Ctihodný Job Uholský

památka v den zesnutí 15. / 28. července

Ctihodný archimandrita Job (Ivan Kundrja) se narodil 18. května roku 1902 ve vesnici Iza v mnohačlenné rodině Georgije a Anny Kundrjových. Už v dětství Ivan spolu se svým bratrem Georgijem velmi pozorně sledovali obrozující se pravoslavné hnutí a vždy se snažili pomáhat dospělým v zápase za víru předků, neboť tehdejší politika uherské (maďarské) vlády pravoslavné věřící pronásledovala a utlačovala. V rodné vesnici zakončil osm tříd národní školy a roku 1920 pak zakončil i hospodářsko-obchodní školní kurzy. V letech 1924 až 1925 sloužil v Československé armádě v Michalovcích.

Po vojenské službě se Ivan rozhodl odejít do Řecka, na Svatou Horu Athos, konkrétně do ruského Monastýru svatého velkomučedníka Pantelejmona, kde ve dvacátých letech 20. století vedlo mnišský život mnoho mnichů ze Zakarpatí. Celkem dvakrát se pěšky vypravil na Athos, protože však neměl potřebné dokumenty, nebyl nakonec do monastýru svatého Pantelejmona, kam chtěl vstoupit, přijat.

Přímo u vesnice Iza na Zakarpatí byl tehdy monastýr svatého Mikuláše, kde Ivan v roce 1928 zakončil pastýřsko-teologické kurzy, po jejichž zakončení spolu s ještě několika kamarády se rozhodl založit a postavit monastýr v Horodilovu. Tak se i stalo, přičemž prvním igumenem monastýru v čest a slávu Svaté Trojice byl ctihodný archimandrita Alexij (Kabaljuk, památka 19. listopadu / 2. prosince). Po jeho odchodu mnišskou misii vedl archimandrita Amfilochij (Kemin – Кеминь). V prosinci roku 1938 postřihl ctihodný Alexij (Kabaljuk) bratra Ivana na mnicha se jménem Job.

Když bylo Zakarpatí v roce 1939 okupováno Maďarskem, rozhodl se otec Job utéci do Ruska. V roce 1940 byl však zadržen na hranici a následně uvězněn a odsouzen jako špión na 25 let do pracovního tábora. Takto přežil jako vězeň tábory ve Vorkutu, na Kolymě a v Norilsku. V roce 1942 otce Joba, jako československého občana, vzali namísto do pracovních táborů na frontu, do sboru tehdy ještě pplk. Ludvíka Svobody. Ve válce sloužil u dělostřelectva.

V roce 1945 se otec Job vrátil do rodného monastýru. V dopise ze dne 14. listopadu roku 1945, určeném přeosvícenému Nestorovi (Sidorukovi), biskupovi Mukačovsko-užhorodskému, ctih. Alexij (Kabaljuk) napsal: Prosím, abyste rukopoložil mnicha Joba (Kundrju), který je mým zástupcem ve skitu Horodilovo, na jerodiákona. Biskup prosbu archimandrity vyplnil a 16. listopadu 1945 jej rukopoložil na první kněžský stupeň. V polovině prosince se pak s prosbou o rukopoložení na jeromonacha obrátilo na biskupa celé bratrstvo skitu v Horodilovu. Tato chirotonie pak proběhla 7. dubna roku 1946. Následně byl jeromonach Job při monastýrském shromáždění zvolen za představeného skitu.

V době, kdy byl jeromonach Job představeným skitu, se skit rozšířil, bratři postavili trapézu, mnišský dům s keliemi pro bratry monastýru a také kuchyni. V roce 1947 byl otec Job ustanoven igumenem. Bratři o něm prohlásili:

Vedl skit v letech 1946–1958, byl příkladem pro mnichy i věřící ve světě. Otec Job nikdy nepoužíval administrativních nařízení. Každý den sloužil liturgii. Po liturgii a obědu sděloval bratřím, jaké poslušenství (práci) budou mít ten den za povinnost vykonat, a on sám se k nim poté připojil. Ve volném čase se bratři monastýru scházeli, přičemž jeden z bratří četl mnišský ústav a otec Job k tomu podával potřebná objasnění či vysvětlení, jak je třeba užívat mnišská pravidla v každodenním životě. Mezi jeho lidské vlastnosti patří pracovitost, prostota ve vztazích s lidmi, milosrdenství a pokora… Je člověkem velmi skromným, bratři ho mají rádi… Igumen Job se vyznačuje mnišskou pokorou a moudrou poslušností, je modlitebník a také člověk pracovitý. Pro tyto duchovní hodnoty získal vážnost mezi bratřími, duchovními i věřícími. Jako představený skitu se neúnavně stará o všechny potřeby skitu a jeho obyvatel.

