úterý 29. dubna 2014

SVATÝ NOVÝ MUČEDNÍK OTEC SERGIJ MEČEV 


(památka 24. prosince/ 6. ledna, a rovněž v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských

Svatý nový mučedník Sergij Mečev se narodil v Moskvě 17. září (30. září podle občanského kalendáře) roku 1892 v rodině kněze, představeného chrámu svt. Mikuláše v Klennikach v Moskvě¹. Jeho otec Alexij Mečev ho velmi miloval a přál si, aby se jeho syn stal také knězem a zároveň jeho pomocníkem v chrámu svt. Mikuláše. Nechtěl ho však k tomu nutit a tak mu dal možnost, aby získal nejprve světské vzdělání. Otec Sergij tak po ukončení gymnázia² nastoupil na Lékařskou fakultu Moskevské univerzity. Brzy poté však přestoupil na Fakultu historie a filologie Moskevské univerzity, kterou zakončil roku 1917. Ve stejném čase, kdy se učil na univerzitě, byl Sergij Mečev aktivním členem studentského bohosloveckého kroužku svt. Jana Zlatoústého, který založil a o který se staral biskup Arsenij (Žadanovskij). 
V období 1. světové války v roce 1914 sloužil Sergij dobrovolně jako sanitář a milosrdný bratr v lazaretu Červeného Kříže. Takto se seznámil i se svojí budoucí ženou Evfrosinijí Nikolajevnou Šaforostovoj, která sloužila také jako milosrdná sestra. Vzali se pak roku 1918. 
 Sergij Alexejevič Mečev se nakonec rozhodl přijmout kněžství a toto rozhodnutí bylo u něj spojeno s cestou do Optinské pustevny a s rozhovorem se starci ctih. Anatolijem a ctih. Nektarijem³. 30. března 1919 byl Sergij Mečev rukopoložen na diákona, 4. dubna téhož roku pak na kněze. Rukopoložen byl ve Svato-Danielovském monastýru, jeho světícím biskupem byl svt. nový mučedník Feodor (Pozdejevskij). 
Jako kněz sloužil se svým otcem v chrámu svt. Mikuláše. Po smrti svého otce Alexije, 9. / 22. června 1923, přijal na sebe veškerou pastýřskou starost o pastvu, kterou nazýval kajícnou (bohoslužební) rodinou – tak nazýval otec Sergij svoji církevní obec. Období, kdy se stal otec Sergij knězem, bylo jedním z nejtěžších. Občanská válka, revoluce, rozvrat, v Moskvě bylo špatné zásobování, řádila epidemie tyfu, chřipky, mnozí z těch, kteří v té době takto onemocněli, také zemřeli. Ale právě tyto těžkosti každodenního života probouzely v takto strádajících lidech víru, lidé začali přemýšlet a hledat pomoc u Boha, ke kterému byli do té doby lhostejní a neteční. 
Otec Sergij oddával své pastvě všechny svoje síly, jak duchovní tak fyzické. Břímě, které na sobě otec Sergij nesl, se stávalo těžkým, přetěžkým, ba i skličujícím, vždy se však, ale nakonec našly nové síly a nové odhodlání pokračovat dál. Když se stalo a během porevolučních roků došlo k tomu, že pravoslavné chrámy v Moskvě obsadili obnovlenci, jen velmi málo církevních obcí zachovalo věrnost svt. Tichonovi patriarchovi Moskevskému, mezi nimiž byl také Danielovský monastýr a chrám svt. Mikuláše. 
Otec Sergij byl bezkompromisním bojovníkem za Pravoslaví. Když byla roku 1927 vydána tzv. Deklarace metropolity Sergije, přestal při bohoslužbách vzpomínat metropolitu Sergije (Stragorodského), nemodlil se ani za ateisty, bezbožníky a ani za ty, kteří započali pronásledovat Církev. Roku 1929 byl otec Sergij pro svou činnost uvězněn a deportován, roku 1932 pak byl chrám svt. Mikuláše uzavřen. 
Otec Sergij byl deportován na sever, do malého města Vologodské oblasti Kadnikov. Tam také roku 1933 následoval opakovaný trest a odsouzení na pět let do pracovního tábora. Ponejprve při Kubenském jezeře, kde pracoval na pile, potom na řece Šelekse a v Usť – Pinege. V roce 1935 byl převeden do Svirských táborů, následně pak na stanici Perebory, na stavbu přehrady. 
V kolonii při řece Šelekse otec Sergij velmi hladověl. O jídlo tam byl neustále okrádán ostatními trestanci. Přesto, když se podařilo, že svého duchovního otce mohly navštívit jeho duchovní dcery, ty si povšimly toho, přestože byl krajně vyčerpán a vysílen, nebyla v něm ani podrážděnost, ani zloba, stal se naopak velmi laskavým, nebylo v něm ani jedné výčitky. 
V roce 1937 byl otec propuštěn z pracovního tábora. Usadil se na okraji města Kalinin, kde pracoval na jedné poliklinice. Doma tajně sloužil svatou liturgii. Neustále k němu přijížděly jeho duchovní děti, kterým psal dopisy, ve kterých je povzbuzoval ve víře, utěšoval a poučoval: «Modlete se k Hospodinu, proste Ho, aby z vás sňal tíseň, onu uzamknutost do sebe, proste Ho o to, abyste získali širé srdce! » 
V té době, všichni stejně jako otec Sergij smýšlející archijerejové, byli ve vězeních a pracovních táborech. Otec Sergij si přál, aby měl nad sebou arcipastýřskou ochranu. Svěřil se proto jednomu biskupu o své církevní pozicí a také ohledně své nehlášené – nelegální církevní obci. Brzy však byl tento biskup uvězněn a při výslechu o. Sergije zradil, když na soudu řekl vše, co mu bylo řečeno jako biskupovi v tajném vyznání o. Sergije. Potom byl otec Sergij vybídnut k tomu, aby se ukryl v Střední Asii, on však nechtěl opustit svoje duchovní děti. Více než rok se otec Sergij potuloval bez náležitých dokladů a přihlášení k pobytu. V létě roku 1941 pobýval ještě spolu s některými svými duchovními dětmi skrytě a tajně ve vesnici blízko Tutajeva. Tam sloužil každý den liturgii. Z toho důvodu, že v té době začínala válka a kvůli všeobecnému napětí je místní obyvatelé podezřívali z toho, že jsou německými špióny a nakonec je nahlásili a vydali NKVD. 
7. července 1941 byl otec Sergij znovu uvězněn a umístěn do Jaroslavské věznice. Po čtyřech měsících výslechů a mučení, při nichž se choval velmi statečně, a kdy se navíc snažil, aby nikdo z církevního společenství nebyl postižen, byl 24. prosince/ 6. ledna 1942 v noci otec Sergij zastřelen ve vězení Jaroslavského NKVD. 
V roce 2000 byl svatý nový mučedník otec Sergij připočten k zástupu svatých novomučedníků a vyznavačů ruských

