Jeruzalémská ikona Matky Boží z Getsemanské zahrady

(památka 12. /25. října)

 

Jeruzalémská ikona Matky Boží¹ z Getsemanské zahrady byla napsaná ruskou monaškou Sergijí.

Ikona byla napsána v roce 1906 a byla darována carskými mučedníky² pro chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Getsemanech.

Když byl chrám roku 1954 zatopen při nenadálé povodni³, stalo se, že ikona sama vyplavala u klenby chrámu, a když voda opadla, obraz se zase sám spustil na podlahu chrámu. Na místě, kde ikona sestoupila, byl postaven kamenný kivot, do nějž zachovavší se ikonu otcové monastýru vložili. V tomto kivotu a na stejném místě se ikona nachází dodnes.

Jeruzalémská ikona Matky Boží z Getsemanské zahrady je jedna z nejctěnějších svatyní křesťanského světa; její zobrazení se rozšířilo do slova do všech jejích koutů.

Ctihodný starec Paisij (Eznepidis)Svatohorec říkal svým blízkým učedníkům, že Matka Boží, kterou byl učiněn důstojným spatřit z Boží milosti vícekrát ve svém životě, se velmi podobá právě Jeruzalémské ikoně Přesvaté Bohorodice. «Přesně taková je, » říkal starec.

Tato ikona se nachází v pravoslavném chrámu, ale ctěná je také věřícími ostatních vyznání a také muslimy (Araby). Existuje celá řada svědectví o zázracích a uzdraveních, ale i zjeveních Matky Boží, které se staly na základě modlitby před tímto jejím překrásným obrazem.

Roku 1992 byla tato Jeruzalémská ikona Matky Boží poprvé vyvezena z Jeruzaléma, aby se jí mohli poklonit věřící i na jiných místech. První zastavení bylo v Řecku, v Athénách a v Soluni, kam jí přišlo vzdát úctu na dvě stě tisíc věřících nejenom z Athén, ale i z okolních měst a vesnic. Poutníci, nehledíce na silný déšť, vystáli mnohahodinovou frontu před katedrálním chrámem v Athénách, kde se po dobu svého pobytu v Řecku tato ikona nacházela. To samé se potom opakovalo i roku 2000 v Bulharsku. Ve stejném roce pak ikona navštívila i Srbsko, konkrétně Bělehrad, kde se v neděli 22. května ve stále ještě stavějícím se chrámu a památníku světiteli Sávovi na Vračaru uskutečnila hlavní oslava připomenutí 2000 let křesťanství. Před divotvornou Jeruzalémskou ikonou Matky Boží proběhlo tehdy slavnostní svatořečení svatých Nových mučedníků Srbské pravoslavné církve.

Podle tradice se k této ikoně obracejí věřící o pomoc před pokušením války a při sváru mezi bližními.

Modlitba

Přesvatá Paní, Vládkyně Bohorodice, naděje všech, kdož v Tebe naději svoji vkládají, Zastánkyně zarmoucených, Útočiště zoufalých, Živitelko vdov a sirotků! Vyslyš nás, smiluj se nad námi hříšnými a nedůstojnými služebníky Tvými, kteří s dojetím k přečistému Tvému obrazu přicházejí. Vypros, Milosrdná Vládkyně, u Syna Tvého a Pána našeho Ježíše Krista, aby odvrátil od nás spravedlivý svůj hněv, aby nám odpustil hříchy a provinění naše. Dejž, abychom byli hodni v souladu s Jeho blahou vůlí zakončit náš život v pokání a získat Jeho milost spolu se všemi Jeho vyvolenými, neboť Ty jsi blahoslavena a velebena na věky věků. Amen.

_____________________________________________________  

¹ Jeruzalémská ikona Matky Boží z Getsemanské zahrady, jinak známá pod názvem „Jeruzalémská“, je v pořadí již třetí ikonou tohoto jména.