Roku 1950 byl ustanoven duchovníkem nejen skitu v Horodilovu, ale také i Mukačevského monastýru svt. Mikuláše, který se nedlouho před tím vrátil do rukou pravoslavným. V následném roce 1951 bylo otci uloženo sloužit také pro chrám sv. Elijáše ve Veljatinu.

V následných letech byl však započat plánovaný postup proti právům monastýrů a skitů, následkem čehož byl otec Job zbaven vedení skitu, který byl následně uzavřen.

V letech 1958 až 1959 se otec Job nacházel v monastýru svt. Mikuláše v Ize a potom v monastýru Proměnění Páně v Tereblje, kde působil nějaký čas jako představený tohoto monastýru. Brzy však byly i tyto monastýry zcela uzavřeny. V letech 1960–1962 byl představeným chrámu v Uhlje, potom chrámu v Monastyrci. Od roku 1962 byl až do konce svého života představeným chrámu sv. mučedníka Dimitrije Soluňského ve vesnici Malá Uholka.

Otec Job byl nezištným a hluboce pokorným člověkem, což je patrno také z jednoho jeho dopisu adresovaného eparchiálnímu archijereji ze dne 22. července roku 1966, v němž píše: Dozvěděl jsem se, že mě chcete ustanovit do hodnosti archimandrity, avšak já vás prosím, abyste mne ponechal v hodnosti igumena, protože se považuji za nehodného této velké hodnosti. Přesto byl později navzdory své prosbě ustanoven archimandritou.

Pět let před svojí smrtí, 25. února 1980, dal otec Job sestavit svou závěť, ve které napsal:

Já, níže podepsaný archimandrita Job, prožil jsem 20 let v Malé Uholce, při chrámu svatého Dimitrije. Můj život se blíží ke konci, brzy dovrším 80 let. Není znám den mé smrti. Mnoho kněží po sobě zanechává prosbu, aby byli pohřbeni v monastýru nebo v rodné vesnici, já však zakazuji, aby bylo kamkoli odváženo mé hříšné tělo. Moje vůle je pohřbít mě dle mnišského postupu a uložit vedle kříže uprostřed hřbitova.

28. července roku 1985 archimandrita Job pokojně zesnul v Pánu. V den svého zesnutí, v neděli, odsloužil ještě liturgii, pronesl dlouhé kázání a učinil všechny potřebné úkony (treby) pro věřící. Toho dne, okolo desáté večer, se mu udělalo špatně a on s modlitbou na rtech zakončil svůj pozemský život. Pohřeb se konal 31. července. Bohoslužbu sloužil archimandrita Efrém (Molnar). Mnoho mnichů, mnišek a věřících se přišlo rozloučit se svým duchovníkem. Otec Job získal pro svoji službu Bohu překrásný dar prozřetelnosti a modlitby k uzdravování nemocných. Mnohé zázraky, které starec učinil, jsou stále v paměti věřícího lidu.

V březnu roku 2008 mniši z monastýrů v Bedevlje a Hrušovu vyzdvihli ostatky archimandrity Joba, a ty pak byly přeneseny do chrámu sv. Dimitrije Soluňského. Když byl otevřen jeho hrob, všude kolem se roznesla vůně jako od ladanu či vonného oleje. Dne 8. května roku 2008 se v Kyjevo-pečerské lávře, pod předsednictvím Jeho blaženosti Vladimíra (Sobodana), metropolity Kyjevského a celé Ukrajiny, uskutečnilo zasedání Posvátného synodu Ukrajinské pravoslavné církve. Na tomto zasedání Posvátný synod slavnostně kanonizoval a připočetl otce archimandritu Joba (Kundrju) k zástupu místně ctěných svatých Chustské eparchie.

Památka otce Joba se koná v den jeho zesnutí 15. / 28. července.

Později v témže roce, 18. září, ve vesnici Malá Uholka Tjačevského rajónu na Zakarpatí, se uskutečnilo slavnostní svatořečení ctihodného otce Joba Uholského a jeho připočtení k zástupu místně ctěných svatých v souladu s dřívější kanonizací svatého Joba Uholského ze strany Posvátného synodu.

