Pravoslavný Křesťan – Životy svatých

 

Památka dvou set bohonosných otců

Třetího všeobecného sněmu v Efesu 431

památka 9. / 22. září

Budoucí hereziarcha ¹ Nestorios ², který v Antiochii získal slávu zbožného křesťana a talentovaného řečníka, byl císařem Theodosiem II. mladším, povolán do Konstantinopole a v roce 428 povýšen do hodnosti patriarchy.

Zpočátku se projevoval jako přísný obránce křesťanské věrouky a horlivý odpůrce ariánských ³ a pelagiánských ⁴ herezí. Po nějaké době však Nestorios začal učit, že Kristus nesjednocuje božskou a lidskou přirozenost v jediné osobě, že je prostě zbožštěný člověk, a proto se i Přesvatá Panna Marie nemůže a nesmí nazývat Bohorodicí.

Aby bylo toto lživé učení usvědčeno ve svém klamu, aby se ukončil rozpor mezi vůdci slavných církví a posílilo se pravoslavné učení, rozhodl se císař Theodosios II. svolat všeobecný sněm. Nestorios, na jehož stranu se Theodosios v té době postavil, sám požádal o svolání všeobecného sněmu, přesvědčen, že jeho učení jako správné zvítězí. Sněm se uskutečnil v Efezu na Svatou Padesátnici roku 431.

Z velké části díky apoštolské práci a oduševnělým spisům svt. Cyrila, arcibiskupa alexandrijského (♰ 444), svatí otcové, kteří se na sněmu shromáždili, Nestoriovo heretické učení nakonec vyvrátili a utvrdili pravoslavné Vyznání víry prvních dvou sněmů. Jasně prohlásili, že Pán náš Ježíš Kristus skutečně přijal plnost lidské přirozenosti, aby nám všem otevřel možnost opravdové jednoty s Jeho Božskou přirozeností prostřednictvím zbožštění.

Sněm stanovil osm pravidel. Mezi nimi, kromě odsouzení nestoriánské hereze, byl nejdůležitější úplný zákaz nejen sestavování nového, ale i doplňování nebo zkracování, byť jen o jediného slova, ve Vyznání víry ustanoveném na prvních dvou všeobecných sněmech (7. pravidlo).

Spolu s Nestoriovými bludy byla odsouzena i pelagiánská hereze, která se objevila na Západě. Odsouzení pelagiánské hereze bylo vyneseno již v roce 418 na místním sněmu v Kartágu a potvrzeno na třetím všeobecném sněmu.

___________

¹ Hereziarcha. Pojmenování pro zakladatele hereze (mylného učení, které není v jednotě s obecnou vírou církve) nebo jejího hlavního šiřitele, který je uctívaný stoupenci jako vůdce. Mezi hereziarchy, vůdce heretických učení, patří zakladatelé stejnojmenných herezí: Arius – arianismus, Nestorius – nestorianismus, Eutyches – eutychianismus (monofyzitismus), Pelagius – pelagianismus.

² Nestorios. Nestorios. Zakladatel christologické hereze, představitel antiochijské teologické školy. Konstantinopolský arcibiskup v letech 428–431. Jeho učení, nestoriánství, v sobě zahrnovalo některé prvky heretického učení Aria, odsouzeného na prvním všeobecném sněmu v roce 325, který odmítl božskou podstatu Ježíše Krista. Hlavním dogmatickým rozdílem mezi nestoriánstvím a pravoslavím je umenšení a znevážení božské přirozenosti Ježíše Krista. Kristus podle tohoto učení nebyl Bůh, ale člověk, ve kterém Bůh žil. Přičemž božská a lidská přirozenost v něm byly jedna od druhé odděleny. V souvislosti s tímto názorem je Kristova matka nestoriány považována ne za Bohorodici, ale za Kristorodici a není předmětem úcty. Na třetím všeobecném sněmu v roce 431 bylo Nestoriovo vyznání víry odsouzeno jako hereze, on sám byl vyhoštěn a jeho knihy byly spáleny.

³ Arianismus, ariánství. Křesťanská hereze 4. – 5. století. Vznikla v pozdní římské říši a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijském knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha Otce s Bohem Synem. Podle učení Aria je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem Otcem je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehráli alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání nepokoje, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰ 337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea) poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius i další ariánští biskupové, kteří byli na Nicejském všeobecném sněmu odsouzeni a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase povoláni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil pod názvem socinianismus – unitářství, v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.

⁴ Pelagianismus. Pelagianismus bylo učení pojmenované podle Pelagia, teologa keltského původu. Toto jeho učení pojednávalo o vztahu blahodati a svobodné vůle při spáse člověka; byla to jedna z nejvlivnějších herezí Západu. Pelagianismus byl odsouzen na III. všeobecném sněmu (431).