Pravoslavný Křesťan – Životy svatých

 

Svatý mučedník presbyter Maxim Gorlický (♰ 1914)

památka v den mučednické smrti 24. srpna / 6. září

Svatý mučedník Maxim Sandowycz (polsky Maksym Sandowycz, rusínsky Максим Тимофеевич Сандович) se narodil v roce 1882 ve vesnici Zdynia v Haliči, tehdy součásti Rakouska-Uherska (nyní Polsko), v rodině uniatského žalmisty Timoteje a jeho ženy Kristíny.

Získal dobré vzdělání, nejprve v základní škole, poté na střední škole. Vyznačoval se zbožností a jeho přáním bylo vstoupit do kláštera s přísnými pravidly, aby se mohl plně oddat Bohu. Když Maxim ukončil čtvrtou třídu gymnázia, vstoupil do uniatského kláštera řádu baziliánů v Krechově. Jenže tam nenašel to, co hledal, a po třech měsících klášter opustil.

V roce 1904 se dvaadvacetiletý Maxim rozhodl odstoupit od unie. Aby se mohl vrátit k pravoslaví, musel tajně opustit Rakousko-Uhersko. Rakousko-uherské úřady konvertity k pravoslaví tvrdě pronásledovaly a považovaly to za „politickou zradu“ a rusofilii. Maxim překročil hranice Ruské říše a zamířil do Počajevské lávry, která se tehdy nacházela těsně za rakouskými hranicemi. Tam konečně našel to, co už dlouho hledal. Vrátil se k Pravoslaví a stal se poslušníkem v Počajevské lávře, kde většinou pracoval v monastýrské tiskárně.

Když monastýr navštívil přeosvícený Antonij (Chrapovický), tehdy biskup volyňský a žitomirský, byl mu Maxim představen jako vzorný poslušník. Vladyka Antonij mu věnoval dlouhé rozhovory a radil mu odejít do duchovního semináře v Žitomiru, což nakonec Maxim udělal. Svůj návrat k pravoslaví potvrdil i ukončením semináře s vyznamenáním.

V roce 1911 se Maxim oženil s Pelagií Hryhoruk, dcerou pravoslavného kněze z Nového Berezova u Hajnówky. 17. listopadu téhož roku byl Maxim rukopoložen na kněze vladykou Antoniem (Chrapovickým). Vladyka Antonij mu nabídl pastorační práci v Kyjevské eparchii, ale otec Maxim byl odhodlán vrátit se do vlasti, do země Lemků, mezi nimiž rostlo a šířilo se hnutí za návrat z unie k Pravoslaví. Chtěl se věnovat misijní práci mezi lidmi, kteří mu byli tak blízcí.

Svou pastorační službu zahájil v Grabu nedaleko své rodné vesnice. Tam poprvé od založení unie na Podkarpatské Rusi v roce 1646 sloužil pravoslavnou božskou liturgii. Když pak ale navštívil svou rodinu, byl zatčen a odsouzen k vysoké pokutě a osmi dnům vězení. Navzdory tomu však pokračoval ve službě v sousedních vesnicích, což vedlo k dalším sankcím proti němu a dalším pravoslavným křesťanům, kteří mu pomáhali.

V březnu 1912 byl pak pro svou službu pravoslavného kněze otec Maxim uvězněn ve Lvově. Jeho soud trval dva roky. Obviňovali ho z pravoslavného vyznání, užívání církevněslovanských liturgických knih a spolupráce s Ruskem, nepřítelem Rakouska-Uherska.

Na všechna obvinění soudu odpovídal: „Mou jedinou politikou je svaté evangelium.“ Navzdory četným falešným svědectvím, špatnému zacházení, izolaci a všemožnému trýznění byl nakonec v červnu 1914 osvobozen a jako velmi nemocný se vrátil do své vesnice.

V srpnu téhož roku však rakousko-uherské úřady otce Maxima spolu s jeho těhotnou manželkou, otcem a několika pravoslavnými spoluobčany znovu zatkly. Byli uvězněni v Gorlicích. 6. září 1914 soudce odsoudil otce Maxima k trestu smrti bez soudu. Byl odveden z cely a popraven zastřelením na vězeňském nádvoří před očima své rodiny. Svatý mučedník Kristův padl k zemi a zvolal: „Ať žije svaté Pravoslaví!“

Tělo svatého mučedníka bylo pohřbeno v příkopu za gorlickým hřbitovem, kde se obvykle pohřbívali ti, kteří si křesťanský pohřeb nezasloužili. Jeho nejbližším příbuzným bylo odepřeno právo se pohřbu zúčastnit. Až v roce 1922 bylo na žádost jeho otce, který byl stejně jako matuška Pelagie vězněn v koncentračním táboře Thalerhof, tělo kněze vyzdvihnuto z hrobu, uloženo do kovové rakve a pohřbeno na hřbitově v jeho rodné vesnici Zdynia.

Otec Maxim byl jedním z prvních pravoslavných misionářů mezi Lemky v Rakousko-Uhersku. Jeho smrt vedla ke spontánnímu návratu Lemků k Pravoslaví. Záhy se průkopníky tohoto hnutí staly vesnice Tylawa a Trzciana. Toto hnutí mělo následně velký ohlas i v celé Evropě. Pravoslavní Lemkové vždy považovali otce Maxima za národního hrdinu, bojovníka za nezávislost a svého duchovního otce. Na jeho počest vznikaly písně a básně. Lemkové umisťovali do svých domovů malé portréty svého patrona. Po druhé světové válce se začaly objevovat ikony mučedníka i v pravoslavných kostelech. Na památku mučednické smrti otce Maxima Lemkové konali poutě k místu jeho odpočinku.

V meziválečném období, 9. září 1934, u příležitosti 20. výročí mučednické smrti otce Maxima, byl v obci Czarne v Lemkovské oblasti vztyčen pomník svatému. Tento pomník inicioval kněz Konstantin Gavrilkov a oslav se zúčastnil biskup Simon (Ivanov), delegát metropolity Dionysia (Valedynského). O rok později bylo v obci založeno církevní bratrstvo otce Maxima.

Obzvlášť slavnostně bylo připomenuto 70. výročí mučednické smrti otce Maxima ve Zdyni. Po božské liturgii, kterou sloužil arcibiskup přemyšlský a novosondecký Adam (Dubec), se všichni přítomní vydali v průvodu z chrámu ke hrobu otce Maxima, kde byla odsloužena panychida.

O dva roky později arcibiskup Adam požehnal základní kámen nového chrámu Svaté Trojice v Gorlicích, který měl sloužit jako památník mučednické smrti otce Maxima a symbol věrnosti Lemků víře svých předků. Tento chrám byl postaven s pomocí Lemků z Ameriky a vysvěcen v roce 1991. O tři roky později byla na budově okresního soudu v Gorlicích, kde kdysi sídlila věznice, instalována skromná pamětní deska: „Zde 6. září 1914 zemřel mučednickou smrtí otec Maxim Sandowycz, syn lemkovské země, poté, co byl zastřelen rakouskými četníky. V den 80. výročí jeho smrti – lemkovští věřící.“

Rozhodnutím Svatého synodu Polské pravoslavné církve ze 7. července 1994 byl mučedník Maxim Sandowycz připočten do zástupu svatých. Jednalo se o první kanonizaci svatého v historii Polské autokefální pravoslavné církve.

V roce 2007 byly svaté ostatky mučedníka slavnostně přeneseny do chrámu Svaté Trojice ve městě Gorlice, kde se nacházejí dodnes.