Ctihodný Nestor, letopisec pečerský (♰ 1114)

památka 27. října / 9. listopadu

Svatý Nestor, žil na přelomu XI. – XII. století. Ve svých sedmnácti letech, se rozhodl přijmout mnišský postřih v Kyjevo - pečerské Lávře ¹.

V té době, se už ctihodný Antonij ², pro větší modlitební samotu odebral do osamělé jeskyně a budování monastýru, se věnoval ctihodný Theodosij ³. Mladý poslušník (novic) Nestor, naslouchal a vnímal slovům svatých starců a staral se je ve všem napodobit, projevujíce při tom, neobyčejnou duchovní poslušnost a pokoru.

Po zesnutí obou ctihodných zakladatelů lávry, přijal Nestor mnišský postřih, z rukou igumena, ctihodného Stefana ⁴, poté byl rukopoložen na diákona. Od toho okamžiku, Nestor zesílil své odříkání a rozhodl se připodobňovat se k Životodárnému Kristovu strádání, skrze cestu pokory a sebezapření (Matouš 16, 24 – 26).

V roce 1080, ve věku třiceti let, začal sestavovat dílo „Umučení svatých Borise a Gleba“ a také „Život svatého Theodosija“. Takto mu Pán, zjevil službu a poslání, skrze, které mohl Nestor přispět k osvícení, poučení a vzdělání nejen monastýrských bratří, ale také, i ostatních věřících Kristovi Církve.

Po vyzdvihnutí a přenesení svatých ostatků ctihodného Theodosija Pečerského v roce 1091, velkého svátku Kyjevo – Pečerské lávry, kterého se činně zúčastnil, započal Nestor pilně a s velkým úsilím, zapisovat životy a duchovní zápasy prvních mnichů lávry. Tyto příběhy, pak společně utvořily první část „Kyjevo – Pečerského pateriku“, hlavního památníku mnišské literatury té doby.

Ctihodný Nestor, dožil v pokoji, v rodném monastýru, kde roku 1114 zesnul v Pánu. Jeho drahocenné ostatky, které se zjevily neporušenými, jsou schraňovány v Blízkých jeskyních ⁵ Kyjevo – Pečerské Lávry.

___________

¹ Kyjevo-pečerská Lávra (Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice). Jeden z prvních monastýrů podle data založení na Kyjevské Rusi. Byl založen ctihodným Antonijem Pečerským a jeho učedníkem Theodosijem Pečerským kolem roku 1051 za vlády svatého knížete Jaroslava Moudrého. 

² Ctihodný Antonij Pečerský (♰ 1073). Zakladatel mnišství na Kyjevské Rusi. V mládí přijal mnišství na Svaté Hoře Athos, poté se z Božího vnuknutí, vrátil na svou domovinu. Tam za vlády svatého knížete Jaroslava Moudrého, založil společně se svým učedníkem ctihodným Theodosijem Pečerským kolem roku 1051 Kyjevo-pečerskou Lávru - Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice, jeden z prvních monastýrů na Kyjevské Rusi. Proslavil svým asketickým a Bohu milým modlitebním životem, kdy byl také štědře obdařen darem duchovního vedení a stal se tak učitelem a rádcem v duchovním životě mnoha svatým a ctihodným. V roce 1057, pak ctihodný Antonij pro větší modlitební samotu z Kyjevo-pečerské Lávry odešel a usídlil se na novém místě, kde vykopal nové jeskyně. Na tomto místě se nyní nacházejí tzv. Blízké jeskyně - Blízké peščery neboli Antoniovy jeskyně. Ctihodný Antonij zesnul 7. / 20. května, kolem roku 1073, na devadesátém roku svého života.

