Svt. Vedastus z Arras (♰ 540)

památka 6. / 19. února

Svatý Vedastus (jiné podoby jeho jména jsou - Vedast, Vaast, Vaat, Gaston, Foster), se narodil ve městě Limoges a už jako velmi mladý opustil své rodiče. Usadil se nedaleko u města Toul, kde žil jako poustevník, oddával se půstu, modlitbě, neustále oslavoval Pána. Následně byl místním biskupem, rukopoložen na presbytera.

Podle tradice, poučil o víře krále Chlodvíka I. po jeho vítězné bitvě s Alamany u Tolbiaka v roce 496 (Tolbiacum, dnes Zülpich). Ten po této bitvě, před kterou své ženě svaté Chrodechildě Galské (♰ 545) slíbil, že jestliže zvítězí, přijme křesťanství, projížděl skrze Toul, kde si vyslechl kázání svatého a přizval ho do své družiny.

Během cesty, když překročili řeku Aisne, potkali na mostě jednoho slepce, který prosil o milodary a Božího služebníka o modlitbu, aby mu byl vrácen zrak. Po modlitbě svatého Vedasta, který před očima slepce udělal znamení kříže, slepec prozřel. Tento zázrak posílil přání krále Chlodvíka přijmout svatý křest a zapůsobil i na mnohé jeho dvořany a vojáky, aby přijali křest také. V Remeši, byl představen svt. Remigiovi (♰ 533) a roku 498, byl přítomen při křtu krále Chlodvika. Spolu s ním, tehdy přijalo svatý křest i na tři tisíce dvořanů a vojáků, takto byla otevřena cesta k obrácení na víru i celého franského národa.

Svatý Vedastus pomáhal svt. Remigiovi při šíření Kristova Evangelia mezi Franky. Okolo roku 500, byl Vedastus, svt. Remigiem rukopoložen na biskupa města Arras.

Když do tohoto města vstoupil, uzdravil mnohé slepé, chromé a nemocné. Tyto zázraky, pak přitáhly pozornost a připravily půdu srdce mnoha lidí, aby přijali blahou zvěst, která se zde kázala, když tu byli Římané ještě pány země. Následně však celé duchovní dědictví svatého Martina, bylo zničeno při nájezdech Alanů a Vandalů, které rozprášily a zničily křesťany.

Vedastus nenašel skoro žádné stopy křesťanství, pouze vzpomínky v paměti starých lidí, kteří mu ukázali i zničené ruiny chrámu, kde se scházeli křesťané.

Podle tradice, se při vstupu do těchto ruin setkal tváří v tvář s medvědem, zvíře mu však ustoupilo a samo odešlo do lesa. Svt. Vedastus, pak postupně svou trpělivostí, laskavostí, modlitbou a milosrdenstvím přemohl nesnášenlivost, předsudky a zhoubné vášně a zasadil na jejich místo víru v Krista. Do jeho péče, mu byla svt. Remigiem, svěřena také rozsáhlá eparchie Cambrai. Tyto jemu svěřené dvě eparchie, Arras a Cambrai, pak byly po dlouhou dobu spojeny v jednu. Svatý Vedastus pracoval oddaně na Kristově vinici téměř čtyřicet let a zanechal ji kvetoucí svatostí.

Světitel zesnul v Pánu okolo roku 540. V noci, kdy zemřel, bylo možno spatřit, nad místem kde zesnul sloup světla, který stoupal až do Nebe.

Vedastus byl pohřben v katedrále Panny Marie v Arras. Jeho svaté ostatky, pak byly okolo roku 879 přeneseny do monastýru v Arras, nesoucí jeho jméno, Abbaye Saint-Vaast d'Arras. V témže roce, pak kvůli útoku Normanů musely být přeneseny a ukryty ve městě Beauvais. V roce 893 byly ostatky svt. Vedasta, navráceny zpět do monastýru, kde přebývaly, až do francouzské revoluce, kdy byl relikviář s ostatky vyrabován, samotné svaté ostatky, však byly zachráněny. Dnes se nachází v katedrálním chrámu města Arras - Cathédrale Notre-Dame-et-Saint-Vaast d'Arras.