Raduj se, ctihodný otče náš Jobe, Karpatské země pochvalo

a podivuhodný modlitebníku za nás!

Modlitba ke ctihodnému a bohonosnému otci našemu Jobu Uholskému

Ctihodný a bohonosný otče náš Jobe, podivuhodný služebníku Kristův a Karpatské země veliký modlitebníku a divotvůrce! Svatého Horodilovského monastýru v čest Životodárné Trojice první zakladateli a budovateli! Ve dnech tvého pozemského života jsi mnohé na cestě pravé poučoval a do Království nebeského moudře vedl, zarmoucené utěšoval, padlým jsi ruku pomoci podával a ke všem jsi byl dobrým, milostivým a soucitným otcem. Nyní přebýváš v nebeské světlosti, v neporušitelnosti tvých svatých ostatků. Ty, který jsi opět obnovil monastýr Uholský, v němž jsi byl proslaven, umnož lásku tvoji k nám nemohoucím, v moři života, v nouzi a těžkostech přebývajících, neboť jsme pokoušeni duchem zloby a svými zhoubnými vášněmi, které proti nám vedou boj. Proto tě s pokorou v modlitbě prosíme, anděli pozemský a nebeský člověče, svatý otče: budiž nám všem rychlým pomocníkem, v mnohém zármutku a protivenstvích. Hlavně však v čase našeho skonání, budiž nám zastáncem milostivým, abychom nebyli předáni na celnicích v povětří do moci zlého vládce světa, ale abychom byli hodni, bez klopýtnutí, vejít do Království nebeského.

Otče Jobe, modlitebníku naší země a také všech těch, kdo tě ve zbožnosti a s láskou vzývají: nezahanbi naději naši, ale shlédni na prosby a modlitby naše, a zastaň se nás před trůnem Životodárné Trojice, které jsi věrně sloužil ve tvém pozemském životě, abychom i my byli důstojnými, spolu s tebou a se všemi svatými, v rajských příbytcích oslavovat Jediného v Trojici Boha Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.

Tropar hlas 8.

Celý jsi byl ve svém pozemském životě pravidlem víry a vzorem mírnosti. Trojické poustevny jsi byl představeným a zakladatelem, mnišského života v horách uholských obnovitelem. V modlitbách, v bdění a v mnišských pracích jsi byl pro bratry zrcadlem k napodobení. V těžkostech a pronásledováních vytrvalý trpitel a všem k tobě přicházejícím jsi byl pomocí a útěchou. Nepřestávej se modlit za všechny, kteří ctí památku tvoji, Jobe ctihodný, otče náš, Karpatské země pochvalo.

Kondak hlas 3.

Ctihodný otče Jobe přeslavný, celý jsi plamenem, jako svíce, hořel před Bohem. V neustávajícím bdění ses modlil za svět a nyní se raduješ v příbytku nebeském. Vzpomínej na nás, tvé duchovní děti, které se utíkají k tobě a opěvují tě: Raduj se, Jobe, ctihodný otče náš!

Svatý spravedlivý Panagis (Paisios) Papa Basias Kefalonský

památka 7. / 20. června

Svatý Panagis se narodil roku 1801 v Lixouri na ostrově Kefalonia ve zbožné a zámožné rodině. Už od dětských let projevoval opravdové nadání a velkou lásku ke čtení duchovních knih. Dostalo se mu dobrého vzdělání, naučil se italsky, francouzsky, latinsky a vystudoval filosofii a teologii. Když mu zemřel jeho otec, musel na sebe Panagis převzít péči o svou matku a sestru. Aby to mohl dokázat, jelikož byl ještě poměrně mladý, začal pracovat i díky svým jazykovým dovednostem jako učitel gymnázia. Brzy však učitelského povolání zanechal, aby kvůli tlaku anglické okupační nadvlády[1] nemusel přijmout kompromis v otázkách vyznání víry a svého vlastenectví. Poté začal dávat soukromé hodiny, to vše až do doby, dokud se nerozhodl zpřetrhat veškeré svazky se světským životem, kdy opustil své rodné příbuzné a zanechal své kariéry, aby se stal mnichem ve Vlachernském monastýru Přesvaté Bohorodice na ostrově Dia[2].