³ Ctihodný Theodosij Pečerský (♰ 1074). Zakladatel kinovie – společného mnišského života na Kyjevské Rusi. Ani světské jméno, ani rok jeho narození nejsou známy. Jeho život, byl sepsán ctihodným Nestorem Letopiscem (♰ 1114). Narodil se ve městě Vasilev (dnes město Vasylkiv v Kyjevské oblasti) a pocházel z urozené rodiny. Jeho rodiče byli zámožní a významní lidé, později se usadili v Kursku. Jeho otec zemřel, když bylo Theodosiovi třináct let. Od raného dětství se chlapec vyhýbal dětskému veselí a hrám, raději četl Svaté Písmo a svůj čas věnoval modlitbě. Když mu bylo dvacet tři let, tajně odešel pěšky do Kyjeva. Bůh mu ukázal cestu a on došel až k jeskyni, kde žil ctihodný Antonij Pečerský. Theodosij padl na kolena k nohám starce a se slzami jej prosil, aby ho vzal za učedníka. Antonij, se nejprve snažil urozeného mladíka odradit a poukazoval na potíže a nesnáze mnišského života. Když však Antonij, viděl jeho vroucí lásku k Bohu, do monastýru ho přijal. Theodosij vstoupil na cestu velkého odříkání, dodržoval přísný půst a v modlitbách, bděl po celou noc. Po několika letech ho našla jeho matka a chtěla jej odvést domů. Nakonec ji ctihodný Theodosij přesvědčil, aby tak nečinila a nakonec, i ona sama přijala mnišství. Později Theodosij přijal rukopoložení na kněze. Poté, co se ctihodný Antonij, pro větší modlitební samotu odebral do osamělé jeskyně, byl mnišským bratrstvem zvolen za igumena monastýru ctihodný Theodosij. V Kyjevo - pečerské Lávře, postupně zavedl kinoviální typikon, tj. soubor mnišských pravidel, podle typikonu Cařihradského Studijského monastýru svatého Jana Křtitele. Hlavní rysy kinovie tj. společného mnišského života, kterou on založil, byly následující: veškerý majetek bratří, měl být společný, čas byl naplněn neustálou prací (fyzickou či duchovní), práce byly rozděleny podle sil bratra představeným monastýru, každý úkol začínal modlitbou a požehnáním staršího mnicha, vnitřní myšlenky mnicha v jeho duchovním zápase, se vyznávaly představenému, který byl pravým a skutečným vůdcem všech bratří ke spáse. Ctihodný Theodosij, pak byl sám pro bratry ve všem příkladem. Nosil vodu, štípal dříví, pracoval v pekárně, nosil ten nejprostší šat. První přicházel do Božího chrámu, i na monastýrské práce. Kromě asketického zápasu, se ctihodný Theodosij, vyznačoval velkým milosrdenstvím vůči potřebným a chudým. Pro tuto lásku a milosrdenství, k takovéto duchovní osvětě, se snažil získávat i své bratry v Kristu. V Kyjevo - pečerské Lávře, nechal postavit i zvláštní dům, pro chudé, slepé, chromé či ochrnuté. Na jeho chod, vyčlenil desetinu z monastýrského příjmu. Kromě tohoto, každou sobotu, z monastýru posílal vězňům do vězení celý vůz chleba. Z díla ctihodného Theodosija, se k nám dochovalo: dvě poučení k lidu, deset poučení pro mnichy, dvě poselství velkoknížeti Izjaslavovi a dvě modlitby. Kyjevo-pečerský monastýr, založený ctihodným Antonijem a zbudován ctihodný Theodosijem, se stal vzorem pro další monastýry a měl velký význam pro rozvoj místní Pravoslavné církve. Z útrob tohoto monastýru, vzešli mnozí ctihodní a svatí, slavní arcipastýři, horliví hlasatelé a šiřitele víry, významní letopisci a spisovatelé.

⁴ Ctihodný Stefan – Štěpán, igumen Pečerský, biskup Volodymyr – Volynský (♰ 1094). Od svého mládí, vedl asketický zápas mnicha v Kyjevo-pečerské lávře, pod duchovním vedením ctihodného Theodosija (♰ 1074). Ctihodný Theodosij, mu později svěřoval, aby na místo něho, dával duchovní poučení bratřím monastýru. Předtím, než ctihodný Theodosij zesnul, jej sami bratři z monastýru požádali, aby ctihodného Stefana, jmenoval představeným Kyjevo-pečerské lávry. Jako igumen – představený monastýru, Stefan vynaložil mnoho úsilí na dobrý chod monastýrského života po úzké cestě spásy a ke zvelebení Božích chrámů. Avšak při pohledu na zbožnou starost o svatý příbytek Boží, nedokázal nepřítel lidského spasení, snést toto, Bohu milé snažení ctihodného. V roce 1078, poté, co byl asi tři roky představeným Kyjevo - Pečerské lávry, započal nepřítel lidského spasení, rozsévat zmatek mezi jednotlivé bratry monastýru, což následně vedlo, nejen k sesazení ctihodného Stefana z hodnosti představeného, ale i k jeho vyhnání z Kyjevo - Pečerského monastýru. Svatý asketa, nesl tuto ničím nezaslouženou křivdu pokorně. Napodobujíce svatého prvomučedníka Štěpána a plníce přikázání ctihodného Theodosija o bezmezné lásce k bratrům, nadále a neustávajíce, se modlil za své pronásledovatele: „Pane, odpusť jim tento hřích!“. Když pak byl donucen opustit svůj rodný monastýr, odešel na jiný kopec, nedaleko Kyjevo – Pečerské lávry, kde založil nový monastýr, Klovský monastýr Bohorodice Vlachernské (tento monastýr byl okolo roku 1240, zničen hordami chána Bátúa). V roce 1091, byl ctihodný Stefan, ustanoven biskupem Volodymyr – Volynským. Byl přítomen při vyzvednutí a přenesení svatých ostatků, ctihodného Theodosija Pečerského, z jeskyní do monastýru. Jako biskup, usilovně pracoval na obrácení obyvatel Volyně na křesťanství. Sloužil jako archijerej až do svého stáří, zesnul roku 1094.

