Životy Svatých

 

Ctihodný starec Daniel Katunakiotský¹

památka 7. / 20. září

Narodil se roku 1846 ve Smyrně (Izmir v dnešním Turecku), ve zbožné rodině zbrojaře, a byl nejmladším dítětem, neboť měl ještě dva bratry a tři sestry. Ve světě se jmenoval Dimitrios Dimitriadis.

Už od dětství se vyznačoval mnoha nadáními. Takzvanou „Scholi Evangeliki“ (Evangelní škola, na této škole se učil i ctih. Nikodém Svatohorec) ve Smyrně zakončil výtečně. V mládí se pod duchovním vedení naučil nazpaměť Filokalii. Toto čtení asketické literatury v něm probudilo touhu po mnišství. Prvním duchovníkem Dimitria se stal nějaký svatohorec, který se v té době nacházel na Metochu svatohorského monastýru Chilandar ve Smyrně. Když tomuto mnichovi Dimitrios odkryl své přání, tento dobrý pastýř mu předpověděl, že se jednou stane svatohorským mnichem.

Neočekávaná smrt otce mladého Dimitria donutila, aby začal pracovat v obchodě, a tímto způsobem aby pomáhal matce a sestrám. Po uplynutí nějakého času se nakonec Dimitrios už pevně rozhodl pro mnišství a ve věku 19 let spolu se svým kamarádem tajně opustil dům. Společně prošli mnoho monastýrů, až se na ostrově Paros setkali se ctih. Arseniem Parosským², který jim dal požehnání, aby se vydali na Svatou Horu Athos, do monastýru svatého velkomučedníka Pantelejmona³. Kvůli nepříznivému větru se však loď nevydala na Svatou Horu, ale zakotvila v přístavu města Smyrna. Díky tomu tak mohl Dimitrios po devíti měsících, co nebyl doma, navštívit své blízké a u matky přijmout požehnání k mnišství. Je známo, že jeho zbožná matka zesnula roku 1892, kdy dopředu sama předznamenala den svého zesnutí.

Když poté Dimitrios dorazil na Svatou Horu, do monastýru sv. Pantelejmona, bylo v tomto monastýru okolo 250 mnichů, Řeků i Rusů. Igumenem monastýru byl o. Gerasim z města Drama. Dimitria však do monastýru nepřijali hned, ale až poté, co se přesvědčili o jeho pokoře. Jeho prvním poslušenstvím bylo starat se o starce Sávu, kterému bylo v té době 85 let a žil v kalyvě hesychastů, mimo Pantelejmonovský monastýr. Kromě tohoto pracoval ještě u dvou mnichů Bulharů, kteří dělali pytle a koše. Když vykonával všechny tyto různé hospodářské práce, velmi trpělivě snášel napomínání od starce i bratří. Když se igumen přesvědčil o zbožnosti a způsobném chování poslušníka, postřihl jej na mnicha se jménem Daniel. V monastýru musel poté jako své poslušenství předčítat představenému igumenu Gerasimovi, který byl už starý, každodenní postup modliteb, dále pletl ponožky a punčochy pro bratry, a později se také začal věnovat ikonopisectví. Když bratrstvo pochopilo vzdělanost otce Daniela, byl ustanoven sekretářem monastýru. Když se v monastýru začaly dít rozepře mezi řeckými a ruskými mnichy (tzv. Řecko-ruský Pantelejmonovský proces)⁴, otec Daniel hájil zájmy Řeků. Roku 1875 byl spolu s dalšími třemi mnichy kvůli řešení sporu vyslán do Konstantinopole, k patriarchovi Joakimovi II. (Kokoudis – Koursoulidis). Patriarcha byl na straně ruských mnichů a otec Daniel byl po mnoha protestech proti pozici patriarchy potrestán vyhnáním z monastýru svatého velkomučedníka Pantelejmona a také zákazem žít na nějaký čas na Svaté Hoře.

