pátek 1. října 2010

Ctihodný Amvrosij Optinský
(jeho památka, se slaví v den vyzdvihnutí jeho svatých ostatků 27. června dle církevního kalendáře/dle světského to je 10. července; v den zesnutí 10. /23. října; v den Sboru ctihodných optinských starců 11. /24. října)

Ctihodný Amvrosij Optinský (světským jménem Alexandr) se narodil 23. listopadu roku 1812 ve vesnici Velká Lipovica (Большая Липовица) v Tambovské gubernii v početné rodině ponomara 1) Michaila Fedoroviče a Marty Nikolajevny Grenkových.
Když mu bylo 12 let, rodiče jej poslali do učení do Tambovské duchovní školy, po které nastoupil do Tambovského duchovního semináře. V posledním ročníku semináře těžce onemocněl a v důsledku této nemoci dal Alexandr slib Bohu, že když se uzdraví, vstoupí do monastýru. Přestože se uzdravil, několik let splnění tohoto slibu odkládal. Poté, co úspěšně zakončil seminář, se Alexandr Michailovič stal nejprve domácím učitelem a potom také přednášejícím v Lipecké duchovní škole. Nakonec ale roku 1839 přece jen vstoupil do monastýru v čest Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Optinské poustevně v Kalužské eparchii. Při vstupu do monastýru byl svěřen do duchovní péče velkého starce Lva 2). Alexandr byl určen do monastýrského skýtu 3), kde měl vykonávat poslušenství ve formě pomocníka kuchaře. Těžká práce v kuchyni však ani trochu nezarmucovala bývalého učitele duchovní školy. Přijal s radostí tuto práci a vykonával ji s pokorou, jakoby mu jí přikázal konat samotný Hospodin. Práce v kuchyni zaujímala u mladého poslušníka vetší část dne, stávalo se tedy, že mu pro bohoslužby zbývalo jen málo času; díky této službě se však o to více naučil vnitřní modlitbě.
Ve svých třiceti letech, po třech letech zkušební doby, přijal Alexandr mnišský postřih se jménem Amvrosij v čest svatého biskupa mediolánského (milánského) Ambrosije (Ambrože) 4), a v témže roce byl rukopoložen na jerodiákona a po dalších třech letech i na jeromonacha. Znovu velmi těžce onemocněl, a již nikdy se zcela neuzdravil; již během této nemoci přijal velikou schimu 5) se zachováním svého mnišského jména . Nezarmucoval se však pro svoji nemoc a nemohoucnost, naopak, všechno utrpení považoval za poučení pro svoji duši. Všem nemocným, kteří za ním pro jeho svatý život začali přijíždět, proto pro poučení říkal: Bůh nepotřebuje od nemocného tělesné skutky ke spáse, ale jen trpělivost spolu s pokorou a vděčností.
Jeroschimonach Amvrosij začal pomáhat svému duchovnímu otci, kterým se stal po zesnutí ctih. Lva ctihodný Makárij 5), kdy přijímal poutníky a podílel se na překladech a vydávání děl svatých otců a duchovních knih; sám Amvrosij znal a dokonale ovládal pět cizích jazyků. Po zesnutí ctihodného Makárija roku 1860 se ctihodný Amvrosij stal duchovním učitelem a rádcem celého mnišského bratrstva Optinské poustevny. Pro duchovní poučení za ním přicházely tisíce poutníků, lidé věřící i nevěřící, z celého Ruska.
Kvůli duchovnímu poučení a rozhovoru za ním přijížděli takové osobnosti, jakými byli: kníže Konstantin Konstantinovič Romanov starší, Fjodor Michailovič Dostojevskij, Konstantin Nikolajevič Leontijev (později mnich Kliment), Alexej Konstantinovič Tolstoj, Lev Nikolajevič Tolstoj, Michail Petrovič Pogodin a mnozí další. Ctihodný Amvrosij si nikdy nedovolil pronést nějaké prázdné slovo, vždy hovořil ve snaze pomoci, napravit a duchovně poučit. Na častou a naléhavou otázku "Jak žít?" – dával prostou odpověď: "Žít a netruchlit, nikoho nesoudit, nikoho netrápit, a všem takovým má úcta". "My musíme žít na zemi tak jako kolo, které se otáčí. To se vždy jednou svou částí dotýká země, ale ostatními hned směřuje zase nahoru. My však, jakmile padneme a zalehneme na zem, tak ani už vstát nedovedeme".
Ctihodný Amvrosij měl dar jasnozřivosti, uzdravoval nemocné, mnoho pomáhal potřebným a chudým. Aby mohl starec, sám tělesně nemohoucí, pomáhat druhým, zjevoval se ctih. Amvrosij lidem na velkou dálku, zjevně i ve snu. Ke konci života pomohl ctih. Amvrosij založit ženský Šamordinský monastýr, v čest ikony Přesvaté Bohorodice Kazaňské, kam posílal - žít nebo pro pomoc – ženy nemocné, chudé a bez pomoci, ale i zbožné dívky a sirotky. Ctihodný Amvrosij byl velký modlitebník za celou zemi, a mnohdy se stávalo, že jeho tvář během modlitby zářila světlem.
Ctihodný Amvrosij zesnul 10. /23. října 1891 v Šamordinském monastýru a pochován byl v Optinské poustevně, vedle hrobu ctihodného starce Makárija. Po svém zesnutí se zjevil mnoha lidem z různých částí Ruska, a nadále pomáhal potřebným a uzdravoval nemocné. Pravoslavný lid jej proto vždy měl a choval ve velké úctě, zejména pro svatost jeho života, která se projevovala jeho neutuchajícím zájmem a opravdovou láskou k bližnímu.
Roku 1988 byl ctihodný Amvrosij na místním sněmu Ruské pravoslavné církve přičleněn k zástupu svatých služebníků Božích. Jeho vyzdvižené svaté ostatky se nacházejí v katedrálním chrámu Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Optinské poustevně.

