Pravoslavný Křesťan – Životy svatých

 

Ctihodný Damián presbyter, uzdravitel (♰ 1070), Jeremiáš (♰ 1070) a Matouš (♰ 1088) jasnovidní, Pečerští, z Blízkých jeskyní

památka 5. / 18. října, 28. září / 11. října ve Sboru ctihodných otců Kyjevskopečerské lávry spočívajících v Blízkých (Antonijových) jeskyních a také ve Sboru všech ctihodných otců Kyjevskopečerských 2. neděli Velkého půstu

Ctihodný Damián, jak píše ctihodný Nestor letopisec (♰ 1114), horlivě následoval život a pokoru ctihodného otce Theodosia (♰ 1074). Mnozí vydali svědectví o jeho ctnostném způsobu života, poslušnosti a pokoře vůči všem. Zejména ti, kteří s ním sdíleli mnišskou celu, viděli jeho mírnost a to, jak bděl po celou noc, pilně četl knihy a neustále se vracel k modlitbám. A ještě mnoho dalšího říkali o tomto svatém muži.

Presbyter a divotvůrce Damián byl tak přísným postníkem, že až do své smrti nepožíval nic jiného než chléb a vodu. Když přinášeli do monastýru k blaženému Theodosiovi jakkoli nemocné dítě nebo byl přiveden dospělý trpící nějakým neduhem, Theodosij vyzval Damiána, aby nad trpícím přečetl modlitbu. A Damián bez prodlení vykonal modlitbu, dotyčného pomazal olejem a příchozím se dostalo uzdravení.

Nakonec však těžce onemocněl a blížil se ke konci svého života. „Pane Ježíši Kriste!“ takto se tehdy modlil, „učiň mě hodným, abych byl spoluúčastníkem slávy Tvých svatých; neodlučuj mě, ó Vládce, od mého otce a učitele, ctihodného Theodosia.“ Zatímco se takto modlil, náhle se u jeho lůžka ukázal blažený Theodosij, objal ho, s láskou jej políbil a řekl: „Synu můj! To, oč jsi prosil Pána, proto jsem byl nyní vyslán, abych ti oznámil, že tvá prosba bude vyslyšena; budeš připočten ke svatým a spolu s nimi budeš přebývat v království nebeského Vládce a v onom světle budeme spolu.“ Když toto dořekl, stal se neviditelným. A protože Damián neviděl Theodosia, že by dveřmi vešel, a toho, kdo se zjevil na místě před ním a na témže místě se stal neviditelným, pochopil Damián, že to bylo zjevení od Boha.

Potom zavolal svého pomocníka a poslal ho, aby přivedl blaženého Theodosia. Když blažený krátce nato dorazil, Damián se ho s radostnou tváří zeptal: „Otče! Stane se to skutečně tak, jak jsi mi to slíbil, když ses tu před chvílí zjevil?“ Blažený Theodosij, nevěda, co se stalo, odpověděl: „Synu, nevím, o jakém slibu to mluvíš.“ Damián poté vylíčil, jak se modlil a jak se mu zjevil sám ctihodný.

Theodosij vyslechl jeho slova, lehce se pousmál, uronil několik slz a řekl: „Synu, stane se to tak, jak ti to slíbil onen anděl, který se ti zjevil v mé podobě.“ Když se pak shromáždili bratři, rozloučil se s nimi a v pokoji pak odevzdal svou duši do Božích rukou, když andělé přišli, aby ji přijali.

Poté blažený Theodosij nařídil, aby zaznělo bilo (dřevěná či kovová deska sloužící jako klepadlo namísto zvonu), a takto byli svoláni ostatní bratři. Ti pak vzali jeho ctihodné tělo a s náležitou úctou a za zpěvu modliteb uložili na místě, kde jsou pohřbeni všichni bratři.

Z tohoto zápisu vyplývá, že ctihodný Damián zesnul dříve než ctihodný Theodosij, pravděpodobně okolo roku 1070. Podle rukopisných kalendářů svatých připadá den jeho zesnutí na 5. října. Jeho ostatky spočívají v Antoniových jeskyních.