⁵ Blízké peščery (jeskyně) neboli Antoniovy jeskyně. Tyto jeskyně, představují komplex podzemních jeskyní v Kyjevo-Pečerské lávře, kde se schraňují svaté ostatky pečerských asketů. Založeny byly okolo roku 1057, kdy ctihodný Antonij Kyjevo-Pečerský odešel pro větší modlitební samotu z monastýru a usídlil se na novém pahorku, kde vykopal nové podzemní prostory. Na tomto místě se nyní nacházejí tzv. Blízké jeskyně.

 

Ctihodný Damián presbyter, uzdravitel (♰ 1070), Jeremiáš (♰ 1070) a Matouš (♰ 1088) jasnovidní, Pečerští, z Blízkých jeskyní

památka 5. / 18. října, 28. září / 11. října ve Sboru ctihodných otců Kyjevskopečerské lávry spočívajících v Blízkých (Antonijových) jeskyních a také ve Sboru všech ctihodných otců Kyjevskopečerských 2. neděli Velkého půstu

Ctihodný Damián, jak píše ctihodný Nestor letopisec (♰ 1114), horlivě následoval život a pokoru ctihodného otce Theodosia (♰ 1074). Mnozí vydali svědectví o jeho ctnostném způsobu života, poslušnosti a pokoře vůči všem. Zejména ti, kteří s ním sdíleli mnišskou celu, viděli jeho mírnost a to, jak bděl po celou noc, pilně četl knihy a neustále se vracel k modlitbám. A ještě mnoho dalšího říkali o tomto svatém muži.

Presbyter a divotvůrce Damián byl tak přísným postníkem, že až do své smrti nepožíval nic jiného než chléb a vodu. Když přinášeli do monastýru k blaženému Theodosiovi jakkoli nemocné dítě nebo byl přiveden dospělý trpící nějakým neduhem, Theodosij vyzval Damiána, aby nad trpícím přečetl modlitbu. A Damián bez prodlení vykonal modlitbu, dotyčného pomazal olejem a příchozím se dostalo uzdravení.

Nakonec však těžce onemocněl a blížil se ke konci svého života. „Pane Ježíši Kriste!“ takto se tehdy modlil, „učiň mě hodným, abych byl spoluúčastníkem slávy Tvých svatých; neodlučuj mě, ó Vládce, od mého otce a učitele, ctihodného Theodosia.“ Zatímco se takto modlil, náhle se u jeho lůžka ukázal blažený Theodosij, objal ho, s láskou jej políbil a řekl: „Synu můj! To, oč jsi prosil Pána, proto jsem byl nyní vyslán, abych ti oznámil, že tvá prosba bude vyslyšena; budeš připočten ke svatým a spolu s nimi budeš přebývat v království nebeského Vládce a v onom světle budeme spolu.“ Když toto dořekl, stal se neviditelným. A protože Damián neviděl Theodosia, že by dveřmi vešel, a toho, kdo se zjevil na místě před ním a na témže místě se stal neviditelným, pochopil Damián, že to bylo zjevení od Boha.

Potom zavolal svého pomocníka a poslal ho, aby přivedl blaženého Theodosia. Když blažený krátce nato dorazil, Damián se ho s radostnou tváří zeptal: „Otče! Stane se to skutečně tak, jak jsi mi to slíbil, když ses tu před chvílí zjevil?“ Blažený Theodosij, nevěda, co se stalo, odpověděl: „Synu, nevím, o jakém slibu to mluvíš.“ Damián poté vylíčil, jak se modlil a jak se mu zjevil sám ctihodný.

Theodosij vyslechl jeho slova, lehce se pousmál, uronil několik slz a řekl: „Synu, stane se to tak, jak ti to slíbil onen anděl, který se ti zjevil v mé podobě.“ Když se pak shromáždili bratři, rozloučil se s nimi a v pokoji pak odevzdal svou duši do Božích rukou, když andělé přišli, aby ji přijali.