První ikona byla podle tradice napsána svatým apoštolem a evangelistou Lukášem 15. rok po Nanebevstoupení Páně v Getsemanech. V roce 463 byla ikona přenesena do Cařihradu, do chrámu zasvěceného Přesvaté Bohorodici. Když za vlády císaře Herakleia (575 – 641) napadli Konstantinopol Skýtové, tehdy se při všenárodní modlitbě před touto ikonou udál zázrak a město bylo zbaveno od útoků nepřátel. Po tomto zázraku byla ikona přenesena do Vlachernského chrámu, kde zůstala přibližně ještě tři století, až do 10. století, kdy v Konstantinopoli vládl císař Lev VI. Moudrý. Tehdy, roku 988, byla ikona přenesena do města Chersones, kde byla darována sv. knížeti Vladimírovi, který toto město dobil a potom v něm přijal i svatý křest. Jeruzalémskou ikonu vzal s sebou do Kyjeva, ale tam dlouho nezůstala. Když byli pokřtěni Novgorodci, kníže Vladimír jim tuto ikonu daroval. Ikona Jeruzalémské Matky Boží pak zůstala ve Velkém Novgorodu v chrámu Svaté Sofie po dobu dlouhých čtyř století.

Ivan IV. Vasilijevič nechal pak přenést tuto vzácnou ikonu z Velkého Novgorodu do Moskvy, do (Uspenského) chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice v moskevském Kremlu. V době napadení Ruska Napoleonovými vojsky, kolem roku 1812, starý Jeruzalémský obraz Matky Boží z chrámu v moskevském Kremlu zmizel. Říká se, že ikona byla tehdy Napoleonovými vojsky odcizena a odvezena do Paříže, kde se do počátku 20. stol. nacházela v katedrále Notre-Dame. Když však roku 1977 hlavní kontrolor historických památek Francie dostal otázku ohledně osudu Jeruzalémského obrazu Přesvaté Bohorodice, odpověděl, že takováto ikona se v inventáři katedrály nikde nenachází. V Moskvě, v chrámu Zesnutí, pak zůstala její kopie, která má po svém obvodu zobrazeny apoštoly: Petra, Pavla, Lukáše, Šimona, Filipa, Matouše, Marka, Jakuba, Tomáše a Bartoloměje.

Druhá ikona stejného jména, před níž se v Jeruzalémě modlila také ctih. Marie Egyptská, byla převezena do Konstantinopole a uložena v chrámu sv. Sofie. Tam se nacházela od 12. do 15. stol. Podle různých svědectví byl dokonce v Konstantinopoli postaven samotný chrám, který byl zasvěcen ikoně Bohorodice Jeruzalémské. V životě ctih. Marie Egyptské, který sepsal svt. Sofronij, patriarcha jeruzalémský, je zmínka o ikoně, která se nacházela před vchodem do Jeruzalémského chrámu Nanebevstoupení Páně. Této ikoně se roku 1429 v Konstantinopolském chrámu sv. Sofie poklonil také ruský poutník – starec Zosima, který osobně dosvědčil, že právě před touto ikonou se podle tradice modlila i ctih. Marie Egyptská.

² Carskými mučedníky jsou myšleni svatý car mučedník Nikolaj II., jeho žena carevna Alexandra a jejich pět dětí: carevny Olga, Anastásie, Taťána, Marie a carevič Alexij, kteří byli roku 1918 zastřeleni v městě Jekatěrinburg v noci z 16. na 17. července. Tito carští mučedníci pak byli v roce 1981 svatořečeni, nejprve Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí, a poté v roce 2000 také Ruskou pravoslavnou církví Moskevského patriarchátu jako tzv. strastotěrpci (tj. ti, kteří od vlastních přijali, trpěli a snášeli utrpení či jiná strádání).