Po dlouhém a vytrvalém přemlouvání své matky se však za nějaký čas vrátil do Lixouri. Mnišského asketického života však nezanechal; ve zbožné odříkavosti žil až do konce svého života, ať už se nacházel v jakýchkoli podmínkách. Ve věku třiceti pěti let byl rukopoložen na diákona a poté na presbytera, kdy přijal jméno Paisios. Od té doby se zcela oddal církevní službě. Skoro každodenně sloužil božskou liturgii, kázal a osobním příkladem zjevoval evangelní ctnosti. V chrámu vždy stál jako doslovný sloup modlitby a když z chrámu vycházel, tak rozdával milodary potřebným, navštěvoval nemocné a k církevnímu stádu, k jeho Dobrému pastýři Kristu, navracel zbloudilé a zatoulané ovečky. Byl to výjimečný zpovědník, který mocně a blahodárně působil na duše věřících.

Vždy se zříkal toho, aby byl určen pro nějaký konkrétní chrám, aby unikl před světskými starostmi a také před tlakem okupantů. Otec Panagis (Paisios) se nakonec usadil v kapli světitele Spyridona v Platis Gialos, kde potom, po dobu padesáti let, obdařoval kefalonský národ bohatstvím svého srdce. Podle příkladu ctih. Gerasima Kefalonského (památka 16. /29. srpna a 20. října/2. listopadu) a ctih. Anthima (Kuruklise) Slepého (památka 4. / 17. září) poučoval otec Panagis svůj národ a zaséval do srdcí věřících Boží blahodať, aniž by současně opouštěl svůj monastýr. Kromě toho sloužil i v druhých chrámech, které byly v blízkosti Lixouri. Když se lidé dozvěděli, že má otec Panagis sloužit v daném chrámu, přicházelo vždy velmi mnoho věřících.

To, co získal díky rodinnému dědictví, to také rozdal mezi chudé, které považoval za své děti. Když svatý přicházel do města, následovaly ho zástupy chudých žen, kterým vždy rozdal vše, co měl u sebe, až tak, že mnohdy neměl sám co jíst. Byl jako nový svatý Mikuláš, vždy věděl, které rodiny trpí nouzí, a dával jim vše potřebné a posiloval je ve víře v Boha. Jeho láska k bližnímu se snoubila s určitou smělostí. Často vešel do obchůdku a bral přímo ze skladu vše, co bylo třeba k milodarům. Jedenkráte se stalo, že jeden pekař odmítl dát svatému to, o co ho svatý Panagis prosil, aby pomohl potřebným, ale i duši toho pekaře. Když svatý odešel s prázdnou a pekař poté zadělal na těsto, tak to těsto pekaři vůbec nenakynulo, a naopak se zkazilo.

Svatý Panagis získal dar prozřetelnosti a proroctví, který užíval k nápravě duší. Ten, komu bylo souzeno brzy zemřít, toho vytrvale prosil, aby přišel ke zpovědi, a ty, kteří zamýšleli učinit nějaký hřích, pak s pomocí narážek a v náznacích před tímto hříchem varoval. Takto jedné deštivé noci, když potkal člověka, který chtěl učinit hřích, tak na něj zakřičel: Hřích, hřích, vrať se domů! Jindy, nějaká žena, která ztratila dva své syny, jednoho po druhém, upadla do zoufalství, rozezlila se a obořila se na Boha. Svatý za ní přišel a stanul před jejím domem, a když žena odmítala otevřít, přežehnal dveře znamením kříže, a ty se samy otevřely. Poté vešel do pokoje, kde se nacházely portréty zemřelých synů, pojednou obrazy bratrů ožily, každý měl v rukou pistoli a jeden druhého zabil. Tehdy svatý Panagis ženě odhalil, že se její synové zamilovali do jedné ženy, a kdyby Pán nezasáhl, tak by odešli ze života tímto způsobem. Tomuto velkému zločinu však bylo nakonec zabráněno. Jednou zase svatý vešel do domu, kde byl ve varu hliněný hrnec, protože paní domu očekávala hosty. Svatý tento hrnec převrhl, protože nedlouho před tím paní domu, když přišel nějaký chudák, tak ho vyhnala s prázdnýma rukama.

Tyto nesčetné Boží dary se však neobešly bez mučení a trápení, které svatý Panagis prožíval jako od nějakého „ostnu v těle“ (2Kor 12,7). Deset let po chirotonii postihla svatého neurastenie[3]. Panagis kvůli ní nemohl spát, ztrácel nad sebou kontrolu, křičel, holil si vousy a vlasy, házel vším, co měl po ruce. Když po šesti měsících přišel svatý k sobě, usoudil, že příčinou nemoci je jeho hříšnost. Později se tyto záchvaty opakovaly každé dva, tři roky, a ke konci jeho života pak každým rokem.

