Životy Svatých

Svatá Kryšpína Tagorenská († 304)

památka 5. / 18. prosince

 

Svatá Kryšpína - Crispina, žila ve městě Tagora (Taoura, ve starověku známá jako Thagora, je město a obec v provincii Souk Ahras v severovýchodním Alžírsku) v římské provincii Numidia. Byla věřící křesťankou z urozeného rodu, byla zámožnou matkou rodiny s dětmi.

V roce 304, v čase pronásledování křesťanů¹ za císaře Diokleciána, hrozilo Kryšpíně, že přijde o své děti, majetek i o svůj život, ale namísto toho, aby byla tím vším zastrašena, naplnila se duchovní radostí. Byla uvězněna, protože vyznávala křesťanskou víru a jako křesťanka odmítla splnit císařský požadavek oběti římským bohům. Předstoupila na soudu před Anulinuse (Gaius Annius Anullinus), prokonzula se sídlem v Thebestě (dnes Tebessa v Alžírsku, na severu Afriky). Prokonzul se jí zeptal, zdali si je vědoma toho, že je ze zákona povinna přinést oběť bohům, pro štěstí a blahobyt císařů.

Svatá odpověděla, že tento výnos nezná avšak její křesťanská víra, by jí nedovolila, aby přinesla oběť falešným bohům. Anulinus na Kryšpínu naléhal, aby se zřekla svého klamu a podřídila se posvátným římským obřadům. Na to však ona řekla, že nezná žádného jiného boha, kromě Boha, kterého uctívají a kterému se klaní křesťané.

Když jí prokonzul hrozil mučením, žena mu odpověděla, že pro Krista, vše přijme s radostí. Anulinus, znovu zopakoval své výhrůžky a řekl jí, že bude přinucena splnit závazek provedení oběti, protože celá Africká provincie, to už udělala, jen ona ne. Svatá, však zůstala pevná ve své víře a přede všemi vyznala, že nikdy nepřinese oběť běsům a podřizovat se bude jen Ježíši Kristu.

Anulinus, naléhal na Kryšpínu, aby ctila římskou víru a jestliže se sama bohům nepokloní, bude k tomu donucena. Odvážná žena namítla, že dokud bude naživu, tak to nikdy neudělá. Dodala, že je připravena snášet jakákoli muka, ale nebude se klanět dílům lidských rukou. Poté co takto domluvila, prokonzul obvinil svatou z rouhání a nabídl jí volbu mezi dlouhým životem či stětím hlavy. Kryšpína na to odpověděla, že je Bohu za takovou příležitost vděčná a ráda přijme smrt, než by se sklonila před hluchými a němými sochami.

Anulinus, který už ztratil veškerou trpělivost, obvinil svatou, že setrvává nadále ve svých pověrách, i nadále, že odmítá obětovat bohům a odsoudil ji k smrti. Po jeho slovech se svatá Kryšpína, přežehnala znamením kříže a sama svůj krk natáhla ke katovi, který jí poté usekl hlavu.

Skutky mučedníků², které byly sepsány krátce po její smrti, představují cenný historický dokument o době pronásledování křesťanů. V křesťanském světě byla památka svaté mučednice Kryšpíny velmi ctěna. Blažený Augustin, biskup hipponský, o ní mluví ve svých kázáních na žalmy 120 a 137. A i ve svých dalších kázáních zdůrazňuje, že si zaslouží stejnou úctu jako svaté mučednice Agnes a Thekla, které byly v rané Církvi ve velké úctě.

______________________

¹ Velké pronásledování. Pronásledování křesťanů, které bylo započato za císaře Diokleciána v roce 303 a pokračovalo jeho nástupci až do roku 313. Jednalo se o poslední a nejtěžší pronásledování křesťanů v Římské říši. V roce 303 vydali tetrarchové Dioklecián a Maximián, Galerius a Constantius Chlorus edikt, který právně zrušil občanská práva křesťanů a požadoval po nich dodržování tradičních římských náboženských zvyklostí. Následně byly vydány nové edikty proti duchovenstvu a také zavazovaly všechny obyvatele říše k provádění pohanských obětí. Intenzita pronásledování se v rámci říše měnila - v Galii a Británii, kde v té době vládl Constantius, byl splněn pouze první edikt, ve východní části říše to bylo stále vážnější. Trestní zákony byly postupně zrušeny a předpokládá se, že milánský edikt vydaný svatým císařem Konstantinem Velikým v roce 313, toto období definitivně ukončil.  

² Skutky mučedníků - Acta Martyrum, doslova "záznamy o mučednících" nebo "skutky mučedníků, jsou v užším smyslu oficiální záznamy (protokoly) soudních zapisovatelů o procesech se starokřesťanskými mučedníky, v širším všechny zprávy či příběhy o procesech s těmito mučedníky, rozsudcích popravách, které jsou zčásti založeny na výpovědích očitých svědků a zčásti na protokolech ze soudů. Nejstarší Acta Martyrum, jsou od svt. Ignátija Bohonosce patriarchy antiochijského († 107), svt. Polykarpa, ze Smyrny († 156), svatých Perpetuy a Felicity († 203), svatého Montana i Flaviana († 259) a svaté Symforosy († 138). Tuto sbírku pak sestavil Eusebius Pamphili († 339), ve svých Církevních dějinách - Ecclesiastica historia (v knihách 4–8).