³ Chrám se nachází pod zemí, vchod do něj je z jihu. Od vchodu dolů vede široké kamenné schodiště o 48 schodech. Podzemní chrám má formu kříže a nachází se v něm Kuvuklie (Κουβούκλιο – Cubiculum), to jest nevelká kaple, ne větší než 2×2 m, s hrobem Matky Boží. Kuvuklie má dva vchody, jeden ze západu, kterým se většinou vchází, a druhý ze severu, kterým se vychází.

Svatí carští strastotěrpci,

mučedníci car mikuláš II., carevna Alexandra,

carevič Alexej, velkokněžny Olga, Taťána, Marie A Anastasie

(památka 4. / 17. července a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských)

Každý vladař může vládnout,
ale jen císař může zemřít pro svůj národ.

(Svt. Basil Veliký)

Svatý car a strastotěrpec¹ Mikuláš (Nikolaj) II. se narodil 6. / 19. května roku 1868 v Carském Selu, v blízkosti Petrohradu. Poslední ruský car z rodu Romanovců byl nejstarším synem cara Alexandra III. a jeho manželky carevny Marie Fjodorovny. Mikuláš se už od dětství vyznačoval silnou zbožností a staral se o to, aby se v ctnostech podobal jak spravedlivému Jobu Mnohostrádajícímu, v den jehož svátku se narodil, tak i svatému Mikuláši Divotvorci, jehož jméno přijal ve svaté tajině křtu. Následník trůnu vyrostl v milosrdného a skromného člověka. Vzdělání syna se podle přání otce Alexandra III. vedlo přísně v ruském pravoslavném duchu. Učili jej, aby byl ušlechtilý, velkorysý, svědomitý, aby si pečlivě plnil své povinnosti a nedovoloval si stavět své zájmy nad zájmy ostatních lidí. Carevič Mikuláš věnoval mnoho času knihám, měl dobrou paměť a byl nadaným žákem; kromě ruského jazyka ovládal ještě čtyři další: anglický, francouzský, německý a dánský.

Carevna Alexandra, do přijetí pravoslaví Alix, se narodila v rodině hesenského vévody Ludvíka IV. a jeho manželky, druhé nejstarší dcery britské královny Viktorie, Alice. Jako dítě byla vychovávána v tradicích staré Anglie a na jejich výchovu přísně dohlížela její matka. Dětské oblečení i jídlo byly ta nejprostší. Starší dcery hesenského vévody konaly domácí práce: samy si stlaly postele, uklízely pokoje a topily v kamnech. Matka se je snažila vychovávat na pevných základech křesťanských přikázání, vkládat do jejich srdcí lásku k bližním, především pak ke strádajícím. Děti neustále jezdily spolu s matkou do nemocnic, sirotčinců a domovů pro invalidy.

20. října roku 1894 zemřel tehdy vládnoucí car Alexandr III. a jeho nejstarší syn – Mikuláš zaujal jeho místo. Týden po pohřbu se uskutečnila svatba Mikuláše a princezny Hesenské Alix, která přijala svaté pravoslaví a nové jméno Alexandra Fjodorovna. Tyto životní změny pro ni nebyly žádnou formálností. Pravoslaví skutečně považovala za pravou víru a zůstala mu oddaná až do konce, stejně jako její sestra velkokněžna Jelizaveta². 14. května roku 1896 se v Moskvě uskutečnila slavnostní korunovace, která byla poznamenána tragickými událostmi na Chodynském poli³.

Manželský svazek cara a carevny byl požehnán narozením čtyř dcer: Olgy, Taťány, Marie a Anastásie, a později také vytouženého syna – careviče Alexeje. Nevyléčitelná dědičná nemoc – hemofilie, která se u careviče Alexeje projevila brzy po narození, však neustále ohrožovala jeho život.

Car a carevna spolu vychovávali děti v oddanosti svému národu a pečlivě je připravovali, třebaže nevědomě, k jejich budoucímu dílu a hrdinskému činu mučednictví. Carský pár zaštitoval pravoslavnou Církev jak na Rusi, tak ve světě: za dobu vlády Mikuláše II. byly vystavěny stovky monastýrů a tisíce chrámů. Jako vládce se car staral také o duchovní vzdělávání národa: po celé zemi byly zakládány desítky tisíc škol při církevních obcích.