Vydal se proto do Soluně, kde byl radostně přijat metropolitou Joakimem (budoucím konstantinopolským patriarchou Joakimem III.), který ho poslal do monastýru sv. vlmč. Anastásie u vesnice Vasilika, přičemž po příchodu otce Daniela zde započala obroda tohoto monastýru. Pod jeho vlivem přijalo bratrstvo monastýru bohoslužebný řád Svaté Hory Athos. Po dvou měsících se otec Daniel znovu vrátil na Athos, kde se rozhodl najít pro sebe tichou a ode všech osamocenou kalyvu. Nejprve však přišel do monastýru Vatoped⁵, kde proležel dva měsíce v monastýrské nemocnici poté, co prodělal zánět ledvin, který ho bolestně mučil po dobu deseti let. V monastýru Vatoped, na svátek Položení ctěného pásu Přesvaté Bohorodice (31. srpna / 13. září) se otec Daniel zázračně uzdravil.

Rozhodl se hned z monastýru odejít, ale bratři jej uprosili, aby tam zůstal. Když k tomu získal požehnání od svého duchovníka otce Nifonta, tak v monastýru Vatoped ještě zůstal a plnil povinnosti archondara (v monastýru se staral o jídlo a ubytování monastýrských hostí). Poté byl vyslán do Smyrny, aby tam uspořádal „Metoch“ monastýru Vatoped, a prožil zde devět měsíců. Po celou dobu k němu přicházeli lidé pro duchovní útěchu a radu. Metropolita smyrenský Meletios jej chtěl ustanovit vikárním biskupem, ale otec Daniel to odmítl, poukazujíce na svoji nehodnost. Po svém návratu do monastýru Vatoped předložili otcové starci Danielovi hodnost epitropa (rádce) Svaté Hory, ale i tuto hodnost on rozhodně odmítl, neboť měl v úmyslu znovu obnovit svůj duchovní zápas v tichu modlitby. Prožil ještě pět let ve Vatopedu (1875–1880) a poté se odstěhoval do nevelké, za to však tiché kalyvy Katunaki. Toto místo bylo pustým a opuštěným místem bez vody. První tři a půl roku zde otec Daniel prožil v úplné samotě, práci a odříkání. Sláva o něm jako o duchovním učiteli, který prospíval v půstu a modlitbě, se však začala šířit po celé Svaté Hoře, takže za ním brzy začali přicházet poutníci z celého Řecka.

Od roku 1883 se kolem otce Daniela začalo utvářet mnišské bratrstvo, které získalo pojmenování „Bratrstvo Danielovců“. Starec začal své duchovní žáky vyučovat ikonopiseckému umění, vytvořil zde „Dům ikonografie“, kde se až do dnešních dnů schraňují ikony napsané jeho rukou. S nárůstem počtu bratří vznikla také potřeba rozšířit zdejší kalyvu. Protože však s tímto záměrem nesouhlasilo bratrstvo Velké lávry⁶, na jejímž pozemku se kalyva nacházela, stavba trvala dlouho. Nakonec se však podařilo v letech 1904–1905 postavit dvoupatrovou kalyvu i s keliemi, archondarikem (místností pro hosty), ikonopiseckým ateliérem a také chrámem na počest všech ctihodných a bohonosných Otců Svaté Hory Athoské. Velkou část prostředků na stavbu chrámu daroval jeromonach Kondratos z Monastýru Karakal. Velkou pomoc projevil také svt. Nektarios Eginský, metropolita Pentapolský, se kterým pojilo otce Daniela silné duchovní přátelství. V roce 1928, nedlouho do zesnutí starce, přivedli mniši vodu z Velkého skitu sv. Anny, co velmi ulehčilo jejich zemědělskému hospodářství. Roku 1929 otec Daniel nastydl, pocítil svůj blížící se konec, poprosil o svaté přijímání a pronesl proroctví o budoucnosti jeho kalyvy: Ještě se rozšíří tato kalyva, budou dva kněží a přijde mnoho mnichů…V den svátku Narození Přesvaté Bohorodice (8. / 21. září), po svaté liturgii a po tajině Pomazání nemocných, odešel starec Daniel ve svých 83 letech k Pánu. V poustevně Katunaki prožil otec Daniel celkem 48 let.

Duchonosný starec Daniel

Starec Daniel získal od Boha dar duchovní rozvážnosti a soudnosti, velmi dobře znal odkaz a díla svatých Otců a měl rovněž ohromnou moc přesvědčení. Na ostrově Paros odvrátil Bratrstvo Longovardského monastýru⁷ od tehdy rozšířené hereze teologa Apostola Markarise⁸. Svou pokornou moudrostí uchránil starec Daniel před duchovním sebeklamem a různých dalších jiných bludů a omylů mnoho mnichů, ale i věřících ve světě. Otec Daniel měl také dar útěchy člověka v jeho zármutku. Jeho rady proto vyhledávalo mnoho významných současníků. Patřil mezi ně např. svt. Nektarios Eginský, který s ním udržoval korespondenci a prosil jej o rady pro sestry ženského monastýru na Egině. Písemné rady v dopisech od něj dostával i otec Filotheos (Zervakos)⁹ a další mniši Longovardského monastýru. Duchovními žáky otce Daniela byli jak spisovatel Alexandros Moraitidis¹⁰, tak archimandrita Georgios (Papageorgiadis), budoucí metropolita Nevrokopský. Zachovalo se také na 200 dopisů duchovně etického charakteru sepsaných pro igumenii Theodosii z monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice Kechrovouni na ostrově Tinos.

Kromě dopisů se zachovalo také více než 70 děl otce Daniela. Mezi jeho prvními díly, sepsanými již v jeho 18 letech, byla jeho práce s názvem O odmítnutí světa, která získala pochvalu starce Kalinika Hesychasta¹¹. Za života ctihodného otce Daniela byly zveřejněny tyto jeho práce: Proti Markarisovi (1898), Historická studie rozprav v Athoském monastýru sv. Pantelejmona (1927), Historie Svato-Pantelejmonovské monastýru, zvaného Russik (1927) a další.

Velká část jeho děl, včetně korespondence, je pak převážně zasvěcena polemice s herezemi a různými bludy: O spáse heretiků (1910), Rozhovor katolického kněze s pravoslavným (1920) a mnohé další. Otci Danielovi také náleží práce na dogmatická a sociální témata: Dopis o půstu a o tom, zdali je třeba dodržovat půst před přijetím Svatých tajin, Proti socialistům (1920), Typikon společného monastýrského živobytí na základě svatých ustanovení Církve Kristovy (1910), List o typikonu mnišské kinovie napsaný na naléhání Jeho Vysokopřeosvícenosti, metropolity Pentapolského, pána Nektariose (Kefalase), jeho mniškám na Egině.

Rozsáhlé literární dědictví, které otec Daniel po sobě zanechal, svědčí o něm jako o znamenitém pravoslavném teologovi a asketovi.

 ______________________________________________________________

¹ Katunakiotský

Toto pojmenování ctihodného (otce Daniela), ale i dalších důstojných svatohorských mnichů, je odvozeno od názvu skitu „Katunakie – Danielovci“ (řec. Κατουνάκια Δανιηλαίοι), který se nachází na Svaté Hoře Athos a který na místě Katunakie starec Daniel (1846-1929) založil. Slovem „Katunakie“ se nazývá mnišské osídlení skitského typu (Skit z řeckého Σκήτη; jedná se o obydlí mnichů, žijících zcela samostatně nebo odděleně od monastýru se zvlášť přísnými pravidly mnišského života; toto pojmenování pochází od Skitské pouště v severozápadní části Egypta na jihu od Alexandrie, která byla prvotním místem šíření mnišství) na dlouhém, úzkém a svažnatém místě. Tradičně skit Katunakie Bratří Danielovců obývají mniši – mistři ikonopisci a chrámoví zpěváci. Zde se také nachází znamenitá ikonopisecká umělecká dílna Danielův dům. Skit Danielovců je také znám jako společenství vynikajících církevních pěvců, přičemž jeho členové jsou zváni ke zpěvu do různých chrámů na Svaté Hoře k příležitosti jejich chrámových svátků. Jejich krásné hlasy a hluboké znalosti byzantské pěvecké tradice jsou jako drahocenné kameny, které zkrášlují bohoslužbu. Ve skitu „Danielovců“ se nachází celkem 22 kelií, ve kterých žije okolo 35 mnichů.

² Ctihodný Arsenios Parosský

Narodil se roku 1800 na ostrově Joannina ve zbožné křesťanské rodině. Rodiče mu zemřeli v jeho devíti letech. Takto mlád se vypravil do školy v Kidonii, na západním pobřeží Malé Asie, kde se stal duchovním žákem jeromonacha Grigorise (Sarafisa). Vyznačoval se pokorou a velkou zbožností. Ve škole prožil pět let, přičemž se ukázal jako velmi nadaný žák. Ve škole získal jak vědomosti, tak se naučil mnoha duchovním ctnostem. Poté se stal učedníkem starce Daniela z Thesálie, se kterým odešel na Svatou Horu Athos. Na Svaté Hoře přijal mnišský postřih se jménem Arsenios, a prožil zde šest let. Poté spolu se svým starcem odešel do monastýru blízko Athén, později na Kykladské ostrovy. Zde byl otec Arsenios rukopoložen na diákona a také se stal školským učitelem. Zůstal zde až do roku 1840. Starec Daniel před svým zesnutím v roce 1837 požádal Arsenia, aby jeho ostatky přenesl na Svatou Horu Athos, což také otec Arsenios chtěl učinit. Na cestě se však zastavil v monastýru sv. Jiří na ostrově Paros. Zde se stalo, že igumen monastýru, otec Ilia (Georgiadis), řekl otci Arseniovi, že musí zůstat nyní v tomto monastýru. Otec Arsenios přijal jeho slova jako vůli Boží a roku 1840 vstoupil do bratrstva monastýru. To, že nakonec díky Boží prozřetelnosti na Svatou Horu Athos neodešel, ho uchránilo před napadením ze strany Turků, kteří v tomto období Athos napadli. V té době ze Svaté Hory Athos kvůli tureckým útokům odešlo na pět až šest tisíc mnichů. Ve věku 47 let byl v tomto monastýru rukopoložen na kněze – jeromonacha.

Starec Arsenios každodenně studoval Svaté Písmo a díla svatých Otců, získal dar neustálé modlitby mysli a slz. Celým svým životem se připodobnil svému ochránci, ctih. Arseniovi Velikému, který měl dar neustálých slz a pokání. Když sloužil před svatým prestolem, byl si vědom toho, že stojí před samotným Bohem, a vždy sloužil s velkou pokorou. Během bohoslužby se častokrát jeho tvář ozářila a stala se podobná tváři anděla.

Mnoho učinil zázraků skrze své modlitby, mnozí k němu přicházeli pro útěchu a pomoc. Všem byl velkou oporou.

Předpověděl den svého zesnutí. V den svátku svt. Basila Velikého řekl věřícím, že už brzy odejde z tohoto dočasného života do života věčného. Ještě s velkými těžkostmi odsloužil poslední bohoslužbu na svátek Zjevení Páně a po jejím skončení pravil, že to byla jeho poslední liturgie. Zesnul 31. ledna / 17. února roku 1877, kdy přijal svaté tajiny a odešel k Pánu.

Po tři dny k jeho tělu přicházeli lidé, aby se poklonili a rozloučili s otcem Arseniem. Poté byly jeho ostatky přeneseny na místo pohřbení, které on sám před tím určil. Jeho svaté ostatky byly ze země vyzdviženy v roce 1938. K zástupu svatých byl ctihodný Arsenios Nový – Parosský připočten v roce 1967 rozhodnutím Konstantinopolského patriarchátu.

Památka svatého se koná vždy v den jeho zesnutí 31. ledna / 17. února a také 5. / 18. srpna v den vyzdvižení jeho svatých ostatků.

 

³ Monastýr svatého velkomučedníka Pantelejmona (Μονή Αγίου Παντελεήμονος)

Ruský monastýr na Svaté Hoře Athos v Řecku, 19. v hierarchii svatohorských monastýrů. Monastýr se nachází na jihozápadním pobřeží poloostrova Athos, mezi monastýry Xenofont a Simonopetra.

 

⁴ Řecko-ruský Pantelejmonovský proces

Tak se nazývá období, které nastalo po ukončení turecké vojenské okupace Svaté Hory a po znovu obnovení normálního stavu mnišského života v roce 1830, po tzv. Drinopolském míru. Nejprve došlo k příchodu ruských mnichů do monastýru jako takového a později i k postupnému předání správy monastýru, ze správy řecké pod správu ruskou v roce 1875. Což se samozřejmě neobešlo bez oboustranných rozepří a konfliktů. O tomto tzv. Řecko-ruském Pantelejmonovském procesu více zde:

https://afonit.info/biblioteka/nasledie-svyatoj-gory/greko-russkij-panteleimonovskij-protsess-na-afone

 

⁵Βατοπέδι nebo Βατοπαίδι (Vatoped)

Je řecký pravoslavný mužský monastýr na Svaté Hoře Athos v Řecku, 2. v hierarchii athosských monastýrů, přičemž je jedním z nejstarších, nejbohatších a nejrozsáhlejších svatohorských monastýrů, který se nachází na severovýchodním pobřeží poloostrova Athos, mezi monastýry Esfigmen a Pantokrator.

 

⁶ Lávra Svatého Athanasia: Velká Lávra (Μονή Μεγίστης Λαύρας)

Je první z athosských monastýrů v jejich hierarchii. Nachází se na jihovýchodě poloostrova, půl hodiny pěší chůze od moře.

 

⁷ Longovardský monastýr životodárného pramene Matky Boží (Ιερά Μονή Ζωοδόχου Πηγής Λογγοβάρδας)

Byl postaven roku 1683, hlavní chrám monastýru již v roce 1657. Dnes se v monastýru nachází několik desítek mnichů, ženám je do monastýru, vstup zakázán.

 

⁸ Apostolos Markaris

Řecká náboženská a společenská osobnost (1831–1905). Teolog, spisovatel, polemik, náboženský filosof a kazatel. Svými novými teologickými názory, které hlásal, se dostal do sporu s pravoslavným učením a s Pravoslavnou církví. Církev považoval za již rozpadlou, kvůli čemuž je třeba organizovat nová společenství. On sám založil dvě taková společenství a také vlastní „církev“ s kněžími, diákony a kazateli. Byla založena na protestantském chápání tradice Církve. Stvořil svůj vlastní náboženský gnostický systém, mnohé jeho názory a myšlenky přímo protiřečily dogmatům a kánonům Pravoslavné církve. Jeho učení bylo odsouzeno jako heretické.

 

⁹ Otec Filotheos (Zervakos)

Archimandrita Filotheos (Zervakos) se narodil roku 1884 v nevelké vesnici Pakia, na poloostrově Peloponés jako Konstantinos. V roce 1903 zakončil pedagogický institut a stal se učitelem. V té době pocítil touhu odjet do Ameriky, aby tam učil na škole, na jedné z církevních obcí. Přečetl si však životy sv. Barbory, ctih. Jana Damašského, ctih. Antonia Velikého a mnohé další, a na místo toho se raději rozhodl, že svůj život zasvětí církevní službě v mnišském způsobu života. Za nějaký čas však jeho prvotní přání zesláblo a mladík se stal učitelem ve vesnici Poinikion. Kromě práce ve škole svůj čas věnoval hře na housle, mandolínu a kytaru. Protože měl krásný hlas, tak na prosby svých sousedů zpíval a hrál na náměstí, recitoval tam i verše, měl dokonce svou přezdívku „Slavík“. V roce 1905 přijel do Athén, kam byl povolán do vojenské služby. Během dvou a půl roku své vojenské služby měl možnost pokračovat po večerech ve svém vzdělávání. V té době naslouchal kázáním archimandrity Eusebia (Matopoulose). Seznámil se také se sv. Nikolaem Planasem a také svt. Nektáriem Eginským. Svt. Nektários mu poradil, aby vstoupil do Longovardského monastýru na ostrově Paros, on se však místo toho vypravil nejprve do Makedonie a na Svatou Horu Athos. V Soluni byl potom zatčen tehdejší tureckou mocí, byl obviněn ze špionáže a odsouzen k trestu smrti. Osmanský místodržící soluňského pašalikátu, Sherif Mehmed Rauf Pasha (Şerif Mehmed Rauf Paşa), však tento rozsudek nepotvrdil a mladého člověka přikázal vyhostit do Athén.

Na počátku roku 1907 nakonec vstoupil do bratrstva Longovardského monastýru na ostrově Paros a za sedm měsíců, v prosinci téhož roku, byl postřižen do malé schimy se jménem Filotheos. Následující den po svém mnišském postřihu byl rukopoložen na jerodiákona. S požehnáním duchovníka odejl roku 1910 na Svatou Horu Athos. V roce 1912 byl rukopoložen na jeromonacha a v následném roce 1913 ustanoven archimandritou s rozhodnutím přijímat zpovědi a pronášet kázání na Eginských ostrovech, později i v Athénách, na Peloponésu a v dalších částech Řecka. V roce 1924 učinil velkou cestu po jižním Řecku, Krétě, Palestině, Arábii, Egyptě. Navštívil tehdy také Horu Sinaj. Zde všude zpovídal a kázal. Po zavedení tzv. Novo-juliánského kalendáře ze strany Synodu Řecké pravoslavné církve byl jedním z nejvíce otevřených odpůrců této novoty, aniž by však přerušil obecenství se svým archijerejem. «Čtyřicet let jsem prosil a pokračuji prosit Boha, aby utišil tuto strašlivou bouři, toto rozbouřené moře v církevním prostředí, aby už přišel mír. Mám naději a modlím se k nebeskému Otci, aby osvítil církevní vůdce, aby ti přestali jeden druhého napadat, aby se usmířili a navrátili Církvi pravoslavný kalendář, který nám byl dán svatými Otci. »

Po zesnutí představeného monastýru byl bratrstvem vybrán za nového igumena. V době italské a německé okupace (1941–1944) horlivě pracoval a pomáhal všem potřebným. Během tohoto období monastýr každodenně dával pokrm 150 až 200 obyvatelům ostrova.

Starec napsal kolem devíti knih, velké množství statí, brožur a také se zachovalo okolo deseti tisíc dopisů, adresovaných jeho duchovním dětem po celém světě.

Před svým zesnutím přijal jeho poslední zpověď archimandrita svatohorské monastýru Simonopetras – Dionýsios (Kalambokas). Na druhý den přijal starec Filotheos naposledy svaté tajiny. Zesnul v Pánu 8. května roku 1980.

 

¹⁰ Alexandros Moraitidis (Αλέξανδρος Μωραϊτίδης)

Je řecký spisovatel, narozený na řeckém ostrově Skiathos. Byl bratrancem a současníkem jiného slavného spisovatele z ostrova Skiathos – Alexandra Papadiamantise. Moraitidis se narodil 15. října 1850, studoval a pracoval v Aténách a krátce před svou smrtí 25. října 1929 přijal mnišství se jménem Andronikos. Jeho dílo zahrnuje mnoho žánrů, ukazuje lyriku, hluboké náboženské cítění a lásku k domovskému ostrovu  Skiathos.

 

¹¹ Starec Kalinikos Hesychasta (1853–1930)

Otec  Kalinikos se narodil roku 1853 jako Konstantinos, na jednom z athénských předměstí, a od dětství miloval bohoslužby a čtení duchovních knih. V roce 1875 odešel z domu a tajně odplul z Pirea na Athos. Tam byl přijat do kelie ctih. Gerasima Nového na Katunakii, kde byl jeho duchovním učitelem starec Daniel. Typikon této kelie byl velmi přísný až surový. Mniši se nemyli, k jídlu se neužívalo mléko, sýr ani vajíčka, a máslo bylo dovoleno jen o nedělních dnech a svátcích. Místo chleba jedli zdejší mniši jen suchary. Na místě, kde byla situována kelie, byl velký nedostatek vody a nebylo možné zde, na tomto skalnatém místě, pěstovat ovoce ani zelenina. Přes den mniši pracovali a v noci se oddávali modlitbě. Od svého starce se Konstantin naučil dřevořezbě. Starec jej také naučil modlitební pozornosti a modlitbě mysli. Konstantin nakonec přijal mnišství se jménem Kalinikos. Po zesnutí svého starce a učitele si vytýčil za cíl zachovat všechnu duchovní tradici starce Daniela, jeho přísný půst, bdění, hesychii, neustálé pamatování na Boha. Někteří z athosských mnichů pak mají za to, že Kalinikos Hesychasta byl ve svém duchovním zápase ještě přísnější než jeho starec. Kalinikos například nikdy nepil kávu, velmi přísně se postil a někdy, v době Velkého postu, dokonce nepřijímal stravu vůbec a vodu až po dvanácti dnech. Také velmi miloval čtení z Písma Svatého a z děl svatých Otců, převážně Filokalii, dílo ctih. Hesychia Jeruzalémského, ctih. Izáka Syrského a svt. Řehoře Palamy. Rozhodl se naučit ruský jazyk, v němž uměl nejenom číst, ale také mluvit a psát. Pro svoji pokoru a smíření odmítl přijmout kněžské svěcení. Svým učedníkům přikázal spálit dopisy a pozdravy od vysoce postavených osobností, mezi nimiž nechyběly ani dopisy svatého cara Mikuláše II.

Jeho prvními duchovními žáky se stali mnich Neofitos a jeromonach Daniel Katunakiotský. Mnozí z těch, kteří za ním přicházeli, nemohli snést jeho odříkavý způsob života. Otec Kalinikos hovořil velmi málo, poslušenství (tj. duchovní úkoly a práci) však dával přísně a přesně. Každodenně vedl se svými žáky dlouhé hovory na duchovní témata zabírající až dvě hodiny. Pro poučení k němu přicházelo také mnoho poutníků.

V roce 1885 se starec Kalinikos rozhodl, že odejde do „uzavření“ (zatvoru) až do konce svého života. Kvůli modlitebnímu zápasu odešel do ústraní své kelie a jen o nedělích navštěvoval chrámm aby se mohl účastnit svatého Přijímání. Takto prožil 45 let. Mnohokrát se v době modlitby mysli stal důstojným spatřit Táborské světlo. Mniši kolem otce si také častokrát všímali, jak z tváře otce Kalinika vycházela záře. V červnu roku 1930 připoutala otce Kalinika nemoc k lůžku. V měsíci srpnu, předtím než zemřel, pozvedl své ruce k nebi a řekl: Pane! Neučinil jsem nic dobrého ve svém životě, avšak děkuji Ti za to, že umírám pravoslavným! Po těchto slovech starec Kalinik zavřel oči a naplněn svatostí, poustevník a hesychasta, oddal svoji duši Pánu. Za několik let, když přenášely jeho ostatky, tak otcové spatřili, že jeho tělesné ostatky mají příznačný nažloutlý odstín, který je charakteristický pro ostatky athosských svatých.