Životy Svatých

Ctihodný Justýn Nový Čelijský

(památka 1. června dle církevního kalendáře /dle světského 14. června) 

Ctihodný a bohonosný otec Justýn Nový Čelijský, pravoslavný duchovní a teolog velikosti a rozmachu svatých církevních Otců, se narodil v srbském městě Vranje 25. března podle juliánského kalendáře, roku 1894, tedy v den svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Podle tohoto svátku, který se v církevní slovanštině nazývá Blagoveščenie, dostal ve svatém křtu jméno Blagoje. Jeho rodiče se jmenovali Spiridon a Anastasia Popović. V jejich rodině bylo sedm pokolení kněží. Mladý Blagoje tak prošel školou domácí křesťanské výchovy a pravoslavné zbožnosti. S rodiči často chodil na bohoslužby do Pčinského monastýru, kde se nacházejí ostatky velkého světce sv. Prochora Pčinského. Blagoje se jednou stal očitým svědkem zázračného uzdravení, když tento světec pomohl jeho matce od těžké nemoci.
Dalším pramenem vnitřního duchovního vzdělávání a zbožnosti mladého Blagoje Popoviće bylo až do konce jeho pozemského života Kristovo evangelium, neustálá četba knih i asketický způsob života.
Základní školu zakončil Blagoje ve svém rodném městě Vranje. Po ní se přihlásil na devítiletý Bohoslovecký seminář svatého Sávy v Bělehradě (1905 – 1914). Učiteli mu tam byli významní profesoři: Nikolaj Velimirović, Atanasije Popović, Veselin Čajkanović, Borislav Lorenc, Stevan Mokranjac. Velký vliv měl na jeho duchovní vývoj a vzdělání především svatý vladyka Nikolaj Velimirović. Ten si všiml jeho lásky k bohosloví a nezpochybnitelného literárního nadání, které dokázal ocenit.
Po završení studia bohosloví v červnu roku 1914 si Blagoje přál přijmout mnišský postřih, ale jeho rodiče s tím nesouhlasili a napsali dopis bělehradskému metropolitovi Dimitriji (Pavlovićovi) a také biskupovi nišskému, ve kterém je prosili, aby jejich syna nepostřihovali.
Ihned po začátku 1. světové války byl Blagoje Popović povolán do armády. Jako bohoslovec byl přidělen k nemocniční četě při vojenské nemocnici Ćele kula v Niši. Ke konci roku 1914 prodělal skvrnitý tyfus, potom byl na krátké návštěvě u rodičů. 8. ledna roku 1915 opět odešel jako zdravotník do Niše, kde působil až do ústupu srbské armády přes Kosovo do Albánie. Válečné hrůzy, bída a utrpení srbských vojáků (vzpomínky na jejich mučení) a rovněž touha po postřihu posílily jeho dávné rozhodnutí, aby přijal mnišský slib.
V předvečer svátku svatého Basila Velikého roku 1916 v pravoslavném chrámu ve městě Skadar (dnešní Albánie, dříve knížectví Černá Hora) postřihl archimandrita Venijamin (Taušanović), budoucí vladyka braničevský, mladého bohoslovce Blagoje Popoviće společně s Milanem Djordjevićem, pozdějším biskupem dalmátským Irinejem. Mladý mnich přijal jméno svatého Justýna, mučedníka a filosofa (2. stol. po Kristu), velkého apologety v historii křesťanské patristiky a významného filosofa křesťanství.
Na návrh metropolity Dimitrije, pozdějšího srbského patriarchy (1920 – 1930), poslala srbská vláda v lednu roku 1916 skupinu mladých talentovaných bohoslovců, mezi nimi i mnicha Justýna, na Petrohradskou duchovní akademii. Justýn Popović zůstal v Rusku až do června 1916, poté kvůli nadcházející bolševické revoluci a bouřlivých událostech, které měly následovat, odjel do Anglie. Tam se jej ujal tehdy ještě jeromonach Nikolaj (Velimirović) a dal jej zapsat na jednu z fakult Oxfordské univerzity. Do roku 1919 prošel otec Justýn řádné studium teologie, ale diplom nezískal, neboť jeho doktorská práce „Filosofie