Pravoslavný Křesťan – Životy svatých

 

Svatý mučedník Mamas Cesarejský,

jeho otec Theodot a matka Rufína (♰ 275)

památka 2. / 15. září

Svatý Mamas (Mammes, Mamas, Mammas, Mammet, Mema) se narodil Theodotovi a Rufině, urozeným občanům paflagonského města Gangra, kteří byli zatčeni za vyznávání Krista a uvězněni v kappadocké Cesareji.

Theodotos ve vězení zemřel a jeho žena, zdrcená žalem nad ztrátou manžela, předčasně porodila syna a při porodu zemřela. Jedna zbožná žena jménem Ammia si vyprosila svolení, pohřbila těla zesnulých rodičů a ujala se také výchovy dítěte.

Chlapec až do pěti let nemluvil. Prvním slovem, které vyslovil, bylo „mamma“ (označující matku či chůvu), a proto dostal jméno Mamas. Jeho opatrovnice ho vychovávala v křesťanské zbožnosti a dobrotě a zajistila, aby se naučil číst a psát.

Po smrti své opatrovnice pokračoval ve vzdělávání; jako mladík urozeného původu upoutal pozornost úřadů – mimo jiné proto, že byl křesťanem a poučoval své vrstevníky o svaté víře.

V patnácti letech byl proto zatčen místodržícím Cesareje a poslán do města Aegae k císaři Aurelianovi (roku 272). Císař jej však po výslechu a mučení propustil.

Mamas se poté uchýlil na odlehlou horu poblíž Cesareje, kde si vybudoval poustevnu a žil životem modlitby uprostřed divoké zvěře, která světci neublížila.

Pracoval tam jako pastýř a vyrobené sýry nosil do města, aby je s modlitbou rozdával chudým. Pověst o něm se brzy rozšířila. Když se o tom dozvěděl i místodržící, vyslal vojáky, aby ho zatkli. Poté ho opětovně podrobili mučení za jeho víru.

Nakonec byl předveden do arény, kde jej měla rozsápat divoká zvěř.

Místo aby mu však nějak ublížila, začala se k němu dokonce láskyplně lísat. Tehdy jeden z pohanských kněží udeřil svatého mučedníka do útrob trojzubcem, až mu z nich vyhřezly vnitřnosti.

Mučitelé, přesvědčení o nevyhnutelnosti mučedníkovy smrti, ho nechali pomalu umírat.

Svatý Mamas vstal, vlastníma rukama si držel útroby a opustil město. Poté, co svatý Mamas ušel asi 200 sáhů, našel jeskyni ve skalnatém útesu a zemřel v ní. Tam odevzdal svého ducha do rukou Pána, pro kterého tak vroucně trpěl.

V době působení svatého Basila Velikého se jeho svátek slavil 1. září, avšak později byl přesunut na 2. září – pravděpodobně na památku vysvěcení chrámu zasvěceného tomuto světci v Konstantinopoli za vlády císaře Lva Velikého.