Poté blažený Theodosij nařídil, aby zaznělo bilo (dřevěná či kovová deska sloužící jako klepadlo namísto zvonu), a takto byli svoláni ostatní bratři. Ti pak vzali jeho ctihodné tělo a s náležitou úctou a za zpěvu modliteb uložili na místě, kde jsou pohřbeni všichni bratři.

Z tohoto zápisu vyplývá, že ctihodný Damián zesnul dříve než ctihodný Theodosij, pravděpodobně okolo roku 1070. Podle rukopisných kalendářů svatých připadá den jeho zesnutí na 5. října. Jeho ostatky spočívají v Antoniových jeskyních.

O ctihodném Jeremiášovi pak píše Nestor ve svém letopisu takto: „Byl také jiný další bratr jménem Jeremiáš, který pamatoval pokřtění naší země. Tomu byl dán Bohem dar: dokázal předvídat věci budoucí. Pokud u někoho vycítil zlé myšlenky, dotyčného v soukromí napomenul a nabádal ho, aby se měl na pozoru před ďáblem. Když chtěl některý z bratří opustit monastýr, Jeremiáš k němu přistoupil, rozpoznal jeho úmysl, pokáral takovouto myšlenku a nabídl útěchu. A jestliže předpověděl, že někoho potká něco – ať už milého, nebo nemilého – slova tohoto starce se vždy vyplnila.“ Jelikož si ctihodný Jeremiáš pamatoval pokřtění naší země v roce 988 a žil v době, kdy byl představeným monastýru ctihodný Theodosij, lze – za předpokladu, že zemřel okolo roku 1070 – usuzovat, že se dožil přibližně 90 let. Jeho ostatky spočívají v jeskyni svatého Antonija.

„Byl tam také starec Matouš,“ píše ctihodný Nestor. „Měl dar jasnozřivosti. Jednou, když stál na svém obvyklém místě v chrámu, pozvedl zrak a podíval se na bratry, kteří tam stáli a zpívali po obou stranách. I spatřil běsa v podobě Lecha ¹, v drahém plášti, jak nese bodláčí. Procházel mezi bratry a vytahoval bodláčí zpoza záhybů svého pláště a házel je po jednom nebo druhém z bratrů. Pokud se bodláčí na některého ze zpívajících přichytilo, dotyčný bratr brzy ztratil soustředění a rozptýlil se. Potom pod nějakou záminkou opustil chrám, odešel do své cely, usnul a nevrátil se, dokud bohoslužba neskončila. Pokud však démon hodil bodláčí po někom, ale to se nepřichytilo, bratr vytrval ve zpěvu a do své cely odešel teprve tehdy, když skončila jitřní bohoslužba. Když to starec uviděl, vyprávěl o tom svým bratrům.“

Tento starec uviděl ještě následující: podle svého zvyku, když se bratři po skončení jitřní před úsvitem vraceli do svých cel, opouštěl starec chrám jako poslední. Jednou, když vyšel z chrámu, posadil se k odpočinku poblíž bila, kterým se mniši svolávali k modlitbě, neboť jeho cela se nacházela o něco dále od chrámu. Náhle uviděl od brány přicházet zástup. Když vzhlédl, spatřil postavu jedoucí na praseti, doprovázenou dalšími, kteří kráčeli vedle. „Kam jdete?“ zeptal se starec. Běs sedící na praseti odpověděl: „Za Michailem Tolbekovičem.“ Starec se přežehnal a odešel do své cely. Za svítání pak řekl svému pomocníkovi, aby zjistil, zda je tento Michail ve své cele. Ten mu řekl, že po skončení jitřní přelezl plot a odešel. Ctihodný o tom promluvil s igumenem a ten Michaila napomenul.

Za života tohoto starce zesnul Theodosij a igumenem poté byl Štěpán a po něm Nikon, to vše ještě za života onoho starce. Jednou během jitřní vzhlédl, chtěje spatřit igumena Nikona, avšak na jeho místě uviděl sedět osla; pochopil tak, že igumen na bohoslužbu nepřišel. Stalo se, že onoho dne igumen nemohl přijít na jitřní kvůli monastýrským záležitostem. Když se však dozvěděl o vidění ctihodného Matouše, hořce litoval a hned činil pokání. A od té chvíle, bez ohledu na okolnosti, již nikdy nevynechal jedinou bohoslužbu.

Tomuto starci se dostalo i mnoha dalších vidění, a tím, že se o ně dělil s bratřími, přispíval k jejich duchovnímu užitku a poučení. Nakonec v tomto monastýru ve vysokém věku zesnul v Pánu. K jeho blaženému zesnutí došlo okolo roku 1088. Jeho ostatky spočívají v jeskyni svatého Antonija.

_

¹ Lechy byli dříve nazýváni Poláci