V době jeho vlády kanonizovala Ruská pravoslavná církev a pravoslavný svět obohatila velkým zástupem svatých, více nežli za celé 19. stol. Mezi prvními přičtenými k zástupu svatých byl roku 1896 svatořečen svt. Feodosij Černigovský, roku 1897 svt. muč. Isidor Presbyter a s ním 72 mučedníků v Jurevě (v Estonsku, umučení latiníky roku 1472). Dále, v roce 1903, byl svatořečen ctih. Serafim Sarovský, přičemž svatořečení tohoto světce se osobně s rodinou účastnil také ruský car Mikuláš. Není neznámo, že samo svatořečené sv. Serafima, které začalo už na konci 19. stol., se dlouho táhlo, a teprve až na přímý osobní zásah cara se začalo konečně uskutečňovat. Nakonec se také při této kanonizaci naplnilo i proroctví ctih. Serafima: Cara, který mne proslaví, Bůh proslaví… Roku 1909 byla opětovně proslavena sv. blahověrná kněžna Anna Kašinská, roku 1911 byl svatořečen svt. Joasaf Belgorodský, roku 1913 svt. muč. Hermogen, patriarcha moskevský, roku 1914 svt. Pitirim Tambovský a roku 1916 svt. Jan Tobolský. U všech těchto svatořečení sehrála významnou roli osobnost cara Mikuláše jako věřícího člověka, jehož zbožnost napomáhala k realizaci všech věcí až do zdárného konce.

V čase vlády Mikuláše II. zaujímala Rus postupně ve světě stále významnější pozici podle ekonomických ukazatelů, obyvatelstvo vzrostlo na padesát miliónů obyvatel. Car se snažil starat o vzdělávání národa, byly provedeny ekonomické, sociální a zemědělské reformy.

Ale jak už tomu bývá, na světě člověka není, aby se zalíbil všem, tak i v tehdejší Rusi, uvnitř této nedozírné země, začaly vznikat antimonarchistické projevy, tvořily se reakční skupiny s revolučními cíli, volnomyšlenkářská sdružení a vůbec celá řada těch, kteří si přáli zničit stav, v němž se ruské Impérium tehdy nacházelo. Roku 1904 začala Rusko-japonská válka, která trvala až do září 1905. V roce 1905 počaly i první revoluční nepokoje. Rok 1914 byl počátkem 1. světové války, v níž, jak pravil Sir Winston Churchill⁴, car Mikuláš II. přese všechny nepříznivé podmínky přivedl Rus skoro až k prahu vítězství. Od prvních dní války car Mikuláš II. kromě své neúnavné práce vládce velké říše objížděl také frontu, bral na své srdce potřeby armády a jemu věrných vojáků. Carevna se mezitím snažila, jak jen bylo v jejích silách, přizpůsobit své dvorní paláce pro potřeby raněných a přebudovat jejich části na prozatímní nemocnici. Nezřídka se právě ona sama osobně starala o nemocniční vlaky a o sklady s léky v jednotlivých ruských městech. Alexandra Fjodorovna a starší velkokněžny se staly zdravotními sestrami v Carsko-selské nemocnici. Car vládl i v těchto těžkých okolnostech a zdálo se, že armáda se drží neochvějně a pevně, avšak kvůli velkým ztrátám na životech začaly nepokoje mezi lidem a v únoru 1917 došlo k projevům prvního revolučního hnutí, během něhož přešla vláda do rukou tzv. Ruské prozatímní vlády. Národní zastupitelé požadovali po carovi jeho okamžitou abdikaci jako jedinou možnost řešení politické krize. To se událo 15. března, takže už 20. března byl car i se svou rodinou uvězněn. Právě tehdy započala jejich křížová cesta.