¹Sv. spravedlivý Alexij moskevský (Mečev). Kanonizován roku 2000. V roce 2001 byly jeho svaté ostatky vyzdviženy ze země a přeneseny do chrámu svt. Mikuláše v Klennikach v Moskvě. 

² 3. Moskevské Gymnázium zakončil roku 1910 se stříbrnou medailí. 

³Ctih. Anatolij, mladší optinský (Potapov). Jeho památka je slavena 30. července/ 12. srpna a v den sboru Optinských starců 11. /24. října. Ctih. Nektarij optinský, jeho památka je slavena 29. dubna/ 12. května a také v den sboru ctihodných Optinských starců 11. října/ 24. října.

Obnovlenci - obnovlenectví - tzv. obnovlenecký rozkol; jednalo se o hnutí, které vzniklo v Ruské pravoslavné církvi po tzv. Říjnové revoluci roku 1917. Za svůj cíl si ustanovilo „obnovu a reformu církve“, a to „novým demokratickým řízením“ a „modernizací bohoslužeb“. Postavilo se proti tehdejšímu vedení církve, proti svt. patriarchu Tichonovi, přičemž byla oznámena plná podpora tehdejšímu novému režimu. Přes všechny své snahy se hnutí kolem roku 1946 rozpadlo. 

Svt. Tichon, patriarcha moskevský, jeho památka je slavena v den jeho zesnutí 25. března/ 7. dubna a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských. 

Deklarace z roku 1927 metropolity Sergije – přesněji Prohlášení (Poselství) Zástupce Patriaršího Zastupitele, metropolity nižegorodského Sergije a při něm dočasného Patriaršího Posvátného Synodu, o Vztahu Pravoslavné Ruské Církve k existující občanské vládě. Tato deklarace se stala ranou pro Ruskou církev, byla to deklarace o loajálnosti k sovětské vládě. V ní se Ruská církev zavázala k bezpodmínečné podpoře komunistického režimu. Velké množství církevních hierarchů, duchovních a laiků s ní však vyjádřilo ostrý nesouhlas. 

 
Chrám svt. Mikuláše v Klennikach v Moskvě



Jak žít v církvi?
Z kázání sv. nového mučedníka prot. Sergije Mečeva

Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!