a náboženství F. M. Dostojevského“ nebyla přijata. V závěrečné kapitole své disertace mladý doktorand vystavil ostré kritice západoevropský humanismus a antropocentrismus (názor, podle něhož je člověk středem a konečným cílem světa). Především ten, který je obsažen v římském katolicismu a protestantismu. Pro anglické profesory bylo těžké takovouto kritiku přijmout, proto od něj vyžadovali, aby svůj postoj ve své disertaci zmírnil a změnil. Na žádost profesorů Justýn Popović nepřistoupil, a tak se počátkem léta 1919 vrátil do Srbska bez oxfordského diplomu.
V témže roce jej svatý archijerejský synod Srbské pravoslavné církve poslal na athénskou teologickou fakultu, kde zůstal do května 1921. Tam znovu udělal všechny zkoušky, a získal tak doktorát z pravoslavné teologie na téma „Svatý Makários Egyptský“. Mezitím byl v květnu 1920 rukopoložen na jerodiákona.
Po návratu domů byl jmenován suplentem Teologické fakulty Svatého Sávy, tehdy přemístěné z Bělehradu do Sremských Karlovců. Tam od října roku 1921 vyučoval nejprve Svaté písmo Nového zákona, poté i dogmatiku a patrologii. Zcela se oddal misionářské a učitelské práci, šířil metodologii svatých církevních Otců, osvětu a kulturu podle vzoru sv. Sávy. Vnesl mnoho nového a podnětného do výchovně vzdělávacího života fakulty, a vytvořil tak alternativu ke zkostnatělé scholasticko-protestantské racionalistické metodice.
Roku 1922, v den svátku Stětí svatého Jana Křtitele, rukopoložil patriarcha Dimitrije v Sremských Karlovcích jerodiákona Justýna na jeromonacha.
V roce 1926 získal otec Justýn doktorát na Athénské teologické fakultě za svou disertaci “Učení svatého Makárija Egyptského o tajemství lidské osobnosti a tajemství jejího poznání“. V březnu roku 1927 úspěšně složil profesuru na Karlovacké teologické fakultě na téma „Gnoseologie svatého Izáka Syrského“.
V prosinci roku 1930 byl z rozhodnutí svatého synodu vyslán do Československa, kde pomáhal v misionářské práci při návratu uniatů na Zakarpatské Rusi a na Slovensku a římských katolíků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kteří se masově vraceli k víře svých otců, svatému pravoslaví. Před otcem Justýnem už misijně působil v Československu světitel a nový mučedník vladyka Dositej, na misionářské práci se taktéž podílel biskup bitolský Josif (Cvijović) a mnozí další. Kromě organizování církevního života v Mukačevské eparchii se otec Justýn zúčastňoval i církevního života ve vytvářející se pravoslavné církvi v eparchii sv. vladyky Gorazda II. Byl přítomen i při slavnostním vysvěcení chrámu svatého Václava v Brně. Pro svoji misionářskou práci byl otec Justýn navržen dokonce na biskupa Mukačevské eparchie, to ale z pokory a skromnosti odmítl.
Po svém návratu byl jmenován profesorem na duchovním semináři v Bitolu, kde v průběhu let 1932 – 1935 napsal a opublikoval dva díly své znamenité DOGMATIKY. Ta později přispěla k tomu, že byl vybrán na katedru dogmatiky Teologické fakulty Bělehradské univerzity.
V smutném předválečném čase, především v době boje proti přijetí konkordátu, byl odhodlaným obráncem svaté Pravoslavné církve a strážcem duchovní svobody svého pravoslavného národa.
