Pravoslavný Křesťan – Životy svatých

Svt. mučedník Dionýsios Alexandrijský, 

Veliký (♰ 264)

památka 5. / 18. října

Dionýsios se narodil v Alexandrii pohanským rodičům. Křesťanství přijal v dospělém věku pod vlivem Origena ¹, k němuž vždy choval hlubokou a upřímnou náklonnost. Sám Dionýsios však uvedl, že se „obrátil ke Kristu cestou svobodného zkoumání, když nestranně posuzoval lidská učení“. Poté, co po Origenovi převzal místo učitele v alexandrijské katechetické škole, se po smrti Herakla ² v roce 247 stal alexandrijským biskupem. Dionýsios i nadále četl a zkoumal spisy heretiků a jejich systémy odmítal teprve tehdy, až na základě osobního přesvědčení poznal jejich neudržitelnost a klamnou povahu.

Tento Dionýsův svobodný přístup k podobným záležitostem vyvolal obavy u jistého presbytera. Ten jej varoval, že důvěrné seznamování se s heretickými spisy – jelikož vytváří příležitost přivyknout si na mylné myšlenky – by mohlo mít škodlivý dopad na způsob uvažování dotyčného. Jako by v reakci na tuto obavu se Dionýsiovi dostalo vidění, v němž mu bylo zjeveno, že heretické spisy skutečně číst může, neboť je způsobilý takové věci náležitě posoudit. Bylo mu rovněž připomenuto, že právě tímto způsobem se mu v minulosti naskytla příležitost přivést druhé k obrácení na pravou víru.

„Přijal jsem toto vidění do své duše,“ říká Dionýsios, „neboť je v souladu s apoštolským příkazem určeným těm silným: Všecko zkoumejte, dobrého se držte – jinými slovy, učte se rozeznat pravou minci od padělku.“

Během krutého pronásledování křesťanů za vlády Decia byl Dionýsios zajat a vystaven mučení; avšak díky podivuhodnému zásahu Boží prozřetelnosti byl svým pronásledovatelům vyrván z rukou. Nejprve nalezl útočiště v tajném úkrytu a později byl poslán do mareotské pouště ³, kde zůstal tři roky odloučen od věřících. I nadále však o ně pečoval prostřednictvím dopisů a důvěryhodných presbyterů – vždy v duchu mírnosti a rozvážnosti, a přitom neochvějně stál v boji proti heretickému učení, které tehdy rozvracelo Církev. V dopise Novatianovi, jenž vyvolal nové rozkoly, Dionýsios napsal: „Není o nic méně slavné zemřít, abychom zabránili roztržení Církve, než zemřít, abychom se vyhnuli obětování modlám. Podle mého názoru je to první dokonce ještě významnější; neboť v druhém případě člověk umírá pro spásu vlastní duše, zatímco v prvním případě umírá pro dobro celé Církve.“

V roce 261, za vlády císaře Galliena, se Dionýsios vrátil do Alexandrie. Zde však na něj čekaly nové, těžké útrapy a strasti: ve městě nejprve vypukl krvavý občanský svár, po něm následoval hladomor a poté ničivá morová rána. Pro tohoto milujícího a velkodušného křesťanského pastýře byly tyto události osobním neštěstím. Věřícím i pohanům však věnoval stejnou měrou svou péči a starostlivost a k témuž vybízel i ostatní křesťany.

Ve svém dopise podává Dionýsios pozoruhodné svědectví o jednání křesťanů během veřejného neštěstí, které postihlo město: „Mnozí z našich bratří,“ píše, „vedeni hlubokou láskou, nedbali na vlastní život a mysleli jen na druhé. Odvážně navštěvovali nemocné, neustále jim sloužili a v Kristu o ně pečovali. Ochotně umírali po jejich boku, přebírali na sebe jejich utrpení – jako by na sebe stahovali samotnou nemoc – a s radostí je očišťovali od jejich ran.“

„Mnozí z těch, kteří s takovou oddaností pečovali o nemocné a navraceli jim zdraví, nakonec sami zemřeli... Takto našlo smrt pět našich nejlepších bratří – mezi nimi diákoni, presbyteři i někteří z nejvýznamnějších laiků. Taková smrt, pramenící ze zbožnosti a pevné víry, si v ničem nezadá s mučednictvím. Vlastníma rukama a na vlastních kolenou přijímali těla svatých, zavírali jim oči i ústa, nosili je na ramenou, omývali je a připravovali k pohřbu... Pohané naproti tomu jednali zcela odlišně. To je to, co znamená křesťanství. (Církevní dějiny Eusebia Pamphilia, 7. kniha, kapitola 22.)“

Ačkoliv byl po sedmnácti letech pastýřské služby tělesně zesláblý, duchovně zůstal až do samého konce bdělý. Dionýsios neúnavně bránil Církev před herezemi, které ji rozvracely, a významně tak přispěl k obnovení vnitřního míru. Vždy jednal v duchu lásky a mnohé se mu podařilo přivést k jednotě s Církví.

V roce 264 byl pozván na antiochijský sněm, svolaný proti Pavlu ze Samosaty ⁵. Jelikož se však již cítil velmi zesláblý, předložil svůj názor na Pavla pouze písemně a krátce nato, v roce 265, zemřel.