Náš největší hřích spočívá nejspíše v tom, že zapomínáme na to, že my všichni realizujeme svoji spásu, nikoli však sami. Že po této cestě jdeme my všichni společně, spojeni druh s druhem jako členové jednoho Těla – Církve.

My v našem hrubém egoistickém životě neustále zapomínáme, že stav naší duše a naší spásy závisí od stavu, rozpoložení lidí, kteří mě obklopují a naopak, jejich rozpoložení, stav a spása je závislá od toho, jak žiji já, jaký mám na ně vliv právě já.

Na to je třeba vždy pamatovat, ale my na to zapomínáme, noříme se jen a jen do sebe, jsouce zaneprázdněni našimi egoistickými touhami. My však musíme trpět společně a snášet nedostatky druh druha a podávat druh druhu pomocnou ruku. Jestliže budeme soudit skutky bližních, tak nikdy nesplníme Kristova přikázání. Musíme pamatovat na slova Apoštola a také na přikázání, které nám zanechal náš Báťuška¹: «Jedni druhých břemena neste, a tak plňte zákon Kristův. » ²

Jan Zlatoústý, dle výkladu tohoto místa z Apoštola, nám vysvětluje, že v přesném překladu je zapotřebí říci plňte a ne naplníte. To znamená, že Přikázání Kristova Zákona nemůže v plnosti, v celku, naplnit nikdo. Ale jestliže bude každý plnit jeho část, každý dle míry svých sil a schopností, doplňujíce takto druh druha, můžeme společně naplnit Přikázání a Zákon Kristův.

Každý nemůže být vším. Jestliže by údy našeho těla chtěly konat práci všech, tak by z toho nic nevzešlo.

Pro mnoho z nás jsou tato slova obviněním, protože zapomínáme, že všem nám je zapotřebí především snášet nedostatky lidí, zapomenout na sebe sama, ale naopak pamatovat na své hříchy.

«Jestliže ty sám jsi lenivý a pomalý a tvůj bratr pak prudký, tak přečkej, snes jeho prudkosti, aby i on snesl tvoji pomalost. »

Máme se radovat z duchovního růstu našeho bližního. A když vidíme, že někdo pomáhá druhému, že nese jeho těžkosti, musíme ne závidět, ale radovat se, neboť tím, že pomáháme tomuto svému bližnímu, získáváme od něj zpětně pomoc i my, protože my všichni jsme svázání nerozdělitelným spojením.

Zvláště se toto vztahuje k duchovnímu otci. Jestliže duchovní otec pomáhá jednomu, tak on tím samým pomáhá i druhému, pomáhá všem, neboť od spasení okolních lidí závisí naše vlastní spasení.

My sami musíme přistoupit k tomuto člověku, kterému ostatní pomáhají, který potřebuje jejich i naši pomoc, a pomoci mu také. Tímto pak přineseme užitek především sami sobě.

Tato má slova musí být hlavně pochopena těmi, kdo znali Báťušku, který vždy říkal: «Milujte lidi, ulehčete jim. »

Slova Apoštola «Jedni druhých břemena neste, a tak plňte zákon Kristův», nemají být pro nás pouhými slovy, která čteme, když otevíráme Poselství ke Galatským, anebo když přicházíme na hřbitov k Báťuškovi a poté je pak hned zapomeneme.

Ne, my ta slova musíme plnit, protože naši velcí Církevní učitelé, kterých památku slavíme v druhé polovině ledna, oni všichni hovoří o tom, že každé slovo Svatého Písma je zapotřebí číst skrze skutky.

A tak, jestliže doopravdy chceme naplnit Zákon Kristův, musíme pamatovat na to, že my všichni jsme nerozdělitelně spojeni druh s druhem, v jednom Kristovém Těle – Jeho Církvi.

Jiné cesty naplnění Kristových přikázání není.

Naplňujíce Zákon Kristův tak, že se budeme šetrně, opatrně a citlivě chovat k cizí duši, pamatujíce přitom na to, že v bližním je naše spasení, budeme tak postupně vcházet do Božího Království. Amen.


¹ Báťuškou, je zde myšlen otec sv. nového mučedníka Sergije Mečeva, sv. spravedlivý Alexij moskevský (Mečev). Kanonizován byl roku 2000.  V roce 2001 byly ostatky, sv. sprav. Alexije moskevského vyzdviženy ze země a přeneseny do chrámu svt. Mikuláše v Klennikach v Moskvě, kde po celý život sloužil jako kněz.

² (Galatským 6, 2; dle Kralického překladu, v Ekumenickém překladu Bible je slovo - naplníte)

Žádné komentáře:

Okomentovat