(Hierarchové Srbské církve, podporovaní národem, od roku 1935 rozhodně odmítali snahu vlády podepsat s Vatikánem konkordát a protestovali proti ní. V letech 1935 – 1937 se vláda snažila o ratifikaci smlouvy s Vatikánem, která byla podepsána 25. srpna roku 1935 a stavěla fakticky Srbskou pravoslavnou církev do administrativní závislosti na Římu. V červnu 1937 hlasoval parlament většinou hlasů pro konkordát. Díky nesouhlasu srbského národa a vyznavačskému boji Jeho svatosti patriarchy Varnavy a s ním i Srbské církve byla vláda přinucena k tomu, aby další snahy o podporu konkordátu byly odmítnuty. Konkordát – dohoda mezi vládou státu a papežem jako hlavou římskokatolické církve o úpravě postavení církve na území státu a vzájemných vztazích).
Před samotnou 2. světovou válkou měl ctihodný otec Justýn vidění ukřižovaného Krista, což bylo dozajista předzvěstí blížícího se utrpení, které měl podstoupit jak jeho národ, tak církev. K tomu došlo během německá okupace v letech 1941 – 1945, kdy zároveň nastala i strašná genocida pravoslavných Srbů ze strany Chorvatů v tzv. Nezávislém státě Chorvatsko a ze strany Albánců v Kosovu a Metochii v průběhu 2. světové války.
Vojenskou okupaci prožil otec Justýn převážně v monastýrech a částečně také v Bělehradě. Co nejvíce se přitom snažil pomáhat strádající Srbské církvi. Zúčastnil se sestavování známého Memoranda Srbské církve o strádání srbského národa v Nezávislém státě Chorvatsko, nechvalně známém svojí genocidou Srbů. Přestože byla během války znemožněna činnost univerzity, konal i nadále přednášky, kterých si velmi cenil světitel Nikolaj (Velimirović).
Po skončení 2. světové války a po nastolení komunistického režimu byl otec Justýn (spolu s dalšími 200 srbskými profesory) propuštěn z Bělehradské univerzity a poté i vězněn. V roce 1946 byl v domácím vězení v monastýru Sukovo pod Pirotem. Odtud byl znovu přeložen do Bělehradského vězení spolu se svým duchovním synem jeromonachem Vasilijem (budoucí biskup banjalucký a žičský). V listopadu roku 1946 byli oba propuštěni z vězení na žádost patriarchy Gavrila, který se vrátil z koncentračního tábora Dachau.
Po návratu z vězení se otec Justýn, bez možnosti učit na univerzitě, bez jakékoliv finanční podpory a občanských práv, usídlil v ústraní maličkého ženského monastýru svatých archandělů nazývaného Ćelije, kousek od Valjeva. I přesto, že byl i nadále pronásledován ze strany komunistického režimu, nepřerušil svoji spisovatelskou činnost. Zcela oprávněně je nazýván Novým Justýnem Filosofem. V tomto monastýru se zjevil jako nový učitel církve a prosvětitel. Přijíždělo za ním mnoho lidí. Skrze jeho modlitbu Bůh uzdravil mnoho nemocných, jak od nemocí tělesných, tak i duševních. Horlivě plnil církevní, monastýrská a mnišská pravidla. Když to bylo možné, sloužil každý den svatou liturgii. Při modlitbě měl dar slz, o kterých se můžeme dočíst ve starých patericích. Během svého přebývání v Ćelije napsal velké množství teologických knih a statí i modliteb a akathistů k různým svatým a mnoho překladů bohoslužebných textů do srbštiny. Velkolepý je i jeho soupis Životů svatých. Z jeho díla, které čítá kolem 40 dílů knih, bylo vydáno třicet v srbštině, čtyři v řečtině, sedm ve francouzštině a jedna v angličtině. Z mnoha jeho duchovních dětí se stali kněží, někteří přijali mnišský postřih, mnozí se stali biskupy.
Otec Justýn zesnul v pokoji roku 1979 na svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodice ve svých 85 letech. Zemřel po svaté liturgii a svatém Přijímání. Sedm dní před smrtí měl srdeční příhodu, do konce svých dní si však zachoval bystrý úsudek a neustále se modlil. Jeho pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí. Přijeli svatohorští mniši i pravoslavní věřící z různých národů – Řekové, Rusové, Francouzi a mnoho dalších. Mnozí z nich ctili otce Justýna už za jeho života jako svatého.