Dionýsios, v církevních dějinách známý jako „Veliký“, zanechal po sobě řadu spisů, v nichž se mimo jiné zabývá pohromami své doby, církevním řádem a výkladem Písma svatého. V jednom ze svých dogmatických pojednání o povaze věcí vychází Dionýsios ze struktury světa a člověka, aby poukázal na to, že celý vesmír je závislý na svrchovaně dobrém Bohu. Uvažuje takto: „Když se staví dům nebo město, kameny se samy nekladou do základů, ani nevzlétají vzhůru, aby vytvořily zdi; je to naopak stavitel, kdo každý z nich umisťuje na jeho pravé místo.“ Jak tedy lze naslouchat těm, kdo tvrdí, že tento přenádherný celek vznikl z atomů, že vznikl bez jakéhokoli záměru či myšlenky? Cožpak nejsou tyto neuspořádané atomy mnohem méně dokonalé než třeba pavouk, který svou práci vykonává s takovou pečlivostí? Jak může někdo lhostejně naslouchat tvrzení, že tento dům sestávající ze země a nebes, který je pro své rozumem nepochopitelné uspořádání nazýván kosmem (světem), získal svůj řád a strukturu z atomů pohybujících se bez jakéhokoli řádu, a že se navíc tento řád ve světě sám změnil? Kdo by mohl uvěřit, že takto stálé, pravidelné pohyby a cykly vzešly z nějakého bezcílného, chaotického hemžení? Kdo by mohl souhlasit s tím, že dokonalá harmonie nebes mohla vzniknout z prvků, které jsou zcela nesourodé a postrádají jakýkoli řád či soulad?“

__

¹ Órigenés. Órigenés, přezdívaný Adamantios, byl řecký křesťanský teolog, filozof a učenec. Patří k nejplodnějším autorům raně křesťanské éry a je považován za zakladatele biblické filologie. Přídomek „Adamantios“ (z řeckého Adamantios – „diamantový“ či „neoblomný“) si vysloužil pro svou pevnou víru, asketický život a neuvěřitelnou pracovní disciplínu. Jako první zavedl do teologie klíčové pojmy jako „boholidství“ (theanthrópos – θεάνθρωπος) a „hypostaze“. Ačkoliv byl jedním z nejvlivnějších raně křesťanských teologů a učenců, do svého myšlení začlenil prvky platonismu, které později církev prohlásila za herezi. Učil o preexistenci duší, všeobecném spasení a dalším. Samotný směr jeho následovníků se nazývá origenismus. Origenismus bylo učení vycházející z náboženského a filozofického smýšlení Órigenova a dále bylo rozvinuto jeho radikálními stoupenci. Konečné odsouzení origenismu spolu s anatémou uvalenou na samotného Órigena proběhlo na pátém všeobecném sněmu v roce 553. 

² Svt. Heraklas Alexandrijský (♰ 246). Památka 14. / 27. července. Bratr mučedníka Plútarcha (♰ 202). Zpočátku studoval v alexandrijské katechetické škole u Ammonia Sakka a později u Órigena, který jej ustanovil svým pomocníkem v této škole. Po Órigenově vyhoštění z Alexandrie převzal vedení školy sám Heraklas. V roce 230, byl rukopoložen na alexandrijského biskupa. Během své patnáctileté služby aktivně rozvíjel církevní život, světil biskupy a hájil čistotu víry. Ačkoli jej některé starobylé prameny občas označují za „mučedníka“, neexistují žádné spolehlivé důkazy o tom, že by zemřel násilnou smrtí. V roce 247 odešel v pokoji k Pánu a jako svého nástupce zanechal svého žáka, svatého Dionýsia Velikého.

³ Mareotská poušť. Dnes se toto území geograficky řadí pod Libyjskou poušť, přesněji pod její severovýchodní okraj v Egyptě. Samotná historická oblast se v moderní arabštině nazývá Mariut (či Maryut).

⁴ Novatianismus. Byla hereze III. –VII. století, která své jméno dostala podle učení Novatiana (Novaciána), římského presbytera a pozdějšího vzdorpapeže, který se vzbouřil proti přijímání zpět do Církve těch, kteří od ní dříve v čase pronásledování odpadli. Novatianus a novatiáni hlásali, že Církev je společenstvím svatých a všichni, kdo po křtu padli a spáchali smrtelné hříchy, z ní musí být vyvrženi a v žádném případě nemohou být přijati zpět. Církev nemůže odpustit těžkým hříšníkům; pokud jim odpustí a přijme je zpět, pak se sama stane nečistou a přestane být svatou. Opačný názor a také postoj milosrdenství, opětovného přijetí padlých a kajících se zpět do Církve, zastávali svt. Kornélius, papež římský (♰ 253), společně se svt. Kypriánem Kartágenským (♰ 258), který na rozkol Novatiana reagoval svým slavným spisem O jednotě Církve.

⁵ Antiochijský sněm v roce 264. Byl místní sněm, který byl svolán jako vůbec první z řady sněmů k projednání případu Pavla ze Samosaty, tehdejšího biskupa v Antiochii. Proti Pavlu ze Samosaty byl tento sněm svolán ze dvou hlavních důvodů. Teologická hereze: Pavel popíral věčné božství Ježíše Krista a Svatou Trojici. Tvrdil, že Ježíš se narodil jako obyčejný člověk a teprve při křtu do něj sestoupila božská síla (Logos), čímž ho Bůh „přijal za svého syna“ (tzv. adopcianismus). Pro Církev to bylo nepřijatelné popření Kristova božství. Arogance a světský životní styl: Pavel zastával vysoký politický úřad v Palmýrské říši a choval se spíše jako světský vládce než jako duchovní. Byl obviňován z korupce, obohacování se na úkor církve, a dokonce z toho, že si nechal v chrámu postavit trůn a najímal si lidi, kteří tleskali jeho kázáním. Sněm v roce 264 sice Pavlovy názory odsoudil, ale sám Pavel byl velmi obratný řečník a diplomat. Slibem, že své názory změní, tehdy přítomné biskupy (mezi nimiž byl i slavný Řehoř Divotvůrce) oklamal, takže k jeho definitivnímu sesazení došlo až na dalším sněmu v roce 268.