Pravoslavný Křesťan – Životy svatých

Ctihodný Lev, 

jeroschimonach optinský (♰ 1841)

památka v den zesnutí 11. / 24. října

Narodil se v roce 1768 ve městě Karačev v Orelské gubernii jako Lev Danilovič Nagolkin. V mládí sloužil jako obchodní příručí, sjezdil celé Rusko, poznal lidi ze všech společenských vrstev a získal přitom životní zkušenosti, které pak zúročil v letech svého starectví ¹, když za ním lidé chodili pro duchovní rady.

V roce 1797 opustil světský život a vstoupil do bratrstva Optinské poustevny pod vedením igumena Abrahama. O dva roky později odešel do Běloberežského monastýru ², jehož představeným byl tehdy jeromonach Vasilij (Kiškin) ³ asketa hlubokého duchovního života.

V roce 1801 tam přijal mnišský postřih se jménem Leonid. V témže roce byl vysvěcen na jerodiákona a poté na jeromonacha. Žije v monastýru, přebýval v práci a modlitbě, přičemž byl vždy příkladem pravé poslušnosti. Jednou, právě když se otec Leonid vrátil ze senoseče, mu představený nařídil sloužit celonoční bdění. Přestože byl vyčerpaný a hladový, otec Leonid odešel na kliros (zpěvácký kůr) a společně s jedním bratrem odzpíval celou bohoslužbu.

V roce 1804 se stal představeným Běloberežské poustevny. Předtím krátce pobýval v Čolnském monastýru ⁴, kde se setkal s otcem Theodorem ⁵, žákem moldavského starce Paisije (Veličkovského), a stal se jeho oddaným učedníkem. Starec Theodor zasvětil ctihodného tomu nejvyššímu mnišskému úsilí: vnitřní modlitbě – modlitbě mysli.

Od té doby pak vedli společně duchovní život. O čtyři roky později otec Leonid zanechal hodnosti představeného monastýru a přijal velkou schimu se jménem Lev. V doprovodu otců Theodora a Kleopy odešel do tiché poustevny v lese. Protože však duchovní dary těchto asketů začaly k jejich útočišti přitahovat stále více lidí, odebrali se – v touze po tichu – do jednoho ze skitů Valaamského monastýru ⁶. Na Valaamu pobývali šest let, protože však jejich vznešený způsob života začal budit pozornost i tam, vydali se znovu hledat samotu – tentokrát do Alexandro-Svirského monastýru ⁷. Tam také v roce 1822 otec Theodor zesnul v Pánu.

V roce 1829 ctihodný Lev v doprovodu šesti učedníků přišel do Optinské poustevny ⁸. Představený monastýru, ctihodný Mojžíš, rozpoznal duchovní zkušenost ctihodného Lva a svěřil mu duchovní vedení bratří i poutníků. Brzy poté dorazil do Optiny také ctihodný Makárij. Protože se s ctihodným Lvem seznámil již dříve, když byl mnichem v Ploščanské poustevně ⁹, svěřil se nyní do jeho duchovního vedení. Stal se nejbližším učedníkem ctihodného, jeho důvěrníkem v duchovních záležitostech a pomocníkem po celou dobu starcovy služby.

Ctihodný Lev byl obdařen mnoha duchovními dary, včetně daru uzdravování. Přiváděli k němu mnoho posedlých lidí. Když jedna z nich uviděla starce, padla před něj a vykřikla děsivým hlasem: „Takže tenhle šedovlasý muž je ten, kdo mě vyžene! Byla jsem v Kyjevě, Moskvě i Voroněži – nikde mě nevyhnali, ale teď budu muset odejít!“ Poté, co se ctihodný Lev nad ženou pomodlil a pomazal ji olejem z lampády hořící před ikonou Vladimirské Matky Boží, běs z ní vyšel.

Takovéhoto vítězství nad běsy však dosáhl ctihodný Lev samozřejmě až poté, co zvítězil nad svými vlastními zhoubnými vášněmi. Nikdo jej nikdy neviděl v záchvatu silného hněvu či podráždění, ani od něj nikdo nezaslechl slovo netrpělivosti či stížnosti. Nikdy jej neopouštěl hluboký klid a křesťanská radost. Ctihodný Lev se neustále modlil Ježíšovu modlitbu. Ačkoliv byl navenek přítomen mezi lidmi, vnitřně neustále přebýval s Bohem. Když se jej jeden z jeho učedníků zeptal: „Otče, jak jste získal takovéto duchovní dary?“, ctihodný Lev odpověděl: „Žij prostěji. Bůh tě neopustí a zjeví ti své milosrdenství.“

Období, během něhož ctihodný Lev působil jako starec, trvalo dvanáct let a přineslo velký duchovní užitek mnichům i věřícím žijícím ve světě. Zázraků, které tento ctihodný muž vykonal, bylo nespočet. Přicházely za ním zástupy potřebných, obklopovaly jej a on každému z nich poskytoval pomoc, jakou jen mohl. Jeromonach Leonid (který se později stal představeným Trojicko-sergijevské lávry) vyprávěl, že prostí lidé o starci říkali: „Pro nás, chudé a prosté, je více než otcem. Bez něj jsme, považte, úplnými sirotky.“

Ctihodný Lev neustále učil o důležitosti pokory. Pokoru považoval za základ veškerého duchovního života a také za počáteční lék na jakoukoliv duševní nemoc. Jeho učení bylo vždy praktické, živé a přímé.