Ctihodný otče Justýne, pros za nás Boha!

Dne 29. dubna 2010, Svatý Archijerejský Sněm Srbské Pravoslavné církve jednohlasně přijal návrh eparchiálního archijereje Valjevské eparchie vladyky Milutina, a vložilo do diptychu svatých Pravoslavné Církve jméno archimandrity Justýna Popoviče (1894-1979) duchovníka ženského monastýru v Čelije u Valjeva, od nyní již ctihodného Justýna Čelijského. Liturgická památka tohoto nového a i u nás na Kristově vinici pracujícího, bude dle církevního kalendáře 1. června (dle světského to je 14. červen).

Proslavení v zástupu svatých bylo završeno na společné svaté archijerejské Liturgii v neděli 2. května 2010 v chrámu svatého Sávy na Vračaru, v Bělehradě.

Tropar hl. 8
Sladkost pravoslaví, nektar velemoudrosti, vyléval jsi jako bohatství do srdcí věrných, otče ctihodný; svým životem a učením jsi ukázal, že jsi živou knihou Ducha, Justýne v Bohu moudrý, pros Slovo – Krista Boha, aby oslovil ty, kteří tě uctívají.

Kondak hl. 8
Svůj boholidský život jsi učinil ctnostným, Mírou všeho byl pro tebe Syn Boží, Skrze něho jsi dosáhl výšin bohosloví, Nyní se z něho na věčnosti těšíš. Daruj skrze své svaté modlitby blahodať těm, kteří tě s vírou vzývají: Raduj se, bohonosný otče!
 

MODLITBA CTIHODNÉMU JUSTÝNOVI NOVÉMU, ČELIJSKÉMU,

ZA UZDRAVENÍ SRDCE

Ctihodný Justýne, pomoz nám! Čistá světlost slunce, rozkvetlé byliny, jehňátka na polích a dětské úsměvy vypovídají o našem hříchu, protože je nevidíme, otče ctihodný. Nezaslouženě jsme se narodili a nezaslouženě jsme se učili od dobrých učitelů, nezaslouženě se naučili vědění a získali moudrost a nezaslouženě jsme obdrželi důvěru lidí, ale nejsme takovými, jakými se ukazujeme, ale jsme prázdní a chladní ve všem.

Modlíme se k tobě v osamění, ve kterém jen zřídka rozpozná bratr bratra. Milosrdně přijmi zpověď za naše hříchy, které nás pustoší, neboť je vždy, opět a opět činíme; za pýchu, chamtivost, smilstvo, závist, žádostivost, hněv a lenost. Nepociťujeme už více radost a nevidíme krásu, dar Ducha Svatého, Utěšitele. A duše v nás skomírají a hynou, neboť jsme opustili lásku Kristovu.

Prostup nás modlitbou, zahřej naše smutná, po Kristu toužící srdce tak, jako jsi nás učil, otče ctihodný; nauč nás, ať zvítězíme nad zlem, které nás utlačuje. Vypros spolu s námi odpuštění od jediného Lidumila, omyj nás slzami, zapal v nás Kristův soucit, který je jako malý pramen ve stínu, ze kterého čerpají smysly a rozum, a duše se snaží více povznést. Vypros pro nás naději, abychom žili hlubokým a snaživým životem v Bohu.

Podivuhodný a krásný služebníku Boží, který jsi neměl na světě nikoho kromě Krista, ctihodný otče Justýne Nový, Čelijský, modli se spolu s námi před tváří Tvůrce, aby se Boží láska usídlila v našich srdcích jako záplava jarního světla a aby v nás zůstala na věky. Abychom pak naše životy, naše pády i naše povstání, naše strádání a každodenní práci završili slavoslovím Kristu Spasiteli, Duchu Svatému ve slávě Boha Otce – za život věčný náš i celého světa. Amen!

PŘENESENÍ OSTATKŮ 

CTIHODNÉHO OTCE JUSTÝNA ĆELIJSKÉHO

V sobotu 14. června 2015, v den památky sv. muč. Justýna Filosofa a také ctih. Justýna Nového, Ćelijského (Popoviće), byla v ženském monastýru svatých Archandělů v Ćelije, ve Valjevské eparchii Srbské pravoslavné církve, sloužena slavnostní archijerejská liturgie.

Hlavním důvodem pro tuto bohoslužbu byly dvě významná jubilea Valjevské eparchie Srbské pravoslavné církve a Pravoslavné církve jako takové, neboť v tomto roce jsme si připomněli 120 let od narození a 35 let od blaženého zesnutí ctih. Justýna Nového, Ćelijského (Popoviće), jednoho z nepracovitějších a nejučenějších křesťanských misionářů naší doby.