Po únorové revoluci a tzv. abdikaci, a po jistém období, kdy byla carská rodina v domácím vězení v Carském Selu poblíž Petrohradu, byli všichni členové carské rodiny podle rozhodnutí Prozatímní ruské vlády deportováni do vyhnanství na Sibiř. Rok 1917 strávili v Tobolsku. Na Sibiři je zastihla i bolševická říjnová revoluce (7. listopadu 1917), po níž se vše změnilo ještě k horšímu. Po nástupu bolševiků (na čele s Leninem) k moci bylo vydáno rozhodnutí o převozu carské rodiny do Moskvy. Ještě v dubnu roku 1918 byli všichni členové carské rodiny s osobním lékařem a posledními věrnými členy služebnictva deportování vlakem z Tobolsku do Jekatěrinburgu. Zde byli zadržováni v domě, který bolševici zabavili důlnímu inženýrovi Nikolaji Ipaťjevovi⁵, a odtud známý pojem „Ipaťjevův dům (rusky Дом Ипатьева)“.

V tomto domě zažívala carská rodina největší ponižování a útisk. Veškeré obtíže a útrapy však tato silně věřící rodina snášela s modlitbou a neochvějnou nadějí v Boha. Spolu s rodiči snášeli všechno ponížení a strádání s náležitou mírností a pokorou také jejich děti. Všichni, kdo přišli do jejich blízkosti, si povšimli z jejich strany jen slušnosti, dobrodušnosti a mírnosti, takže zloba a nenávist proti carovi a jeho rodině, kterou byli mnozí štváni revoluční propagandou, mizela, a jejich chování se měnilo.

Křížová cesta carské rodiny však mířila ke svému trpkému, ale současně blaženému konci. Podle tajného rozkazu byla carská rodina v noci z 16. na 17. července roku 1918 v suterénu Ipaťjevova domu zastřelena. Spolu s nimi našlo smrt několik dalších věrných souputníků carské rodiny. Jejich ostatky byly spáleny a ukryty.

Car Mikuláš II. a jeho rodina byli svatořečeni jako členové Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských.

Mnoho pomluv a lží bylo vysloveno na cara mučedníka a jeho rodinu. Zlé jazyky mu upíraly dosažení již téměř dokonaného vítězství nad nepřáteli v kruté 1. světové válce, ve které se obětoval jako skutečný vládce svého národa. Byla mu odňata jeho vlast, svoboda a nakonec i samotný život. Nikdo nikdy od něj neslyšel slova reptání a odsuzování. Byl jako ostatně i dříve vždy přímý a prostý ke svým věznitelům a trýznitelům. „Stále mluví o jeho slabosti, ale vždyť on byl ten nejsilnější ze silných: zvítězil sám nad sebou,“ řekl o něm člověk, který jej znal nejlépe ze všech, jeho žena carevna Alexandra.

„Není oběti, kterou bych pro Rus nepřinesl,“ říkával car Mikuláš. A tato oběť byla skutečně přinesena. On i celá jeho rodina zahynuli uprostřed nenávisti jimi tak milovaného národa a jejich těla byla předána k potupě.

Po 70 letech se však stal zázrak a na namístě domu, kde byla prolita krev těchto carských strastotěrpců, byl postaven Chrám Všech svatých, zvaný „Na krvi“. A na místě pohřbení jejich ostatků vznikl monastýr. Chrámy v čest a na památku svatých strastotěrpců a ostatních novomučedníků a vyznavačů ruských vznikají dnes po celé ruské zemi, kterou oni tak milovali a pro niž také položili své životy.

Skutečná historie představuje dialog člověka a Boha, kdy sám Bůh mění naše chyby, přestoupení a zločiny k užitku a poučení. 

Svatí carští Strastotěrpci, proste Boha za nás!