O ctihodném Jeremiášovi pak píše Nestor ve svém letopisu takto: „Byl také jiný další bratr jménem Jeremiáš, který pamatoval pokřtění naší země. Tomu byl dán Bohem dar: dokázal předvídat věci budoucí. Pokud u někoho vycítil zlé myšlenky, dotyčného v soukromí napomenul a nabádal ho, aby se měl na pozoru před ďáblem. Když chtěl některý z bratří opustit monastýr, Jeremiáš k němu přistoupil, rozpoznal jeho úmysl, pokáral takovouto myšlenku a nabídl útěchu. A jestliže předpověděl, že někoho potká něco – ať už milého, nebo nemilého – slova tohoto starce se vždy vyplnila.“ Jelikož si ctihodný Jeremiáš pamatoval pokřtění naší země v roce 988 a žil v době, kdy byl představeným monastýru ctihodný Theodosij, lze – za předpokladu, že zemřel okolo roku 1070 – usuzovat, že se dožil přibližně 90 let. Jeho ostatky spočívají v jeskyni svatého Antonija.

„Byl tam také starec Matouš,“ píše ctihodný Nestor. „Měl dar jasnozřivosti. Jednou, když stál na svém obvyklém místě v chrámu, pozvedl zrak a podíval se na bratry, kteří tam stáli a zpívali po obou stranách. I spatřil běsa v podobě Lecha ¹, v drahém plášti, jak nese bodláčí. Procházel mezi bratry a vytahoval bodláčí zpoza záhybů svého pláště a házel je po jednom nebo druhém z bratrů. Pokud se bodláčí na některého ze zpívajících přichytilo, dotyčný bratr brzy ztratil soustředění a rozptýlil se. Potom pod nějakou záminkou opustil chrám, odešel do své cely, usnul a nevrátil se, dokud bohoslužba neskončila. Pokud však démon hodil bodláčí po někom, ale to se nepřichytilo, bratr vytrval ve zpěvu a do své cely odešel teprve tehdy, když skončila jitřní bohoslužba. Když to starec uviděl, vyprávěl o tom svým bratrům.“

Tento starec uviděl ještě následující: podle svého zvyku, když se bratři po skončení jitřní před úsvitem vraceli do svých cel, opouštěl starec chrám jako poslední. Jednou, když vyšel z chrámu, posadil se k odpočinku poblíž bila, kterým se mniši svolávali k modlitbě, neboť jeho cela se nacházela o něco dále od chrámu. Náhle uviděl od brány přicházet zástup. Když vzhlédl, spatřil postavu jedoucí na praseti, doprovázenou dalšími, kteří kráčeli vedle. „Kam jdete?“ zeptal se starec. Běs sedící na praseti odpověděl: „Za Michailem Tolbekovičem.“ Starec se přežehnal a odešel do své cely. Za svítání pak řekl svému pomocníkovi, aby zjistil, zda je tento Michail ve své cele. Ten mu řekl, že po skončení jitřní přelezl plot a odešel. Ctihodný o tom promluvil s igumenem a ten Michaila napomenul.

Za života tohoto starce zesnul Theodosij a igumenem poté byl Štěpán a po něm Nikon, to vše ještě za života onoho starce. Jednou během jitřní vzhlédl, chtěje spatřit igumena Nikona, avšak na jeho místě uviděl sedět osla; pochopil tak, že igumen na bohoslužbu nepřišel. Stalo se, že onoho dne igumen nemohl přijít na jitřní kvůli monastýrským záležitostem. Když se však dozvěděl o vidění ctihodného Matouše, hořce litoval a hned činil pokání. A od té chvíle, bez ohledu na okolnosti, již nikdy nevynechal jedinou bohoslužbu.

Tomuto starci se dostalo i mnoha dalších vidění, a tím, že se o ně dělil s bratřími, přispíval k jejich duchovnímu užitku a poučení. Nakonec v tomto monastýru ve vysokém věku zesnul v Pánu. K jeho blaženému zesnutí došlo okolo roku 1088. Jeho ostatky spočívají v jeskyni svatého Antonija.

_

¹ Lechy byli dříve nazýváni Poláci