____________________________________________

1) Ponomar z řeckého παραμοναριος – «stráž», «vrátný», služebník pravoslavného chrámu, jehož povinností je zvonit na zvony, zpívat v chóru a přisluhovat při bohoslužbách.

2) Ctihodný Lev Optinský, jeho památka je slavena v den jeho zesnutí 11. /24. října.

3) Skýt – z řeckého Σκήτη; jedná se o obydlí mnichů, žijících zcela samostatně, nebo odděleně od monastýru se zvlášť přísnými pravidly mnišského života, nazvání pochází od Skitské pouště v severozápadní části Egypta na jihu od Alexandrie, která byla prvotním místem šíření mnišství.

4) památka 7. prosince / 20. prosince

5) Schima z řeckého σχῆμα, tj. vnější vzhled, tvar. Byl prvotně název pro mnišské oblečení, později pojmenování pro mnišské přísahy, sliby. Malá schima – mění se jméno, mnich přijímá první mnišské sliby a plné mnišské oblečení. Velká schima – znovu se může měnit jméno, znovu se opakují mnišské sliby, ke kterým se přidávají další, ještě přísnější, mění se i oděv, který je pro velkou mnišskou schimu zcela specifický.

6) památka je v den jeho zesnutí 7. / 20. září



Jak se připodobnit k Bohu

Svatý apoštol Pavel ve svém Poselství k Efezským píše: Buďte tedy následovníci Boží, jakožto děti milované. (Ef 5, 1) Opravdoví křesťané se mohou připodobnit Bohu tehdy, když naplní zejména tato evangelní přikázání:

1. Pán ve svatém Evangeliu říká: «Buďte milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest» a dále též «On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. » (Luk 6, 36; Mat 5, 45)
Toto přikázání za prvé znamená, že člověk musí být slitovný a soucitný k bližním, především tehdy, když dává milodary a nerozlišuje přitom důstojné od nedůstojných. Za druhé, toto přikázání od nás vyžaduje shovívavost k bližním a odpouštění jejich všelikých nedostatků, křivd a prohřešků.
2. Svatý apoštol Petr píše: «Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi, které vás před tím ovládaly, v době vaší nevědomosti, ale jako je svatý Ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: Svatí buďte, neboť Já jsem svatý. » (1 Petr 1, 14 - 16)
Toto přikázání znamená, že člověk musí chránit počestnost, tělesnou i duševní čistotu, a to nejenom ve vztahu k vášni smilstva, ale i ohledně dalších vášní, protože i závist, nenávist a zlé smýšlení o druhých činí duši nečistou.
3. V Evangeliu od Matouše je napsáno: «Buďte vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, který jest v nebesích, dokonalý jest. » (Mat 5, 48)
Křesťanská dokonalost spočívá podle slov ctih. Izáka Syrského v hloubce pokory; Farizej tak, jak sám o sobě svědčil, nebyl náchylný k žádné neřesti, ale protože se povýšil, odsoudil a ponížil celníka, nejen že ztratil vše, ale byl zavrhnut Bohem. Z tohoto důvodu Pán říká: «Tak i vy, když učiníte vše, což vám bylo přikázáno, řekněte: Služebníci neužiteční jsme. Což jsme povinni byli učinit, učinili jsme. » (Luk 17, 10)
Jakkoli by byl kdo z křesťanů pevný, neochvějný a přesný v plnění svých křesťanských povinností, takovéto jeho plnění a duchovní činění se může dle slov svatých Otců připodobnit jen k malé studánce nebo k tomu nejmenšímu jezírku. Přikázání Boží se dají přirovnat k velikému moři podle svědectví svatého proroka Davida: «Přikázání Tvé, nezměrně rozsáhlé... » (Ž 119, 96)
Před touto nezměrnou rozsáhlostí zůstali bezděčně pokornými všichni velcí svatí, kteří se považovali být zemí a popelem a za horší než kterékoli stvoření. Podobně jak to vyjádřil nejmoudřejší z apoštolů, svatý Pavel: «Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou poctu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my. » (Fil 3, 13 - 15).

Žádné komentáře:

Okomentovat