Otec Panagis později žil se svou ovdovělou sestrou v Lixouri, kdy roku 1861 zemřela. Před tím žil se svým bratrancem Andreasem Typaldosem-Basiasem, který se o něj staral. Ničivé zemětřesení na ostrově v roce 1867 zničilo jeho dům a donutilo ho žít od té doby všude jen jako host. Jako chudý, který všechny ostatní obohacuje, a jako ten, který nemá nic, a přitom má vše. Žil v domě svého bratrance Joannise Geroulanose (to byl otec slavného chirurga Marinose Geroulanose). Na oplátku za laskavou pohostinnost svého bratrance Joannise a jeho rodiny se otec Panagis stal ochráncem jejich domácnosti a pomáhal jim svou prozřetelností a prorockým darem, jakož i darem uzdravení.

Posledních pět let svého života byl svatý připoután ke svému lůžku. Přesto však nebyl zbaven daru prozřetelnosti a útěchy pro strádající duše. Lidé k němu neztratili lásku ani svou oddanost. Naopak, všichni lidé, kteří trpěli mučením a životním soužením, anebo se ocitli v těžké situaci, vždy věděli, že dveře jeho kelie jsou pro ně vždy otevřené. Svatý přese všechno nepřestával být navštěvován a nadále zůstával opěrným sloupem církevního života na Kefalonii. Měl takovou autoritu, že se častokráte vměšoval do životních nespravedlností, aby je k dobru vyřešil a viníky nečestných skutků aby ztrestal. Lidé mu naslouchali jako Božímu hlasu.

Svatý s trpělivostí a vděkem k Bohu nesl svůj kříž dlouhé nemoci, která ho však činila pokorným, takže ho někteří začali považovat až za jurodivého – blázna pro Krista. Svatý Panagis odešel k Pánu 7. /20. června roku 1888. Po dva dny a dvě noci přicházeli věřící, aby se poklonili tělu zesnulého. Jeho sláva se rychle šířila i mimo Kefalonie, takže byl za chvíli znám po celém Řecku, obzvláště po vyzdvižení jeho svatých ostatků roku 1976.

Svatý spravedlivý Panagis (Papa Basias) byl slavnostně připočten k zástupu svatých slavnostním aktem Konstantinopolského patriarchátu dne 4. února roku 1986.

 ______________________________________________________________________________

[1]  Kefalonie, šestý největší z řeckých ostrovů, byl v letech 1809 až 1869 pod britským protektorátem.

[2]  Ostrov Dia leží asi 12 km severně od Heraklionu, největšího města na ostrově Kréta.

[3] Neurastenie je nervová slabost a je nejčastějším druhem neurózy. Jejími příznaky jsou střídání podrážděnosti a únavy, bolesti hlavy, poruchy soustředění, poruchy spánku, vyšší emocionální citlivost a vegetativní obtíže.

Svatý nový mučedník Marek Chioský ze Smyrny

památka 5. / 18. června

Svatý Marek, nový Kristův mučedník, se narodil ve městě Smyrna. Jeho otec Chadži-Konstantin pocházel ze Soluně a matka Marie byla ze Smyrny. Byl ženatý, pracoval jako prodejce, který za obchodem cestoval do Kusadasi (Ἔφεσος Νεόπολις – Nový Efez), na Chios a další místa. Nakonec se nechal přemluvit svým bratrem, aby odešel kvůli obchodu ze Smyrny a usadil se v Novém Efezu.

Tam však upadl do hříchu, svoji ženu podvedl s jinou křesťanskou ženou jménem Marie. Po udání byli oba dopadeni při činu a následně zatčeni. Oba byli předvedeni před Agu[1], který je měl soudit. Aby se vyhnuli trestu za cizoložství, zřekli se oba dva křesťanství a přijali islám. Marek byl obřezán, nechal se Agou formálně přijat za syna a žena Marie byla převedena do jeho harému.

