Svt. apoštolům rovný, Kliment Ochridský, biskup Draguvitský (♰ 916)

památka 11. / 24. května, 27. července / 9. srpna v den jeho zesnutí, ve Sboru Sedmipočetníků nebo také Pětipočetníků a v den památky svatého Klimenta Římského 25. listopadu / 8. prosince

Svým původem byl Slovan, učedník svatých Cyrila a Metoděje. Po svém vyhnání z Moravy, slovanští vyznavači svatí Angelár, Kliment, Sáva a Naum přišli do Bulharska, kde je přivítali se ctí a požádali je, aby zde sloužili bohoslužby ve slovanském jazyce. Osvětitelé započali také studovat slovanské knihy shromážděné bulharskými vévody.

Brzy poté, co zesnul svatý Angelár (♰ 886), byl svatý Kliment pověřen evangelizací oblastí Kutmičevica (historická oblast, přibližně dnešní jižní Albánie, severozápadní část dnešního Řecka a jihozápadní část dnešní Severní Makedonie). Ve Východní Církvi byl do hodnosti učitele, vždy vybírán a volen člověk duchovní, k tomuto úkolu hodný a důstojný, známý svým zbožným životem a mající dar řeči. Svatý Kliment, už na Moravě, přebýval v hodnosti učitele místní Církve.

V Bulharsku, pak jako učitel Církve, působil až do roku 893. Zde především vytvořil školu na knížecím dvoře, která dosáhla vysoké úrovně za vlády cara Simeona I. Velikého. V jihozápadní Makedonii vytvořil školy zvlášť pro dospělé a zvlášť pro děti. Sám svatý Kliment učil děti číst a psát. Celkový počet jeho studentů byl ohromující, jen těch vybraných, kteří patřili k duchovenstvu, bylo na tři a půl tisíce lidí.

V roce 893, byl ustanoven biskupem Draguvitským ¹ a na jeho učitelské místo, nastoupil svatý Naum (♰ 910). Později přesídlil do města Ochrid, které se následně stalo i hlavním střediskem, jeho neustávající arcipastýřské a učitelské práce.

Svatý Kliment, byl prvním z tehdejších hierarchů, který sloužil, kázal a psal ve slovanském jazyce. Pracoval pro slávu Boží až do velmi vysokého věku, rovným dílem konal svou biskupskou službu a stejně tak pokračoval i v překladatelské práci.

Zesnul v Pánu 27. července / 9. srpna, roku 916. Pohřben byl v kryptě, v pravé chrámové předsíni, hlavního chrámu ochridského monastýru, kterou si sám zbudoval a připravil.

Svatý Kliment je považován za prvního slovanského spisovatele. Pokračoval nejen v překladatelském díle započatém svatým Cyrilem a Metodějem, ale zanechal i své spisovatelské dílo, první předobrazy slovanské duchovní literatury. Svatý Kliment, byl tím, kdo spolu se svými vyhnanými moravskými spolubratry, společníky na Božím díle, vytvořil slovanskou abecedu. Tato abeceda pak byla pojmenována Cyrilice, jakožto výraz úcty ke svatému Cyrilovi.

Tropar hlas 4.

Vyučoval jsi pohany slovy ve víře Kristově, svými skutky ses povznesl k Božskému životu, světiteli Klimente apoštolům rovný, zázraky ozařuješ ty, kteří k tobě s vírou přichází, znameními slavně a podivuhodně osvěcuješ Církev, proto oslavujeme tvou čestnou památku.

__________ 

¹ Draguvitská eparchie, Draguvitie, Dragovitia. Pojmenování této biskupské katedry, vychází z historické oblasti Draguvitia - země starověkého slovanského kmene Dragovitů, na území středověké Sklavinie (Sklavinie, byzantské označení pro území, obsazené raně slovanskými kmeny, které se usazovaly na Balkáně v raném středověku a nakonec se staly předky moderních jižních Slovanů). Po obnovení římské - byzantské vlády, na těchto územích, v první polovině IX. století, přijali Draguvité křest a bylo pro ně vytvořeno biskupství Druguvitia, jako součást Konstantinopolské Církve. Stejně jako ostatní eparchie u Slovanů té doby, neměla ani tato, určené hranice a biskupské katedry. Přesto se může oblast, kde se eparchie nacházela, spojit s původní biskupskou katedrou svatého Klimenta Ochridského, která je takto zapsána i v jeho životopisu z XIII. století, kde se nazývá Dragvistas - Δραγβίστας. Svatý Kliment, pak následně přesunul své působiště do Ochridu, kde se pak nástupkyní Draguvitské eparchie, stala eparchie Ochridská.