Svaté ostatky světce, který byl svatořečen a proslaven v zástupu svatých na společné svaté archijerejské Liturgii v neděli 2. května 2010 v chrámu svatého Sávy na Vračaru v Bělehradě, byly vyzdviženy z hrobu při monastýrském chrámu svatých Archandělů, kde spočívaly po dobu 35 let, a následně uloženy do hlavního chrámu monastýru v Ćelije.

Do monastýru svatých archandělů se sešlo na několik tisíc věřících poutníků, nejen z celého Srbska, ale i ze Svaté hory Athos, z Řecka, Ruska, Gruzie, Rumunska, Kypru, Švýcarska, Německa, Černé Hory, Republiky Srbské a z Ameriky.

Svatou archijerejskou liturgii sloužil Jeho Svatost Patriarcha srbský Irinej společně s dalšími dvaceti archijereji, velkým množstvím kněží a diákonů.

Před započetím svaté liturgie byly za zpěvu troparu ctih. otci Justýnu svaté, blaze vonící a netlené ostatky ctihodného otce vyneseny z monastýrského chrámu sv. Archandělů před tento chrám, aby se jim zde věřící mohli poklonit a políbit je, a tím vzdát úctu veliké svatyni našich dní. S velikou radostí a vděčností pak neustále přicházeli další a další věřící, aby se poklonili otci Justýnovi. V tento den se Ćelije staly díky této významné události vpravdě duchovním centrem nejen Srbska, ale i celého světového Pravoslaví.

Po završení svaté liturgie byly svaté ostatky ctih. Justýna přeneseny do nově postaveného chrámu, zasvěceného svt. Sávovi, ctih. Marii egyptské a muč. Justýnu Filosofu, a postaveného v souladu s odkazem, dědictvím a závětí ctih. Justýna. Tam byla také sloužena svatá Litije před kivotem (schránou) se svatými ostatky. V průběhu litije jedna z mnišek monastýru sv. Archandělů řekla: „Podívejte se, kolik se dnes sešlo věřícího národa, to je dozajista k neuvěření. Ale musíte vědět, že náš Svatý Abba (otec Justýn) se ve svých modlitbách modlil ještě za daleko více duší.“ Za svatého byl otec Justýn pokládán a takto ctěn ještě za života, ve své osobě utvrdil propojení akademického bohosloví, mnišského asketismu, pravé modlitby a kněžské bohoslužby v Kristově Církvi se všemi svatými.

Po zakončení Litije byly svaté ostatky znovu přeneseny do monastýrského chrámu, kde budou spočívat až do doby, dokud nový chrám nebude rozepsán svatými ikonami. Věřící po celý den, přestože padal déšť, trpělivě čekali, dokud na ně nepřijde řada, aby se mohli poklonit svatým ostatkům. Kromě toho, že se věřící klaněli ostatkům svatého otce Justýna, přicházeli se poklonit a vzdát úctu i jeho hrobu, ke kterému se předtím po dobu 35 let scházeli do Valjevské eparchie věřící, kteří již tehdy ctili památku ctih. otce Justýna.

Ve ctihodném otci Justýnovi máme nyní světce, který byl svým životem všeobjímajícím, Kristem naplněným člověkem, člověkem duchonosným a v Bohu moudrým. Byl vpravdě člověkem Církve. A nyní je nám o to větší měrou zastáncem a přímluvcem před Hospodinem. Svatí jsou největším Božím darem každému národu; svatost a dobrota jsou totiž všemocné. Nikdy nebudeme moci pochopit vznešenost a velkolepost Církve, jestliže se nezamyslíme nad tím, že ona vznešenost a velkolepost je budována na krvi a ostatcích tisíců mučedníků, vyznavačů, ctihodných a spravedlivých všech společenských postavení, národností a věku. Celá země je každodenně poskvrňována lidskými hříchy, avšak ve stejné době je též posvěcována krví svatých mučedníků a jejich svatými ostatky.