Modlitba ke svatým carským strastotěrpcům

Svatá sedmice, carští strastotěrpci, Mikuláši, Alexandro, Alexeji, Olgo, Taťáno, Marie a Anastasie!

Vy, kteří jste byli spojeni svazkem Kristovy lásky a váš dům jste Bohu libě svojí zbožností jako malý chrám vystavěli, sebe sama pak doprostřed majestátu všeho pozemského pokorou ozdobili. V hodinu bratrovražedné války, pronásledování od bezbožných ve vaší vlasti, jste všechnu svoji naději na Boha vložili, zjevili jste tak obraz trpělivosti, utrpení a strádání celé zemi a modlíce se za své mučitele, hrdinně jste přetrpěli i klevetu, pouta a vyhnanství, ponížení, posměch a pomluvy, zabití a nad těly Vašimi potupení. Proto jste od pozemského království přešli do nebeského a horlivými přímluvci a zastánci za nás stali jste se.

Svatí služebníci Boží! Modlete se za nás Bohu, aby Církev v jednomyslnosti a pevné víře zachoval, naši zemi mírem, pokojem a hojností ochraňujte. Zbavte nás od bratrovražedné války a rozdělení, ty kdož vládu nad lidem mají, učiňte moudrými, národ od zpustošení ochraňte, křesťanské manžele ve věrnosti a lásce upevněte, dětem ve zbožnosti a poslušnosti dejte vyrůstat a nás všechny spolu s vámi učiňte hodny opěvovat Přečestné a Velkolepé jméno Životodárné Trojice, Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen!

Ikona Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských, svatá carská rodina je zobrazena uprostřed

__________________________________________________________________________________

¹ Strastotěrpci jsou ti, kteří od vlastních a blízkých lidí přijali, trpěli a snášeli utrpení či jiná strádání.

² Ctihodná mučednice velkokněžna Jelizaveta byla starší sestrou carevny Alexandry Fjodrovny, provdané roku 1884 za Sergeje Romanova, strýce cara Mikuláše II., který byl však roku 1905 zabit při atentátu. V roce 1909 založila monastýr – Dům milosrdenství Marty a Marie. Po revoluci odmítla opustit Rusko a v květnu roku 1918 byla zatčena. V červnu téhož roku byla živá svržena s mnoha dalšími do šachty Novaja Selimskaja, 18 km od Alapajevska. V říjnu při obsazení území Bílými vojsky, byly její ostatky převezeny přes Peking, Šanghaj a Port Said až do Jeruzaléma, kde byly uloženy pod chrámem sv. Marie z Magdaly. Přičtena k zástupu svatých byla roku 1981, přičemž Ruskou pravoslavnou církví (Moskevského patriarchátu) kanonizována ve Sboru nových mučedníků a vyznavačů ruských roku 1992.

³ Tragédie na Chodynském poli, k níž došlo 18. května 1896, byla davová panika na Chodynském poli v Moskvě během oslav následujících po korunovaci posledního ruského cara Mikuláše II., jež měla za následek smrt 1 389 osob.

⁴ „K žádné zemi nebyl osud tak krutý jako k Rusku. Jeho loď šla ke dnu, když byl přístav už na dohled. Sílu Ruské říše lze změřit podle ran, které utrpěla, podle utrpení, která prožila, podle nevyčerpatelné energie, kterou vynaložila, i podle regenerace sil, které byla schopna. Car odchází ze scény. Jeho samého a jeho blízké podrobují utrpení a smrti. Jeho úsilí upadá, jeho činy odsuzují, jeho památku haní. Nikdo nebyl schopen odpovědět na těch několik jednoduchých otázek, na nichž závisel život a sláva Ruska. Když už mělo vítězství v rukou, padlo k zemi, stejně jako kdysi Herodes, požíraný červy.“

⁵ Nikolaj Nikolajevič Ipaťjev emigroval do Československa, žil v Praze, kde přednášel a kde také zemřel. Je pohřben na Olšanských hřbitovech, v pravoslavné části u chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice.