Zobrazují se příspěvky vyhledané k dotazu palama v pořadí podle relevance. Řadit podle data Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky vyhledané k dotazu palama v pořadí podle relevance. Řadit podle data Zobrazit všechny příspěvky

neděle 13. září 2026

 

Ctihodný Theofan Nový, igumen dochiarský,

divotvůrce (XVI. stol.)

památka 19. srpna / 1. září

Ctihodný Theofan se narodil na začátku XVI. století ve městě Ioánnina v severozápadní části Řecka. Pocházel ze zbožné rodiny a už brzy v mládí odešel do monastýru Dochiar ¹ na Svaté hoře Athos.

Theofan vedl život, který sloužil jako příklad každé svaté ctnosti, zejména lásky k bratřím v Kristu. Z tohoto důvodu ho mnišské bratrstvo monastýru v roce 1560 zvolilo představeným – igumenem. Duchovní stádo, které mu bylo svěřeno, vedl v Bohu moudře, a to tak, že raději sám ukazoval svůj příklad života dle evangelia, než aby dával těžká břemena kárání a výčitek druhým.

Po nějaké době se svatý dozvěděl, že jeho synovec byl zajat Turky a odveden do Konstantinopole. V obavě, že by mladý muž mohl být donucen zříci se své křesťanské víry, vydal se za ním do hlavního města. Jako odměna za jeho nadlidské úsilí se mu podařilo díky Bohu synovce osvobodit. Poté ho vzal s sebou na Svatou horu, kde ho navzdory jeho nízkému věku postřihl na mnicha. Tehdy však bratři z monastýru, obávající se pomsty Turků, začali na svatého reptat a on, nechtěje být příčinou svárů, odešel okolo roku 1570 společně se svým synovcem z monastýru Dochiar.

Opustil Svatou horu Athos a odešel do skitu svatého Jana Křtitele ², nedaleko města Veria ležícího na úpatí pohoří Vermion. Tam za nějaký čas opětovně zazářil jas jeho ctností a jeho spásonosná poučení přilákala velké množství horlivých zastánců zbožnosti, kteří žádali svatého, aby je postřihl na mnichy a vedl je v duchovním životě. Ctihodný uspořádal mnišský život nového bratrstva tohoto skitu podle tradice Svaté hory Athos a nechal zde postavit chrám ke cti Matky Boží. Když jeho synovec dosáhl věku duchovní zralosti, nechal jej duchovně spravovat monastýr jako představeného bratrstva. Sám se pak uchýlil na okraj města Nausa, kde založil nový monastýr s chrámem ke cti svatých archandělů ³. Věřící této části Makedonie čerpali velký užitek z přítomnosti tohoto pramene svatosti ctihodného Theofana. U něj mohli najít útěchu a pomoc ve zkouškách té doby, kdy byl křesťanský lid zotročen pod muslimským jhem. Mnozí z nich pak následovali ctihodného na jeho mnišské cestě života. Po nějakém čase se svatý Theofan vrátil do Verie, aby navštívil bratry v monastýru a poskytl jim otcovské poučení v jejich duchovním zápase. Zbytek svých dnů pak prožil v tomto monastýru, kde se dožil vysokého věku.

Poté, co mu byl zjeven čas jeho smrti, shromáždil všechny bratry, aby jim dal poslední poučení a znovu je povzbudil k tomu, aby usilovali o blaho zaslíbené ve věčném životě. Poté odevzdal ducha svého Bohu, vzdávaje Mu přitom díky za vše.

Jeho svaté ostatky byly uloženy v monastýru Veria ve skitu svatého Jana Křtitele, s výjimkou hlavy, která byla přenesena do monastýru Naoussa. Po zničení tohoto monastýru (1822) byly svaté ostatky přeneseny do města Naoussa, kde dodnes zůstávají hojným pramenem duchovní blahodati a uzdravení.

_

¹ Monastýr Dochiar – Μονή Δοχειαρείου. Řecký pravoslavný mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, desátý v hierarchii athoských monastýrů. Monastýr se nachází na jihozápadním pobřeží poloostrova Athos, čtvrť hodiny chůze od monastýru Xenofont. Hlavní chrám je zasvěcen svatým Archandělům a byl postaven za císaře Nikefora I. ctihodným Euthymiem. Monastýrský svátek se koná v den Sboru archanděla Michaela a dalších nebeských beztělesných mocností (9. / 21. listopadu).

² Monastýr svatého Jana Křtitele Veria – Μονή Τιμίου Προδρόμου Βέροιας. Je jeden z nejvýznamnějších mnišských příbytků (tzv. skitů) v oblasti kolem řeckého města Veria – Βεροίας v oblasti Střední Makedonie. Tento monastýr se tyčí na strmých skalách vysoko nad řekou Aliakmonas. Monastýr má hluboké historické i duchovní kořeny a prošel obdobím velkého rozkvětu i ničivých ran. V bratrstvu monastýru v minulosti působila řada významných svatých, jako byl místní svatý ctihodný Antonij Nový, Verijský divotvůrce (10. století), ctihodný Athanasios Meteorský (zakladatel slavného monastýru Velká Meteora ve 14. století), svt. Řehoř Palama (na počátku 14. století) nebo ctihodný Dionýsios Olympský (v 16. století). V roce 1822, během řeckého boje za nezávislost, byl monastýr zcela vypálen Osmany. Jako zázrakem přežila pouze jeskynní kaple Proměnění Páně s nástěnnými malbami z 18. století. Okolo roku 1835 byl monastýr kompletně obnoven do dnešní podoby. Monastýr je dodnes cílem mnoha poutníků.

³ Monastýr Svatých Archandělů v Nausse – Μονή Ταξιαρχών Νάουσας. Tento monastýr založil na konci 16. století sám svatý Theofan Nový poté, co odešel z monastýru ve Verii. Postavil zde chrám zasvěcený svatým archandělům. Podle dochovaných zřícenin šlo ve své době o velmi rozsáhlý a významný monastýrský komplex. Svatý Theofan z tohoto místa duchovně vedl mnichy obou svých monastýrů (ve Verii i v Nausse). Monastýr byl kompletně zničen a vypálen Osmany v dubnu 1822 během řeckého boje za nezávislost, kdy bylo celé město Naoussa zmasakrováno. Dnes z monastýru zbyly pouze malebné zříceniny nacházející se jihozápadně od města Naoussa. Samotná vzácná čestná hlava ctihodného Theofana, která se po zničení monastýru zachránila, je dnes trvale uložena v Naousse v chrámu, který je zasvěcen přímo ctihodnému (ctihodný Theofan je dodnes hlavním patronem celého města).

pátek 26. února 2010

Světitel Řehoř Palama, arcibiskup soluňský
Památka 14. / 27. listopadu a 2. neděli velkopostní 
 
Otec sv. Řehoře Palamy byl senátorem a rovněž významným hodnostářem na dvoře císaře Andronika II. Paleologa (který vládl v letech 1282 – 1328). 
 
Nadaný mladík Řehoř, když dovršil světské vzdělání, odmítl službu na císařském dvoře, která mu slibovala velkou kariéru, a raději se vzdálil na Svatou Horu Athos, kde přijal mnišství. Jako mnich pobýval v monastýrech Vatoped 1) a v Lávře ctihodného Athanasia Athosského 2) . 
 
Ve své době vedl významnou teologickou při s heretikem Varlaamem, v níž mu nakonec dala Církev plně za pravdu a potvrdila jeho učení o nestvořených energiích. Roku 1347 byl vysvěcen na metropolitu soluňského. Už během svého života byl Řehoř ctěn jako velký teolog, asketa, hierarcha a rovněž velký divotvůrce, takže po své smrti byl zcela přirozeně oslavován jako Boží světec. 
 
Ještě během svého života se stal důstojným mnoha zjevení: zejména Přesvaté Bohorodice, svatých Jana Teologa, velkého mučedníka Dimitria, sv. Antonia Velikého či sv. Jana Zlatoústého a Božích andělů, kteří se mu rovněž zjevili. Jako „dobrý pastýř“ se staral o soluňskou metropolii po dobu dlouhých třinácti let, z nichž jeden rok prožil v otroctví u Saracénů v Asii. 
 
Zesnul v pokoji roku 1359 a přešel do nebeského království. Jeho svaté ostatky se nacházejí v Soluni. Sv. Řehoř byl svatořečen roku 1368 za vlády patriarchy Filothea, který rovněž sepsal jeho životopis a vytvořil církevní službu tomuto světci.
 
Tropar biskupu – sv. Řehoři Soluňskému hlas 8. 
Pravoslaví svícne, Církve oporo a učiteli, okraso mnišstva, theologů obhájce nepřemožitelný, Řehoři divotvorce, chloubo Soluně, zvěstovateli blahodati, pros neustále za spásu duší našich.  
 
Kondak sv. Řehoři 8. hlas 
Tebe, posvěcený a božský nástroj moudrosti, v zářící polnici theologie, svorně opěvujeme, v Řehoři bohomluvný. A tak jako tvoje mysl u prvotní Boží Mysli přebývá, Otče, přiveď k Ní také mysl naši, abychom zvolali: Raduj se, Hlasateli blahodati.
_____________________________________________________________________ 
 
1) Βατοπέδι nebo Βατοπαίδι – pravoslavný řecký mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, druhý v hierarchii athosských monastýrů, je jedním z nejstarších, nejbohatších a nejrozsáhlejších, nachází se na severovýchodním pobřeží poloostrova Athos, mezi monastýry Esfigmen a Pantokrator 
 
2) Lávra Svatého Athanasia, Velká Lávra - Μονή Μεγίστης Λαύρας, první z athosských monastýrů v jejich hierarchii. Nachází se na jihovýchodě poloostrova, půl hodiny pěší chůze od moře

úterý 28. října 2025

 

Ctihodný Maxim Vyznavač (♰ 662)

památka 21. ledna / 3. února a 13. / 26. srpna

Rodák z Konstantinopole, sekretář císaře Herakleia Maxim, aby se vyhnul duchovnímu obecenství s monothelitskými heretiky ¹, odešel v roce 634 do Chrysopolského monastýru, kde složil mnišské sliby a později, se stal i představeným tohoto monastýru.

V roce 639, po prosbě budoucího jeruzalémského patriarchy svt. Sofronia, odešel do Afriky, potom také do Kartága, kde všude přesvědčoval místní biskupy, aby na svém místním sněmu odsoudili herezi monotheletismu. Poté, se přestěhoval do Říma, aby se zúčastnil místního Lateránského sněmu (649), který svolal svatý papež Martin, kde byl Monotheletismus odsouzen.

Po sněmu, byli na příkaz rozhněvaného císaře, v noci společně se zajati vojáky. Jak papež Martin, tak ctihodný Maxim Vyznavač.

Bylo nařízeno, aby byl Maxim přivezen na soud do Konstantinopole. Tam, jako neústupný obránce Pravoslaví, byl vězněn a mučen. Ve vězení strádal různými způsoby, nakonec byl odsouzen k bičování volskými šlachami, byl mu vyříznut jazyk a useknuta pravá ruka. Následně byl odsouzen k vyhnanství do Kolchidy (Kavkaz, západní část dnešní Gruzie). Tam, poté, co předpověděl svoji smrt, 13. / 29. srpna, roku 662 zemřel.

Svatý Maxim Vyznavač, zanechal Církvi, velký teologický odkaz, nevyčerpatelnou duchovní studnici. Teologie ctihodného Maxima Vyznavače, je založená na duchovním zkušeném poznání velkých pouštních otců, využívající přitom umění dialektiky rozvinuté předkřesťanskou filozofií. V jeho duchovním a teologickém odkazu pokračovali a dále ho ve svých dílech rozvíjeli, svatí otcové, ctihodný Simeon Nový Theolog (♰ 1022) a svt. Řehoř Palama (♰ 1359).

_______

 

¹ Monotheletismus, monoteletismus (z řeckého μονος – monos – jeden a μονος – monos – jeden). Je christologickou herezí (odsouzenou na VI. Všeobecném sněmu) a jednou z forem hereze monofyzitismu (která byla odsouzena na IV. Všeobecném sněmu). Monotheletismus vyznává dvojí přirozenost Ježíše Krista, ale pouze jedinou božskou vůli v jeho osobě. Monotheletismus, byl odsouzen na VI. všeobecném sněmu v roce 680.

neděle 15. března 2026

 

Svt. Řehoř Palama, arcibiskup soluňský (♰ 1359)

památka 14. / 27. listopadu a 2. neděli velkopostní

Světitel Řehoř, který žil ve 14. století, se narodil v Konstantinopoli urozeným a zbožným rodičům. Ve svých 20 letech opustil svět a přijal mnišství v jednom z monastýrů na hoře Athos. Žil velmi zbožným životem, dostalo se mu božských zjevení a od Boha přijal i dary uzdravování. Když byl svatý Řehoř ustanoven knězem a sloužil Boží tajiny, dojímal přítomné na své liturgii, kterou sloužil k dojetí a slzám. Jeho současníci, ohromeni Řehořovým ctnostným životem, ho nazývali Bohonoscem. Obzvláště velkou službu prokázal Církvi Řehoř tím, že usvědčil v bludech lživé učitele, kteří odmítali pravoslavné učení o duchovním blahodatném – Nestvořeném Světle, které osvěcuje vnitřního člověka a které se někdy zjevuje viditelně, tak jako na hoře Tábor (Mat 17,2; Mk 9, 2-3; Luk 9, 26), či na tváři Mojžíše po jeho rozhovoru s Bohem na hoře Sinaj (Ex 34, 29-30, 35). Takovými lživými učiteli se ukázali Varlám mnich Kalabrijský a Řehoř Akindynos.

Varlám Kalabrijský a jeho následovníci se domnívali, že světlo spatřené na Táboře je stvořené, a nikoli světlo věčné – Nestvořené Světlo, jak praví Církev. Tvrdili, že žádnou modlitbou nelze dosáhnout vnějšího ozáření nebeským světlem, že blahodať a světlo budoucího věku jsou společné Otci, Synu a Svatému Duchu, kterými budou spravedliví osvíceni jako slunce, jak Kristus předznamenal tím, že zazářil na hoře; a že obecně každá moc a každé působení Trojjediného Božství patří do sféry stvoření; proto bezbožně rozdělili jedno a totéž Božství na stvořené a nestvořené a ty, kdo s úctou uznávají toto Božské světlo, každou moc a každé působení jako nestvořené, nazývali dvojbožníky a mnohobožníky (ditheisty a polyteisty).

Varlám považoval víru Athoských poustevníků v nahlížení na Boží světlo tělesným zrakem a přípravu na něj prostřednictvím smyslů za blud, a proto proti nim podal písemnou stížnost konstantinopolskému patriarchovi Janovi XIV. Kallekovi (1341–1347). Z tohoto důvodu byl v roce 1341 svolán, v konstantinopolském chrámu Hagia Sofia sněm mnoha biskupů, kterému předsedal patriarcha. Na tomto sněmu Palamas svými plamennými slovy tak odsoudil Varlámuv blud, že ponížený učitel lží odešel do Itálie a zanechal za sebou plevel tohoto svého lživého učení, který po něm znovu rozséval mnich Akindynos. V Konstantinopoli byl pak svolán nový sněm proti Akindynovi, na kterém horlivý obránce pravoslaví, svatý Řehoř, ještě více a podrobněji odhalil bludy Varláma a Akindyna, přičemž hájil učení o Božském světle.

Ti, kdo jsou nadutí svou světskou a marnou moudrostí,“ řekl svatý, „a nedopřávají sluchu mužům zkušeným v duchovním učení, když slyší o světle, které ozářilo Pána na hoře Proměnění a které spatřili apoštolové, se domnívají, že v něm je třeba vidět něco smyslového a stvořeného. Proto toto nehmotné, nezapadající a věčné světlo, převyšující nejen smysly, ale i veškerý rozum, snižují na úroveň světla smyslového a stvořeného, ačkoli sám Pán, jenž zazářil světlem na hoře Tábor, jasně ukázal, že toto světlo není stvořené, když ho nazval Božím královstvím (Mt 16,28).

Je Boží království skutečně něčím stvořeným a podřízeným? Obdržel Pán na hoře snad nějaké jiné světlo, které předtím neměl? Nechť je toto rouhání daleko od nás, neboť kdokoli si toto myslí, musí v Kristu přiznat tři přirozenosti: Božskou, lidskou a přirozenost onoho světla. Proto věříme, že při Proměnění nezjevil žádné jiné světlo, ale jen to, které v Něm bylo skryto pod závěsem těla. Toto světlo bylo světlo Božské přirozenosti, a proto je nestvořené, božské. Podle učení otců bohoslovců se tedy Ježíš Kristus na hoře proměnil, aniž by přijal, nebo aniž by se proměnil v něco nového, něco, co by předtím neměl, ale ukázal svým učedníkům pouze to, co již měl. A proč si Pán před Proměněním vybírá nejhlavnější z apoštolů a vede je odděleně na horu? Samozřejmě proto, aby jim ukázal něco velkého a tajemného.

Co je tak důležitého a tajemného na tomto projevu smyslového světla, které měli v hojnosti již nejen vyvolení, ale i ostatní apoštolové? Jak lze slávu a Království Otce i Ducha svatého představovat v nějakém smyslovém světle? Přijde Kristus skutečně v takové slávě a království na konci věku, kdy nebude potřeba světla, ani vzduchu, ani prostoru, ani čehokoli podobného, ale kdy podle apoštola bude Bůh vším ve všem (1 Kor 15,28), tj. bude vším pro všechny? Pokud všechno, pak i světlo. Z toho je zřejmé, že Táborské světlo bylo světlem Božství. A evangelista Jan, poučen Božím zjevením, jasně říká, že budoucí věčné město nebude potřebovat ani slunce, ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek (Zj 21,23). Neukazuje zde jasně téhož Ježíše, který byl nyní božsky proměněn na Táboře a jehož tělo zářilo jako svítilna? Podobně teolog říká o obyvatelích onoho města: „Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem“ (Zj 22,5). Ale jaké jiné světlo je neměnné, není u něho proměny ani střídání světla a stínu (Jak 1,17)? Které světlo je neměnné a nezapadající, kromě světla Božství?“

Pro svoji svatou horlivost v prosazování učení Pravoslavné Církve byl svatý Řehoř posvátným sněmem a císařem přesvědčen, aby přijal rukopoložení na arcibiskupa soluňského. Poté téměř třicet let následně sloužil jako pastýř soluňské církve. Brzy po své smrti byl Církví oslaven pro svou svatost a připočten do zástupu svatých. Ve 14. století, kdy žil a zemřel, svt. Filotheos patriarcha Konstantinopolský (♰ 1379) sepsal jeho životopis a postup církevní služby k jeho památce.

__

¹ Nestvořené Světlo – Ἄκτιστο Φῶς. Nestvořené Světlo – nestvořené Božské působení, zjevené Ježíšem Kristem apoštolům na hoře Tábor (Táborské světlo), které oni vnímali v podobě nadpřirozené záře, jež je ozářila (Matouš 17, 2). Nauka o nestvořeném světle je starokřesťanské učení, které vychází ze slov samotného Spasitele, jenž o sobě řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8, 12). Zjevil se lidstvu jako Světlo, které osvěcuje každého člověka (Jan 1, 9), Pán ohlásil těm, co toužili po spáse, možnost spatřit Jeho předvěčnou slávu.

úterý 21. září 2021

Svatý nový mučedník Athanasios, Kouloukiotis (†1774)

památka 8. / 21. září

Nový mučedník Athanasios, pocházel z vesnice Kouloukia, poblíž města Soluň (Κουλουκιά - Kouloukia, dnešní Chalastra - Χαλάστρα). Jeho rodiče, byly vážení, movití a zbožní lidé.

Matka se jmenovala Loulouda a otec Polychrous, který byl i starostou vesnice. Athanasios, se nejprve naučil školským základům ve své vesnici, poté byl poslán do Soluně, do známé řecké školy Ellinomusion, kde byl ředitelem a také učitelem ctih. Athanasios Parosský (†1813). Mladý Athanasios, se projevil jako talentovaný a pilný žák.

Ve studiu pak pokračoval, na Svaté hoře Athos ve škole Athoniada, kde tehdy bylo mezi učiteli, několik významných osobností, například Panaiotis Palama († 1802), či Eugenios Voulgaris († 1806).

Poté odjel do Konstantinopole, kde se seznámil s právě rukopoloženým Antiochijským patriarchou Filimonosem. Po dobu dvou let, pak Athanasios doprovázel patriarchu a pobýval i v Damašku. Odtud se znovu vrátil na Svatou horu Athos a poté se navrátil domů do Kouloukie.

V Kouloukii, se nacházela obecná konírna, kde se scházeli lidé z různých míst země. Tam mezi nimi často pobýval i Athanasios.

Jednoho dne Athanasios, který se uměl dobře mluvit turecky i arabsky, vedl rozhovor s několika muslimy z jeho vesnice. Při diskusi o některých náboženských otázkách Athanasios uvedl, že víra muslimů byla založena na slovech „Bůh je jeden a Muhammad je jeho prorok“.

Přítomný emír, který tato jeho slova slyšel. Okamžitě využil toho co Athanasios řekl a trval na tom, že Athanasios tímto vyznal muslimskou víru a přijal tak i islám. Athanasios to samozřejmě rázně popřel. Emír si však trval na svém.

Emír dal hned přikázat majiteli konírny, aby Athanasiosovi nedovolil nikam odejít a on sám odjel do Soluně, kde tureckému soudci oznámil, že Athanasios, který vyznal před lidmi islám, se zřekl své víry a přešel k Pravoslavné víře křesťanské.

Když si soudce poslechl tuto pomluvu emíra, vyžádal si, aby byl k němu předveden Athanasios. Ten, když stanul před soudcem, mu zcela upřímně řekl, že se nikdy nezřekl své křesťanské víry, nikdy to dělat ani nechtěl. Islám nepřijal a tak se ho nikdy, ani zříci ve prospěch křesťanství nemohl. Soudce, jeho slova přesvědčila a učinil spravedlivé rozhodnutí, ve kterém řekl, že slovní výklad a objasnění slov z Koránu, nečiní Athanasia věřícím a stoupencem islámu.

S tímto soudcovým rozhodnutím, však nesouhlasil emír a trval na tom, že Athanasios, se takto svým činem vysmívá islámu, činí přestoupení a velký hřích. Soudce těmto slovům ustoupil a požádal Athanasiose, aby nakonec tedy přiznal, že přijal islám. To Athanasios znovu odmítl a poté, byl hned uvězněn. Soudce doufal, že mladíka vězení přesvědčí. Ve vězení mu bylo znovu vyhrožováno a byl tam také mučen.

Mezitím, pak začal emír všude šířit pomluvu, že Athanasios nakonec zradil svou křesťanskou víru. Tato lživá slova, se dostala i k uším jeho otce. Otec uvěřil těmto slovům, a třebaže měl možnost, s pomocí svého majetku, své autority i známostí, Turky uplatit a zachránit svého syna, neudělal to.

Soudce, se pak dal Athanasia znovu předvolat, znovu se ho snažil přesvědčit, aby přijal muslimskou víru a takto, aby si zachránil svůj život. Athanasios, však byl ve svém přesvědčení a víře neústupný. Když to soudce viděl, vynesl rozsudek o jeho popravě.

A tak byl mladý Athanasios, kterému bylo tehdy dvacet pět let, oběšen na místě zvané Agia Paraskevi. Zde jej pak také blízko chrámu svaté Paraskevy, pohřbili místní věřící. Smrt mučedníka, přijal svatý Athanasios 8. / 21. září roku 1774, v tento den se i připomíná jeho památka.

Na místě jeho umučení a také v domovině svatého, byly postaveny chrámy na památku tohoto svatého nového mučedníka.

Službu, prosebný kánon a akathist, zasvěcené tomuto světci, napsal a sestavil mnich Gerasimos Mikrojannanitis (μοναχός Γεράσιμος Μικραϒιαννανίτης †1991).

 

neděle 27. dubna 2025

 

Svt. Martin I. vyznavač, papež Římský (♰ 655)

památka 14. / 27. dubna

Narodil se ve městě Todi v Umbrii, rodičům vznešeného původu. Poté, co získal dobré vzdělání, zaměřil svoji lásku na Svaté Písmo a sebe zasvětil službě Církvi. Poté, co si na této dobrovolně zvolené cestě životem v Kristu, dokázal zasloužit všeobecnou úctu a dosáhl hodnosti presbytera, byl po smrti svt. Theodora papeže římského (♰ 649), proti své vůli, povýšen 5. července roku 649, na papežskou hodnost, za vlády císaře Konstansem II.

Netrvalo však dlouho a v životě světce, se staly skutečností slova našeho Pána Ježíše Krista: „Blahoslavení, kteří protivenství trpí pro spravedlnost, neboť jejich jest království nebeské. Blahoslaveni budete, když vám zlořečiti budou a protivenství činiti a mluviti všecko zlé o vás, lhouce, pro mne.“ (Mat 5, 11 - 12)

Boj za pravdu stál před Martinem, hned na samém počátku jeho nové cesty. V té době, Církev trápily spory o monotheletismus ¹. Císař Konstans II. a Konstantinopolský patriarcha Pavel II., byli touto herezí nakaženi, což ovlivnilo to, že mnoho věřících se k této herezi, stavělo povrchně a nepřikládalo ji větší význam.

Císař Konstans II., který chtěl ukončit tyto spory o dvou vůlích v jedné osobě Ježíše Krista, vydal dekret pod názvem „Příklad víry“, který přísně zakazoval vstupovat do jakýchkoliv rozprav o této otázce, která vyvolává spory.

Papež Martin, který v tom čase, obdržel od císaře Konstanse příkaz, aby vyznával heretické učení a to, aby utvrdil také sněmem, mu odpověděl: „I kdyby celý svět přijal toto nesprávné učení, já ho nepřijmu. Neodstoupím od Evangelia, Apoštolského učení a tradice Svatých Otců, i kdybych musel, proto trpět až do smrti.“ Poté, co se papež Martin neúspěšně obracel, ke Konstantinopolskému patriarchovi Pavlovi se žádostí, aby přesvědčil císaře, aby se vzdal heretického učení, svolal na radu ctihodného Maxima Vyznavače ² místní sněm. Na tomto sněmu, kterého se zúčastnilo sto pět západních biskupů, byla odsouzena hereze i císařský dekret, který se jí týkal.

Za to byl papež Martin, na příkaz rozhněvaného císaře nejprve v noci společně se ctihodným Maximem Vyznavačem zajat vojáky. Potom poslán na Kykladské ostrovy, kde byl na jednom z ostrovů, rok držen v hladu a jiných útrapách, poté byl převezen do Konstantinopole.

V Konstantinopoli, byl uvězněn v temné a malé místnosti prázdného domu, kde byl po 93 dní znovu trýzněn hladem a žízní. Pak ho postavili před soud, kde papeže nesoudili za církevní záležitosti, ale jako protistátního zločince. S těžkým železným okovem na krku, pod neustálým dohledem stráží. Bylo s ním zacházeno tak krutě, že stráže i lidé, ho litovali až k slzám, jako nevinně trpícího.

Tehdy císař Konstans II., přišel k   již umírajícímu Konstantinopolskému patriarchovi Pavlovi a řekl mu o procesu s papežem Martinem. Konstantinopolský patriarcha, se tehdy odvrátil od císaře a pronesl slova: „Běda mi! Další nové skutky k mému odsouzení“ a požádal císaře, aby zastavil mučení svatého Martina. Císař poté, poslal ke svatému do vězení notáře a další osoby k novému výslechu. Svatý jim však odpověděl: „I kdyby mě rozdrtili na malé kusy, nebudu v obecenství s Konstantinopolskou církví, dokud bude přebývat ve falešném učení víry“. Mučitelé byli ohromeni odvahou vyznavače a trest smrti, mu byl i po prosbách patriarchy Pavla, změněn na vyhnanství.

Po soudu, strádal papež Martin, ještě skoro roku ve společném vězení s různými dalšími zločinci. Nakonec byl lodí přepraven do Chersonésu, kde po dvou letech utrpení v roce 655 zemřel. Pohřben byl za hradbami města Chersones, ve Vlachernském chrámu Matky Boží.

Monotheletismus, byl odsouzen na VI. všeobecném sněmu v roce 680. Poté, byly ostatky svatého vyznavače papeže Martina, přeneseny do Konstantinopole a poté do Říma.

_______

 

¹ Monotheletismus, monoteletismus (z řeckého μονος - monos - jeden a θελημα - theléma - vůle). Je christologickou herezí (odsouzenou na VI. Všeobecném sněmu) a jednou z forem hereze monofyzitismu (která byla odsouzena na IV. Všeobecném sněmu). Monotheletismus vyznává dvojí přirozenost Ježíše Krista, ale pouze jedinou božskou vůli v jeho osobě. Monotheletismus, byl odsouzen na VI. všeobecném sněmu v roce 680.

 

² Ctihodný Maxim Vyznavač (662). Památka 21. ledna / 3. února a 13. / 26. srpna. Rodák z Konstantinopole, sekretář císaře Herakleia Maxim, aby se vyhnul obecenství s monothelitskými heretiky odešel v roce 634 do Chrysopolského monastýru, kde složil mnišské sliby a později, se stal i představeným tohoto monastýru. V roce 639, po prosbě budoucího jeruzalémského patriarchy svt. Sofronia, odešel do Afriky, potom také do Kartága, kde všude přesvědčoval místní biskupy, aby na svém místním sněmu odsoudili herezi monotheletismu. Poté, se přestěhoval do Říma, aby se zúčastnil místního Lateránského sněmu, který svolal svatý papež Martin, kde byl Monotheletismus odsouzen. Císař Konstans II. poté nařídil, aby byl Maxim v Římě zajat vojáky a odvezen na soud do Konstantinopole. Tam byl jako neústupný obránce Pravoslaví vězněn a mučen. Ve vězení strádal různými způsoby, nakonec byl odsouzen k bičování volskými šlachami, byl mu také useknut jazyk a pravá ruka. Poté byl odsouzen k vyhnanství do Kolchidy (Kavkaz, západní část dnešní Gruzie). Poté, co předpověděl svou smrt, 13. / 29. srpna roku 662 zemřel. Svatý Maxim Vyznavač, zanechal Církvi, velký teologický odkaz, nevyčerpatelnou duchovní studnici. Teologie ctihodného Maxima Vyznavače, je založená na duchovním zkušeném poznání velkých pouštních otců, využívající přitom umění dialektiky rozvinuté předkřesťanskou filozofií. V jeho duchovním a teologickém odkazu pokračovali a dále ho ve svých dílech rozvíjeli, svatí otcové, ctihodný Simeon Nový Theolog (♰ 1022) a svt. Řehoř Palama (♰ 1359).