Oba jako muslimové žili po dobu devíti měsíců. Po nějaké době však Marek pocítil výčitky svědomí a s pláčem a se slzami odešel k jednomu knězi, kterému se ze svých hříchů vyznal. Kněz mu poradil, aby, až to bude alespoň trochu možné, aby odjeli z města pryč. Kněz také poradil Marii, aby předstírala, že je nemocná. Jedna jejich známá pak vydala Marii náležitý posudek a doporučila, aby se šla léčit do Smyrny. Nic netušící Aga dovolil Marii, aby tam odešla a také povolil, aby ji doprovázel Marek. Brzy si však Aga uvědomil tento podvod a poslal zprávu místnímu Pašovi ze Smyrny, aby oba dal chytit a uvěznit. Oběma se však podařilo utéct a roku 1792 nasedli tajně na jednu loď, která plula do Terstu. Jelikož se jim však na cestě vyskytly překážky, vystoupili nakonec v Benátkách. Tam se znovu oba vyzpovídali, stali se důstojnými pomazání svatým myrem a skrze myropomazání byli znovu přijati do lůna Pravoslavné církve. Následně přijali svaté Kristovy tajiny.

Poté putovali po různých místech, činili pokání, až se nakonec rozloučili, protože Marek se rozhodl přijmout mučednictví pro Krista, Jejž se před tím zřekl. Marek se vrátil na ostrov Chios a odtud pak do Nového Efezu, kde navštívil svého prvního duchovníka, kterému se svěřil se svým záměrem přijmout mučednictví. Protože byl však tehdy obnovován chrám v Novém Efezu a protože před nedávnem už přijal mučednictví svatý Jiří (svatý nový mučedník Jiří z Nového Efezu, zvaný Samoský: památka 5./18. dubna), byli Turci ve městě na křesťany velmi rozzlobeni. Kněz proto Markovi poradil, aby své rozhodnutí na čas odložil. Marek tohoto kněze poslechl a vrátil se na Chios. Tam se modlil ve všech chrámech Bohu, přijímal svaté Kristovy tajiny a později se opět ohlásil u tureckého soudu, kde směle přede všemi vyznal, že už nadále nemůže být muslimem, protože to není víra v pravého Boha, a proto se jí odříká, neboť věří jen v jednoho pravého Boha, kterým je Ježíš Kristus. Ani lichotivé přesvědčování soudců ani jejich sliby, že když vezme svá slova zpět, mu nikdo nic neučiní, nemohly Marka přemluvit a zabránit mu v jeho vyznavačství. Poté byl svatý vyznavač a budoucí mučedník uvržen do vězení. Ve vězení byl krutě mučen a týrán. On však po celou dobu svého mučednictví děkoval Bohu za vše, zpívaje Mu žalmy a slavosloví. Když byl znovu předveden na soudu před soudce, ten mu začal vyhrožovat, ale chrabrý vojín Kristův Marek na všechna jeho slova odpovídal, že ani oheň ani meč, ani žádná jiná muka jej nemohou odloučit od lásky Kristovy (Řím 8,38-39). Tato jeho odvaha a smělost ještě více rozlítili přísedící Turky, kteří znovu napadli na mučedníka, zbili ho a shodili z kamenného schodiště. Poté byl opět vsazen do vězení, kde znovu opěvoval a chválil Boha.

Křesťané na ostrově Chios, kteří se doslechli o jeho odvážném přebývání ve víře, se začali postit, začali se za něj modlit k Bohu, aby ho Pán posilnil a utvrdil ve víře. Tajně mu posílali do vězení svaté Tajiny, aby mohl přijímat svaté božské Dary. Následně byl svatý nový mučedník předveden na soud potřetí a tehdy již naposledy. Před soudem znovu a ještě směleji vyznal svoji víru, naději a lásku v Boha a Spasitele Ježíše Krista. Tehdy ho turecký soudce odsoudil ke stětí hlavy. Poprava byla vykonána 5. června roku 1801.

Po jeho mučednickém skonu byl tento nový mučedník opěvován věřícím národem a duchovenstvem v chioských chrámech, a všichni děkovali Bohu, že díky jeho odvaze byla křesťanská víra vyvýšena nad pronásledování od tyranů. Neboť pro všechny křesťany bylo toto odvážné strádání a mučednický skon svatého nového mučedníka Marka znakem síly a vítězství pravé Kristovy víry. Po jeho mučednickém strádání pro Krista vykonal svatý Marek mnoho zázraků mezi věřícími, aby byl ještě více oslaven náš Bůh, oslavovaný ve Svaté Trojici, Otec i Syn i Duch Svatý, nyní i vždycky až na věky, věkův. Amen.

_________________________________________________________________________

[1] Aga je titulární oslovení nadřízeného v hodnosti, označení kmenové šlechty v Osmanské říši.