 Svatí mučedníci, diákon Roman

a mládenec Barulas (♰ 303)

památka 18. listopadu / 1. prosince

Svatý Roman pocházel z Palestiny a jako diákon sloužil v Církvi Caesarei Palestinské. V roce 303, císař Dioklecián vydal své edikty o pronásledování křesťanů¹. Tehdy diákon Roman, viděl, jak se mnoho křesťanů, mužů, žen i dětí, ze strachu před mučením zříká víry v pravého Boha a obětují modlám, nemohl už takovýto pohled snést. Přišel k nim, zapálený ohněm víry a mocným hlasem, je zasypával výtkami. Byl proto okamžitě zatčen a odveden k místodržiteli Antiochie.

Při výslechu se choval chrabře, a aby ukázal bezmocnost pohanské víry, požádal, aby z davu vyvedli jednoho mládence. Chlapec předstoupil a Roman se ho zeptal: „Není rozumnější ctít jediného Boha a Stvořitele než četná pohanská božstva?“. Mládenec bez váhání vyznal křesťanského Boha a soudce i jeho souvěrce, tak vystavil posměchu.

Rozzuřený tyran hned nařídil, mladého vyznavače okamžitě v přítomnosti jeho matky mučit. Chlapec, vyčerpaný mučením, které snášel s velkou odvahou, požádal o vodu. Potom vytrvalá žena odpověděla svému synovi: „Nepij, milý synu, tuto pomíjivou pozemskou vodu, ale buď silný, aby ses napil vody živé a věčné, v Nebeském Království!“. Poté byla svatému mládenci setnuta hlava, diákon Roman, byl odsouzen k upálení.

Mučedník, přijal zprávu rozsudku s radostí. Bez jakéhokoli donucování, s jasnou tváří, se vydal na místo popravy. Kati však váhali a oheň nerozpalovali, čekali až na rozhodnutí císaře, který byl v té době ve městě. Potom Roman vykřikl: „Tak kde je ten oheň, který je pro mě připravený?“. Poprava však byla odložena, aby byl křesťanský vyznavač předveden osobně před císaře. Tyran, který si uvědomoval, že pro křesťana je mučednictví oslavným vstupem do věčného života, chtěl oddálit okamžik jeho vítězství, a nařídil proto, aby svatému Romanovi vytrhli jazyk. Mučedník se však nezalekl, vyplázl jazyk, avšak, i když mu ho kat usekl, svatý i nadále chválil Pána a vyzýval věřící, aby přijali mučednickou smrt. Po tomto mučení, byl Roman uvězněn a zůstal ve vězení v řetězech dlouhou dobu. S okovem kolem krku, okovy na rukou i nohou.

V den císařových narozenin, kdy byli podle prastarého zvyku vězni propouštěni, Roman, byl však ve svém vězení tajně uškrcen. Tak nakonec, přijal svatý, vytouženou korunu mučedníka.

______________________

 

¹ Velké pronásledování. Pronásledování křesťanů, které bylo započato za císaře Diokleciána v roce 303 a pokračovalo jeho nástupci až do roku 313. Jednalo se o poslední a nejtěžší pronásledování křesťanů v Římské říši. V roce 303 vydali tetrarchové Dioklecián a Maximián, Galerius a Constantius Chlorus edikt, který právně zrušil občanská práva křesťanů a požadoval po nich dodržování tradičních římských náboženských zvyklostí. Následně byly vydány nové edikty proti duchovenstvu a také zavazovaly všechny obyvatele říše k provádění pohanských obětí. Intenzita pronásledování se v rámci říše měnila - v Galii a Británii, kde v té době vládl Constantius, byl splněn pouze první edikt, ve východní části říše to bylo stále vážnější. Trestní zákony byly postupně zrušeny a předpokládá se, že milánský edikt vydaný svatým císařem Konstantinem Velikým v roce 313, toto období definitivně ukončil.