Ctihodný Makedonius Syrský, Kritofagos

Památka 24. ledna / 6. února

Ctihodný Makedonius Syrský, poustevník, žil ke konci IV. a k počátku V. stol. První zmínky o životě ctihodného Makedoniuse, předložil Theodorit z Kyrrhu v 13. kapitole své knihy «Historie věřících, neboli vyprávění o svatých», který ctihodného osobně znal. Makedonius byl Syřan a mluvil syrským jazykem. Přízvisko, které měl, Kritofagos - Κριθοφάγος pocházelo z řečtiny a znamenalo: η κριθή ječmen a φάγομαι jíst, protože po celou dobu, svého odříkavého života, se Makedonius živil rozdrceným ječmenem, rozmočeným ve vodě. Místem svého poustevnického života, si Makedonius vybral vrcholky hor, přitom však nezůstával na jen na jednom místě, ale přecházel z místa na místo, nemaje trvale svého domova. Takto to dělal ne proto, že by se mu nezalíbilo žádné místo k životu, ale aby utekl před lidskou slávou. Přicházelo totiž za ním velké množství lidí k němu, hledajíce a nacházejíce u něj duchovní pomoci a poučení. Putoval po horách Fenície, Kilíkie a Sýrie. Poté si našel úkryt, v hluboké průrvě a žil pod odkrytým nebem v Syrské poušti.

Na čtyřicet pět let, prožil Makedonius, tímto způsobem svůj život, neměl chýši ani přístřešek, k životu si vybíral hluboké jeskyně, proto byl i nazýván Guvaan řec. Γουββᾶν, což přeloženo, ze syrského do řeckého jazyka znamená, jeskyní jezero.

Když dosáhl hluboké starosti, ustoupil nakonec prosbám mnohých a vystavěl si přístřešek a poté, po prosbě přátel, žil v různých domcích, ne svých, ale cizích. Ve svém přístřešku a v těchto domcích, prožil Makedonius ještě dalších 25 let. Jeho odříkavý život mnicha tak dosáhl sedmdesáti let.

Pro odříkavý a asketický život, mu byl dán od Pána shůry dar, vyhánět běsy a uzdravovat nemocné.

V měsíci únoru roku 387, před začátkem Velkého půstu, se v Antiochii, událo vzbouření lidu, když se začaly zvyšovat daně. Došlo až do toho, že byly svrženy sochy císaře Theodosiuse I. Velikého a členů jeho rodiny, které byly vláčeny po ulicích, a nakonec byly i rozbity. Do města pak byli vysláni císařští hodnostáři, aby nepokojům zabránili a vykonali rozsudek, kterým bylo zničení města. Makedonius, sestoupil z hory do města, kde se zastavil a zůstal se stát na náměstí. Když císařští hodnostáři poznali, že před nimi stojí veliký asketa, seskočili ze svých koní, drželi jej za ruce a za nohy, zapřísahávajíce a slibujíce mu bezpečnost. Makedonius je zase poprosil, aby vzkázali císaři následující:« Sám císař, je také jen člověk a má povahu, která je podobná povaze těch, kteří ho rozhněvali. A proto by měl zmírnit hněv své povahy, ale on namísto toho, nechává se unést, vzplanutím onoho neúměrného hněvu a přikazuje za své podobizny, zničit podobu Boží a pro měděné sochy, odsoudil na smrt živá těla. Postavit a obnovit měděné sochy, můžeme lehce a prostě, ale ani císaři není možno, aby navrátil k životu již usmrcená těla. A proč tu mluvím o tělu? Vždyť my nemůžeme, stvořit ani jeden, jediný vlas ». Vše, co řekl Makedonius, říkal na syrském jazyce, hodnostářům, byla jeho slova přeložena. Ti byli takovýmito slovy zcela ohromeni a slibovali, že vše co nejpřesněji vyřídí císaři. Takto zachránil mnohé od hněvu císaře.

Stalo se také, že žena jednoho zbožného muže, vpadla do nemoci obžerství. Snědla každého dne na třicet kuřat. Mnoho peněz a času utratila, ona i její muž na to, aby se uzdravila, vše, ale marně. Zarmoucení příbuzní se nakonec za pomocí obrátili k Makedoniovi, člověku Božímu. Makedonius přišel do jejich domu, pomodlil se k Bohu, položil svoji ruku na přinesenou vodu, přežehnal tuto vodu křížem a nemocné přikázal, aby tuto vodu vypila. Ženě poté k nasycení stačil už jen malý kousek masa z kuřete a od vášně obžerství se uzdravila.