 

Svt. Paulín Milosrdný, 

biskup Nolánský (♰ 431)

památka 23. ledna / 5. února a 22. června / 5. července

Svatý Paulín (Paulinus, Paolino), celým jménem Pontius Meropius Amcius Paulinus, se narodil ve městě Burdigala (dnešní Bordeaux), v rodině římského senátora. Byl bratrancem ctihodné Melánie starší ¹. V rodném městě se mu dostalo i vynikajícího vzdělání, učitelem mu byl básník Ausonius.

Ještě jako mladík, byl vybrán mezi římské senátory, kariéra mladého senátora však netrvala dlouho. Na nějaký čas, se stal konzulem a nakonec roku 381, prefektem v oblasti Kampánie v Itálii. Okolo roku 384, se však Paulín vrátil do Bordeaux. Tam se oženil se španělskou křesťankou jménem Therasia (Tarasia – Terezie). Následně se Paulín sám obrátil ke Kristu a přijal svatý křest. Poté změnil i zcela způsob svého dosavadního života. Prodal svůj majetek a získané peníze rozdal potřebným, kvůli tomuto, pak musel snášet mnohé urážky, ponížení a odsouzení ze strany přátel i služebnictva.

Poté však, co manželům zemřelo po narození jejich jediné dítě, malý syn, odešel Paulín společně se svojí ženou do Pyrenejí, do města Barcelona. Tam manželé žili ve zdrženlivosti a zbožné tělesné čistotě, už neměli své děti, ale starali se o chudé sirotky, které si osvojovali za vlastní, dávali jim potřebné vzdělání a stejně jako sebe, je vychovávali v bázni Boží.

Roku 394, byl Paulín v Barceloně rukopoložen na kněze. Poté se svojí ženou odešli do Kampánie, kde ve městě Nola, založili mnišské společenství s monastýrem, ve kterém vedli přísný a odříkavý život v Kristu.

Mezi lety 409 až 411, za velké radosti věřících, pak byl Paulín ustanoven biskupem Nolanským.

Když Itálii napadli vandalové a mnohé obyvatele jeho eparchie odvlekli do Afriky do zajetí, tak svatý biskup Pavlín použil církevní majetek k tomu, aby tyto zajatce, z otroctví vykoupil.

Jedenkráte se však stalo, že už neměl žádné prostředky k vykoupení zajatého syna jedné chudé vdovy. Protože však chtěl pomoci, sám odešel místo něj do otroctví. V šatu otroka začal sloužit vandalskému knížeti. Brzy bylo jeho tajemství, ale odhaleno a nejenže dostal sám svobodu, ale svými přímluvami, vyprosil svobodu i pro všechny ostatní zajatce, s nimiž se pak společně vrátil do vlasti.

Lidumilnost a soucitnost ke všem chudým a potřebným, byly příznačnými rysy jeho povahy. Svatý Paulín, byl také známý jak stavitel Božích chrámů a křesťanský básník.

Zesnul 22. června / 5. července, roku 431, ve věku 78 let. Byl pohřben ve městě Nola, za účasti velkého množství věřících.

Podle církevní tradice, je svt. Paulín považován za zakladatele zvyklosti upotřebování zvonů v Božích chrámech.

_____

 