Zázraky ctihodného otce Justýna Nového Čelijského

V roce 1952, přišla za sv. Justýnem jedna žena z vesnice Dračica u města Gradac, aby se pomodlil za jejího syna. Ten se zbláznil a ležel v nemocnici v Bělehradě. „Nikdo se k němu nemůže přiblížit,“ říkala zoufalá matka. „Lékaři říkali, že na jeho nemoc není žádný lék. Já ale doufám, že v monastýru pro svého syna lék najdu.“ Tak se i stalo. Otec Justýn četl modlitby k Přesvaté Bohorodici a po čtyřicet dní sloužil za nemocného bohoslužby. Za několik měsíců přišla matka se zprávou, že její syn se zcela uzdravil a že je z nemocnice zpátky doma.

Doktor Charalambos Statakis, který léčil otce Justýna, vyprávěl: „Přinesl jsem si domů vatu s krví z pravé ruky otce Justýna a položil ji v pokoji s ikonami.“ To se událo na Zvěstování roku 1979, před zesnutím sv. Justýna. Doktor Charalambos propíchl otci žílu na pravé ruce, aby mu mohl podávat nitrožilně léky. Protože ale dlouho nemohl žílu najít, vytryskla nejprve krev, kterou doktor setřel vatou a schoval do kapsy. „Jednou ráno, když jsem se probudil a vstal, ucítil jsem v pokoji nádhernou vůni. Zavolal jsem svoji ženu, ale nic jsem jí o té vůni neříkal. Ucítila ji ale také a zeptala se mě, co to je. Až tehdy jsem uvěřil, že ona vůně vychází z vaty. Část vaty jsem dal příteli pro nemocné dítě, které se díky ní uzdravilo.“

Svaté ostatky ctih. Justýna Nového,Ćelijského

MŮJ BLIŽNÍ

Jsi na pravé cestě spásy, když ve stejném okamžiku osobní spásy staráš se také o spasení bližních. Nikdo pak nemůže se spasit jinak nežli skrze své bližní.

Křesťané jsou povinni zajímat se a starat se o spásu svých bližních. Taková starost je v pravdě evangelní starostí o lidi. Jakákoli jiná starost o lidi je daleko nižšího řádu, druhu. Anebo, ještě lépe řečeno: nižší je starost o lidi, která přímo anebo nepřímo nepřináší nic jejich spáse, a nemá žádnou pravou hodnotu.

Takový je skutečný křesťan: ten, který léčí sám sebe od vášní, ale i své bratry ve svém okolí. Nikdy nyní křesťan pravým křesťanem, když si myslí, že je jen sám za sebe, když nemyslí na to, aby přispěl pomocí svému bratru, který se nachází v hříchu. Křesťan není křesťanem, když nechce přispět ku pomoci bratrovi, který je zajat nějakou vášní.

My sloužíme svému bližnímu jen tehdy, když mu pomůžeme, aby on v sobě rozvinul to, co je boží a dobré. Sloužíš bratru svému a sestře svojí, když je učíš pravé víře, pravé evangelní lásce, skrze dobrotu, každým dobrým skutkem. To je pravá služba bratřím a sestrám.

 Ctihodný Ava Justýn Ćelijský

Víra v Krista

Víra v Krista sjednocuje člověka s věčným Bohem, který podle velikosti víry člověka naplňuje jeho duši věčným životem. Tehdy si člověk začíná uvědomovat sebe sama a zakouší svoji věčnost. Děje se tak působením Božích energií – Boží blahodatí, a to tím více, čím hlouběji člověk žije podle této víry, jež postupně posvěcuje jeho duši, srdce, vědomí a celou jeho podstatu. Spolu s vírou člověka se umnožuje a posvěcuje i jeho vlastní podstata a přirozenost. Čím více se člověk stává svatým, tím silněji zakouší vlastní nesmrtelnost a věčnost všeho, co existuje. Skutečný život člověka začíná vlastně až s jeho vírou v Krista; vírou, ve které člověk oddává Hospodinu celou svoji duši, celé své srdce, celou svoji mysl, všechnu svoji sílu… Hospodin pak všechno toto posvěcuje, proměňuje a postupně zbožšťuje. Ve skutečnosti se náš život stává pravým životem podle toho, nakolik je životem v Kristu. A nakolik je v Kristu? To se projevuje v jeho svatosti: nakolik je náš život svatý, natolik je též nesmrtelný a věčný.

Ctihodný otec Justin Popović