Ctihodný zesnul okolo roku 420, když dostihl věku 70 let.

Svt. Dionýsios Zakynthoský, arcibiskup Eginský

Památka 17. / 30. prosince

Narodil se jako Draganig Sigur roku 1547 na ostrově Zakynthos v Jónském moři, jeho předkové byli původem z Benátek. Byl vzděláván kněžími a vládnul řeckým, italským a latinským jazykem. Když mu bylo 21 let, dal všechno své jmění mladšímu bratrovi a sestře a sám odešel do monastýru. Roku 1568 přijal mnišství se jménem Daniel. Mladý mnich byl úspěšný v chápání bohosloví a jeho sláva, jako duchovního vůdce, rostla a začala se šířit. V roce 1570 byl rukopoložen na kněze, a za několik let mu bylo navrhnuto, aby se stal igumenem Strofadijského monastýru na západním pobřeží. Stal se tedy zakrátko igumenem Zakynthoským a Strofadijským.

Roku 1577 se svatý stal arcibiskupem Eginským, Poroským a Hydrským. Při rukopoložení získal jméno Dionýsios v čest ochránce Athén, svt. muč. Dionýsia Areopagity. Vedl vůči sobě přísný a odříkavý život, zjevil se živým příkladem Kristova Evangelia a duchovním otcem mnohým křesťanům. Množství lidí u něj hledalo radu, pomoc a útěchu, kterých se jim vždy dostalo. Přesto přese všechno jen dva roky po archijerejské chirotonii se svatý svého biskupství odřekl, protože rostoucí chválu na jeho osobu považoval spíše za cestu k pýše, které se chtěl jako mnich vyvarovat.

Navrátil se tedy na Zakynthos, kde se opět ujal vedení monastýru. Byl naznačen za vikárního biskupa Zakynthoského, poté se však stalo, že mu byla zakázána archijerejská služba a on byl sesazen na prostého vesnického kněze. Přesto si svatý Dionýsios nezoufal, a o to více a snadněji dostihoval výšin ctností odpuštění a lidumilnosti.

Jednou za ním do kelije přišel člověk, který ho prosil, aby jej ukryl před pronásledováním. Když se jej Dionýsios zeptal na příčinu jeho pronásledování, tento člověk se mu přiznal, že zabil mnicha, který byl, jak se nakonec ukázalo, bratrem svatého Dionýsia. Svatý Dionýsios přijal tuto zvěst s hlubokým zármutkem, ale vraha přesto nevyhnal, naopak jej ukryl a do rukou pronásledovatelů ho nevydal. Vrah učinil hluboké pokání a nakonec se sám stal mnichem.

Více jak 40 let sv. Dionýsios pásl jak dobrý pastýř duchovní stádo věřících na ostrově Zakynthos. Zesnul 17. / 30. prosince roku 1622. Na prosbu světitele byl pohřben v monastýru, kde prožil tolik let. Jeho ostatky se proslavily jako nezetlené, vonící blahou vůní a uzdravujícím myrem, které z nich vytékalo. Svatořečen byl Konstantinopolským patriarchou.

V čase pirátských útoků v roce 1717 byly ruky světitele odřezány piráty, ale jeho ostatky byly zázračně zachovány a netknuty. V tomto roce mniši Strofadijského monastýru přenesli ostatky světce do Kalliterského metochu, aby byly uchráněny před dalšími nájezdy. Později byl vystavěn chrám v čest svatého, z nějž se později stal monastýr, a v tomto monastýru byly svaté ostatky dále uchovávány. Takto tomu bylo do roku 1893, kdy byly při zemětřesením všechny budovy zbourány a svaté ostatky byly přeneseny do dočasného chrámu.

Mezi roky 1925 – 1948 byl vystavěn nový, proti zemětřesení odolnější, chrám a roku 1956 byl pak znovuobnoven i monastýr, který se dnes nazývá Strofadský-Svatodionýsiovský monastýr. Ostatky světce dodnes spočívají v monastýrské kapli sv. Jiří, ve zvlášť pro ně roku 1829 vyrobené schráně. Svt. Dionýsios je ctěn jako velký divotvůrce.

Když byl spáchán 11. září 2001 teroristický útok na město New York, při kterém byl zničen řecký chrám sv. Jiří, jediné, co zůstalo neporušeno z celého vybavení chrámu, byly kříž a papírová ikona svt. Dionýsia Zakynthoského...

Svaté ostatky svt. Dionýsija