu, muly najednou našly dar řeči, jako Bileámova oslice (Num 22, 28–30) a řekly, že tělo svatého, by mělo být pohřbeno na tomto kopci. Ohromený císař litoval své krutosti, nařídil, aby tělo mučedníka, bylo důstojně pohřbeno, pak nařídil, aby na tom místě, byla postavena nemocnice pro malomocné.

V průběhu staletí, se tam mnohým nemocným dostalo nejen náležité lékařské péče, ale byli také zázračně uzdraveni modlitbou svatého Zotikosa, který je ctěn jako zakladatel pečovatelských zařízení v byzantském hlavním městě.

_________ 

¹ Byzantion (latinsky Byzantium), byl založen již v VII. století před Kristem. Císař Konstantin I. Veliký, se rozhodl vytvořit nové hlavní město východní části říše a k tomu si vybral toto strategické místo, kterým Byzantion vždy byl. Nejdříve bylo město pojmenováno Nova Roma (Nový Řím), to si ale Konstantin brzy rozmyslel a dne 11. května roku 330 bylo město vysvěceno a přejmenováno na Constantinopolis, podle Konstantina. Konstantinopol se tak vedle Říma stala druhým hlavním městem římské říše.

14 000 Betlémských neviňátek,

svatých mučedníků - nemluvňat,

Herodem v Betlémě zabitých

památka 29. prosince / 11. ledna

Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda (Mat 2,1), byl Herodes velmi znepokojen z narození dítěte, jehož narození bylo předpovídáno a ohlašováno tolika neobyčejnými znameními a jemuž se tak vznešení lidé, jakými byli mudrci od východu, spěchali poklonit.

Král Herodes uvěřil, že toto, právě narozené dítě, bude představovat hrozbu pro jeho vlastní moc. A když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a nařídil povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců (Mat 2, 16). Neváhal ke smrti odsoudit mnoho nevinných duší, jen aby mezi nimi bylo zabito i děťátko Kristus.

Požehnaná Betlémská pole, nad kterými byla předtím slyšet andělská blahá zvěst (Luk 2,14), byla nyní zaplněna zoufalými nářky matek, kterým vojáci bez slitování pozabíjeli jejich syny. Takto se matkám z kmene Benjamína splnilo hrozné proroctví proroka Jeremiáše: „V Rámě je slyšet hlasité bědování, přehořký pláč. Ráchel oplakává své syny, odmítá útěchu, protože její synové už nejsou“ (Jer 31,15; Mat 2,18).

V Betlémě, se nachází hrob Ráchel, která blízko zemřela na cestě při porodu nejmladšího Benjamína. Jen s ní, si tehdy mohli zarmoucené a žalem zmučené matky podělit o smutek a slzy.

Jejich děti přijaly smrt pro Krista a místo Krista a staly se prvotinou a květem všech následujících mučedníků.

Herodes se však marně snažil vzdorovat Boží Prozřetelnosti. Spravedlivý Josef, předem varovaný andělem, odešel do Egypta s Pannou Marií a Děťátkem (Mat 2, 13-14). Toto vyvraždění nemluvňat, bylo jedním z posledních Herodových zločinů.

V následné době, kdy tento král plánoval vraždu vlastního syna Antipatera¹, kterého podezříval ze spiknutí, ho náhle postihla velmi zvláštní nemoc. A mnoho jeho současníků v tom vidělo Boží trest. Jeho tělo, bylo jakoby pohlceno neviditelným vnitřním ohněm, začalo se zevnitř postupně rozkládat a kdysi mocný král, se stával zaživa hnijící mrtvolou. Ale ani na prahu věčného zatracení nepřestal tyran svými zvěrstvy rozsévat hrůzu. Nařídil mučení všech svých odpůrců a pokračoval i v přípravě popravy svého syna.

Před svou smrtí zlý král dokončil míru svých zvěrstev, zabil velekněze a zákoníky Židů, svého vlastního bratra, sestru a jejího manžela, svou manželku Mariamné a tři syny a také sedmdesát nejmoudřejších mužů, členů Sanhedrinu.

V Betlémě a okolí, byla ze zlovůle krále tyrana povražděna všechna nemluvňata. Tato dítka, zemřela nevinně pro Krista a stala se prvními Kristovými mučedníky. Král David, je má na mysli, když ve svém žalmu říká: „Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou“ (Ž 8,3). Neboť při tomto pronásledování, hynou nemluvňata a kojenci pro Krista a získávají dokonalou a plnou slávu mučedníků.

Nenávistný král Herodes, který si přisvojil právo bránit království, proti Nebeskému králi, byl svržen. A proto se tato nemluvňata, ne nadarmo, stala blaženými a požehnanými. Staly za hodnými toho, aby jako první zemřela pro Krista. Z Jeho vůle, prošli cestou strádání, mimo špatnosti tohoto světa a našli to Nebeské, dříve než ono pozemské, sjednotili se s božským, ještě před tím s pozemským. Proto je Kristus vyslal dopředu před svými vojíny (2. Tim 2, 3), přijal je do zástupu svého vojska, neopustil je.

Památku těchto dítek zabitých Herodem, si Církev připomíná od dávných dob křesťanství. Svědčí o tom poučení Církevních otců, například svt. Jana Zlatoústého, svt. Cyprian (Kyprián), biskup kartagenský, Órigenа a dalších. Órigenés nazývá Betlémská neviňátka prvními křesťanskými mučedníky a říká, že jejich památka je oslavována v církvích, v zástupu svatých, jako památka prvních, co byli zabiti pro Krista. Nejstarším z Církevních otců, který oslavuje Betlémská neviňátka, je svt. Irenej, biskup z Lyonu (Proti herezím III. 16, 4).

_______

¹ Takto o tom vypráví židovský historik Flavius Iosephus