¹ Ctihodná Melánie starší (♰ 410). Památka 8. / 21. června. Svým původem pocházela ze Španělska, byla vdovou po římském prefektovi a matkou Valeria Publicola, římského patricija z rodu Valerianů, nejbohatšího majitele panství v Římě, Sicílii, Španělsku, Galii, Akvitánii, Bretani a severní Africe. Byla babičkou Melanie mladší, Římanky. Když kolem roku 365 ovdověla a zemřeli i její dvě děti, dala svého třetího syna do poručnictví a sama odešla do Alexandrie, kde strávila asi šest měsíců v duchovních besedách s velkými pouštními otci: Isidorem, Pisimiem, Adelphiem, Pafnutiem, Pamvem, Ammoniem. Když alexandrijský prefekt vyhostil mnichy do Cesareje Palestinské, ctihodná Melánie je následovala a pomáhala jim v přestrojení za sluhu. Takto se nakonec ocitla v Palestině. V roce 378 ctihodná založila monastýr mezi Olivetskou horou a Imbomonem (místo Nanebevstoupení Páně). V roce 380 se k ní připojil její duchovní otec, ctihodný Rufinus z Aquileia, který se stal představeným monastýru, který založil nedaleko. Ctihodná Melánie a Rufinus, pomáhali obětem pronásledování ariánského císaře Valenta, k Pravoslaví navraceli také heretiky a rozkolníky. Kolem 400, se ctihodná Melánie vydala do Říma. V knize Lavsaik, je zapsáno, že se bála, aby její vnučka, nebyla vystavena vlivu heretiků. Do Itálie, tehdy odešla jen z tohoto důvodu. Sebou přivezla malou částečku z Kristova Kříže. V Římě obrátila ke Kristu pohana Aproniana, manžela své neteře Avity. Poté prodala svůj majetek na Sicílii a vrátila se do Svaté země, kde roku 410 v pokoji zesnula.

Svatý apoštol Timotej ze sedmdesáti,

biskup efezský (♰ 80)

památka 22. ledna / 4. února

Svatý apoštol Timotej pocházel z města Lystra v Lykaonii v Malé Asii. V roce 52, byl ke Kristu obracen svatým apoštolem Pavlem. Událo se to tehdy, když apoštolové Pavel a Barnabáš, navštívili poprvé města v Lykaonii. V Lystře, tehdy apoštol Pavel uzdravil chromého od narození a mnozí obyvatelé tohoto města poté uvěřili v Krista. Mezi nimi, byli i budoucí apoštol, mladík Timotej, jeho matka Euniké a babička Lois (Sk 14, 6-12; 2. Tim 1, 5).

A semeno víry, zaseté apoštolem Pavlem do duše svatého Timotea, přineslo bohaté plody. Stal se horlivým učedníkem apoštola a následně jeho věrným a nerozlučným společníkem na cestách při kázání Evangelia.

Apoštol Pavel miloval svatého Timotea a ve svých listech, jej nazýval svým milovaným synem, s vděčností vzpomínal jeho věrnost a oddanost. Timoteovi napsal: „Ty však jsi sledoval mé učení, můj způsob života, mé úmysly, mou víru, shovívavost, lásku, trpělivost, pronásledování a útrapy…“ (2. Tim 3, 10-11). V roce 65, byl apoštol Timotej rukopoložen apoštolem Pavlem na biskupa Efezské Církve, kterou Timotej jako dobrý pastýř vedl patnáct let.

Když svatý apoštol Pavel, pobýval ve vězení v Římě a byl se vědom toho, že jej čeká mučednická smrt, povolal k sobě svého věrného učedníka a přítele apoštola Timotea k poslednímu setkání (2. Tim. 4, 9).

A také svatý apoštol Timotej, svůj život na cestě šíření Kristova Evangelia, zakončil mučednickou smrtí. Stalo se tak v Efezu, když pohané oslavovali svátek k památce svých model. Tyto své modly, tehdy nosili po městě a vše doprovázeli bezbožnými obřady a písněmi. Svatý biskup Timotej, který mnoho horlil pro slávu Boží, se je snažil na chvíli zastavit, aby prohlédli onu zaslepenost modloslužby, kterou činili, a přitom jim kázal o pravé víře v Krista. Pohané však apoštola neposlouchali, v hněvu se na něj vrhli, začali ho bít, smýkat s ním po zemi, až ho nakonec ukamenovali.

Tuto mučednickou smrt pro Krista, přijal svatý apoštol Timotej, v roce 80. Ve čtvrtém století, pak byly jeho svaté ostatky přeneseny do Konstantinopole, kde byly uloženy v chrámu Svatých Apoštolů. Církev svatého apoštola Timotea ctí ve Sboru sedmdesáti apoštolů.