„Ty, kdo nás urážejí, budeme považovat za naše dobrodince. A když se začneme učit sebeobviňování, tehdy uspějeme i ve vnitřním duchovním obvinění sebe sama a naše srdce se potom s pomocí Nejvyššího stane v duchovním smyslu mírným a krotkým. Člověk se stane nádobou blahodati a duchovního pokoje. Tehdy duše pocítí takový klid a pokoj, který my kvůli našemu přebývání v hořkosti a smutku nemůžeme pocítit anebo, lépe řečeno, nemůžeme ho přijmout. Takovýto klid bude potom osvěcovat náš rozum. Takovéto svítání duchovní pokory a mírnosti pak rozprostře své paprsky na rozum, slovo i na vjemy naší mysli. Tehdy pak snadněji budeme moci odrazit zlo, pokořit se a zasvětit srdce všemu tomu, co je jen a jen spasitelné. Pomáhej nám, Pane, na této nelehké cestě! Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého…“

Když se ctihodný Lev blížil ke konci svého dlouhého a namáhavého života, o němž věděl, že je již blízko, nebylo to bez zármutku a těžkostí. V červnu roku 1841 navštívil poustevnu ctihodného Tichona ¹⁰, kde byla s jeho požehnáním zahájena stavba nové trapézy (trapéza – mnišská společná jídelna). Tehdy ctihodný Lev poznamenal: „Zdá se, že se vaší nové trapézy nedožiji, sotva se dožiji zimy, a sem už znovu nezavítám.“

V září 1841 pak znatelně zeslábl, přestal jíst a denně přijímal svaté Kristovy tajiny. Zesnul v Pánu 11. / 24. října 1841.

Ostatky ctihodného starce byly nalezeny a vyzvednuty ze země 27. června / 10. července 1998 společně s ostatky šesti dalších ctihodných starců optinských. Dnes se jeho svaté ostatky nacházejí v monastýrském chrámu Přesvaté Bohorodice, k poctě její ikony Vladimirské.

_

¹ Starectví. Od slova starec, v pravoslaví zvláštní mnišský úděl, mající svůj počátek již v počátcích mnišství v jeho kolébce, Egyptě a Palestině. V tradičním chápání jde o mnicha, ne vždy starého léty, ale spíše vyzrálého v duchovních otázkách, který je schopný vést druhé k nalezení spásy.

² Běloberežská poustevna svatého Jana Křtitele. Mužský pravoslavný monastýr v Brjanské oblasti v Rusku, založený na přelomu 17. a 18. století. V 19. století se stal jedním z hlavních duchovních center obnovy starectví. Ve 20. letech 20. století byl sovětským režimem uzavřen a téměř zcela zničen. Od roku 2004 prochází postupnou obnovou.

³ Ctihodný Vasilij (Kiškin), ploščanský a glinský (♰ 1831). Památka 27. dubna / 10. května. Velký asketa a duchovní žák svt. Tichona Zadonského. Jeho duchovní cesta vedla od poslušenství v Sarovské poustevně až ke službě starce a duchovního otce. Svůj asketický život prožíval v Korenské, Běloberežské a Glinské poustevně, kde zavedl athoský mnišský řád (typikon) a praxi neustálé Ježíšovy modlitby. Mnohá léta strávil jako poutník, přičemž zakládal a organizoval různé monastýry. Byl obdarován jasnozřivostí a mocí konat zázraky. Zemřel v Ploščanské poustevně, kde byly v roce 2002 nalezeny a vyzdvihnuty jeho svaté ostatky. Připočten do zástupu svatých byl v roce 2017.

⁴ Čolnský monastýr Kristova narození. Byl to mužský pravoslavný monastýr v Trubčevském rajónu v Brjanské oblasti v Rusku, který fungoval od 17. století (dle tradice již od konce 12. století) do svého zrušení sovětskou mocí v roce 1923. Monastýr proslavila Čolnská ikona Matky Boží, kterou podle tradice našli pastýři v člunu (čelnu) plujícím po řece Desně proti proudu. Kromě hlavního chrámu zasvěceného svátku Kristova narození se v monastýru nacházely další dva chrámy zasvěcené Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu a ctihodným Antoniovi a Feodosiovi Pečerským. Mezi lety 1680 a 1786 patřil pod správu Kyjevsko-pečerské lávry. Mniši z Kyjeva přivezli sazenice hrušní, ze kterých vyšlechtili vyhlášenou odrůdu „trubčevskie duli“ – tyto hrušky se dostaly až do městského znaku Trubčevska. Dnes je monastýr zcela opuštěný. Z celého komplexu se dodnes dochovala zvonice postavená mezi lety 1798 a 1817.

⁵ Schimonach Theodor Svirský (♰ 1822). Ctihodný mnich a duchovní učitel. Byl nejbližším žákem ctihodného Paisije Veličkovského (♰ 1794) v Moldávii, od něhož převzal tradici modlitby mysli a starectví. Po návratu do Ruska působil v Běloberežské poustevně, na Valaamu a v Alexandro-Svirském monastýru. Stal se duchovním otcem a učitelem ctihodného Lva Optinského, jehož prostřednictvím předal duchovní tradice ctihodného Paisija do Optinské poustevny, a stal se tak jedním ze zakladatelů tamního starectví.

⁶ Valaamský monastýr Proměnění Páně. Nachází se v Karélii na souostroví Valaam v severní části Ladožského jezera v Rusku.

⁷ Svatotrojický, Alexandro-Svirský monastýr. Mužský monastýr, založený ctihodným Alexandrem Svirským v 15. století. Nachází se 21 km od města Lodějnoje Pole na břehu jezera Roščino.

⁸ Optinská poustevna. Monastýr Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Optinské poustevně. Tento monastýr u města Kozelsk patří k nejstarším monastýrům na Rusi a stal se jedním z jejích hlavních duchovních center. Přesný rok založení není znám. Podle tradice vznikl v 15. století za přispění knížete Vladimíra A. Chrabrého nebo pokáním napraveného zločince Opty (který následně přijal mnišské jméno Makarij). První písemné zmínky pocházejí z přelomu 16. a 17. století. V roce 1689 započala stavba prvního kamenného chrámu Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu. V 18. století monastýr čelil těžké finanční krizi kvůli daním Petra I. (1704) a sekularizační reformě Kateřiny II. (1764), kdy byl zařazen mezi nadpočetné monastýry bez státní podpory a téměř zanikl (roku 1773 zde žili pouze dva mniši). Obroda nastala po roce 1795 díky zájmu metropolity Platona. V roce 1821 založil kalužský biskup svt. Filaret (Amfiteatrov) při monastýru skit svatého Jana Křtitele. Tím položil základ slavné tradici optinského starectví, které mělo svou návaznost na učedníky moldavského starce Paisije Veličkovského. Monastýr fungoval až do svého uzavření bolševiky v roce 1918. I přes následnou devastaci zůstal poutním místem. Ruské pravoslavné církvi byl navrácen 17. listopadu 1987, bohoslužby byly obnoveny v červnu 1988 a téhož roku byl svatořečen jeden z nejvýznamnějších optinských starců, ctihodný Amvrosij Optinský.

⁹ Ploščanská poustevna. Ploščanská poustevna ke cti Matky Boží, její ikony Kazaňské. Mužský pravoslavný monastýr v Brjanské oblasti v Rusku, založený podle tradice v 15. století. Monastýr získal své jméno podle Kazaňské ikony Matky Boží a malebného Ploščanského jezera, u něhož se nachází. Po zničení za sovětské éry byl monastýr v roce 1994 vrácen církvi a kompletně obnoven (hlavní Kazaňský chrám byl znovu vysvěcen v roce 2023). Monastýr je známý jako jedno z center ruského starectví a jsou v něm schraňovány svaté ostatky ctihodného Vasilije Ploščanského (♰ 1831).

¹⁰ Tichonova poustevna. Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice, Kalužská Tichonova poustevna. Tento monastýr byl založen v 15. století ctihodným Tichonem Kalužským (♰ 1492), který tam odešel pro ticho modlitby z monastýru Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách v Moskvě. V roce 1480 došlo na polích a březích u monastýru k významné události, k tzv. „velkému stání na řece Ugře“. To byl rozhodující vojensko-politický střet mezi moskevským velkoknížetem Ivanem III. a chánem Velké hordy Achmatem. A také to byl konec tatarsko-mongolské nadvlády nad Ruskem v roce 1480.

V tomto střetu čelilo ruské vojsko pod vedením knížete Ivana III. Vasiljeviče silám chána Achmata z Velké hordy. Před samotným střetnutím požehnal ctihodný Tichon Ivanu Vasiljeviči a popřál mu vítězství. Mniši z monastýru se modlili za úspěch ruských vojsk, posilovali ducha vojáků, před bitvou přijímali jejich zpovědi a udělovali jim svaté přijímání, ošetřovali raněné, pohřbívali padlé a poskytovali pomoc těm, kteří ji potřebovali. V roce 1492 ctihodný Tichon pokojně zesnul v Pánu. U jeho ostatků poté docházelo a nadále dochází k četným uzdravením. Monastýr byl několikrát zničen (kolem roku 1610, v období tzv. smuty, byl zcela vypleněn), avšak pokaždé byl znovu vybudován. V roce 1677 byl postaven první kamenný chrám monastýru. Ten byl zcela zdevastován za sovětské éry, kdy byl v roce 1918 uzavřen a jeho chrámy byly částečně zničeny. Obnova monastýru pak znovu započala v roce 1991.