Životy Svatých

 

Svt. nový mučedník Andronik (Nikolskij), arcibiskup Permský (♰ 1918)

památka 7. / 20. června

Svatý nový mučedník Andronik se narodil do rodiny vesnického žalmisty. Už od dětství jeho duše tíhla k tomu, aby se zasvětil Bohu. Proto ve věku třiadvaceti let, ještě jako student duchovní akademie, přijal mnišský postřih.

Po zakončení studií byl otec Andronik rukopoložen na kněze a o několik let později byl vyslán jako misionář do Japonska, kde pomáhal svatému, apoštolům rovnému Nikolajovi (Kasatkinovi), arcibiskupu japonskému, v posilování obyvatel této země Dálného východu v křesťanské víře. Byl to velmi obtížný úkol, ale svatý Nikolaj povzbuzoval své spolupracovníky slovy: „Nepřišli jsme sem kvůli Rusku, nepřišli jsme sem kvůli Japonsku, ale konáme Kristovo dílo, a proto se není čeho bát.“

Prvním úkolem pro jeromonacha Andronika bylo naučit se japonštinu – jazyk, který je velmi obtížný. Avšak už za měsíc od svého příjezdu byl schopen sloužit bohoslužby pro své nové duchovní děti v jejich rodném jazyce.

Následně se otec Andronik stal představeným pravoslavné obce v Ósace, kterou však našel v žalostném stavu: do chrámu chodilo nanejvýš deset lidí a ve sboru četl a zpíval jen jeden žalmista. Tehdy se horlivě ujal duchovního vedení svého stáda. Začal denně navštěvovat domovy farníků, seznamoval se s jejich rodinami, odpovídal na jejich otázky a radil, jak zlepšit duchovní život. Rozhovory byly srdečné a lidé na vroucí nadšení otce Andronika odpověděli tak, že se chrám začal naplňovat věřícími a sbor nyní zahrnoval nejen žalmistu, ale i velký smíšený sbor.

Avšak misijní úsilí podlomilo zdraví otce Andronika, a proto se musel vrátit do Ruska. Tam obdržel jmenování rektorem duchovního semináře v Osetii, kde za pět let svého působení vykonal mnoho pro nápravu dřívějších nedostatků. Seminář pod vedením otce Andronika následně vychoval nemálo zdatných kandidátů kněžského stavu.

Nakonec byl povolán k ještě vyšší službě, byl rukopoložen na biskupa. Ve své nové hodnosti biskup Andronik nezpyšněl, ale s o to větší horlivostí sloužil Bohu a svým bližním. Cestoval po městských i venkovských farnostech, všude kázal, učil lid víře v Pána Ježíše Krista a dával poučení pro každodenní život. Zvláštní pozornost věnoval duchovní výchově a usiloval o to, aby pravoslavní křesťané rozuměli své víře a věděli, jak plnit Boží přikázání.

V roce 1913 byl jmenován vedoucím archijerejem omské eparchie na Sibiři, kde se světitel Andronik musel potýkat s četnými sektáři, jejichž lživé učení odvracelo málo vzdělané věřící od pravoslavné víry a Církve.

Poté byl převeden do Permu. Tam vladyka Andronik také horlivě bojoval proti mnohému zlu, které postupně pohlcovalo duše stále většího počtu Rusů. Jasně viděl nebezpečí marxismu, který pod rouškou učení o sociální spravedlnosti skrýval ideologii bezbožné sekty, jež měla v úmyslu podmanit si – a brzy si i podmanila – celé Rusko. Vladyka Andronik vynakládal velké úsilí v boji proti šíření marxismu, jeho snahy však již nemohly zvrátit vývoj – Bůh dopustil rozpad velké ruské říše a ten se již nezadržitelně blížil.

Tento dobrý pastýř se zároveň pokoušel čelit nenasytné chamtivosti mocných, kteří žili a bohatli z útrap, jež lidu přineslo vypuknutí první světové války. Ani v tom se mu však nepodařilo uspět, neboť zhoubná vášeň pro peníze a další neřesti poutaly bohaté a činily je hluchými ke slovu pravdy. Společnost se tak nezadržitelně řítila do obrovské katastrofy, která nakonec plnou silou propukla.

V únoru 1917 abdikoval car Mikuláš II., v zemi se poté vyhrotily nepokoje a na podzim došlo k říjnové revoluci, po níž se moci na sedmdesát let chopili bezbožní bolševici.

Ti obzvláště nenáviděli arcibiskupa Andronika, protože je otevřeně odsuzoval jako nepřátele Boha a odpůrce pravé lidskosti. Proto se rozhodli vladyku odstranit. Jeden z věřících se však o jejich plánech dozvěděl a arcibiskupa před nebezpečím varoval. Vladyka přesto odmítl opustit eparchii, která mu byla svěřena.

Když se věřící dozvěděli o úmyslu bezbožníků zabít jejich milovaného pastýře, mnozí z nich tomu chtěli zabránit. Tehdy moc, která sama sebe nazývala „lidovou vládou“, nasadila do boje proti vlastnímu lidu na patnáct set vojáků.

Arcibiskupa tajně odvezli z města a donutili ho vykopat si vlastní hrob. Poté jen požádal o čas na modlitbu a kati mu vyhověli. Vladyka se modlil okolo deseti minut, pak požehnal znamením kříže na všechny čtyři strany. Když takto odevzdal své permské duchovní stádo Bohu, lehl si do vykopané jámy. Bolševici ho začali ještě zaživa zasypávat hlínou, ale pak se „smilovali“ a svatého mučedníka Andronika zastřelili.

Dne 7. ledna 1999 byl arcibiskup Andronik (Nikolskij) svatořečen jako místně uctívaný svatý permské eparchie. V roce 2000 byl na archijerejském sněmu Ruské pravoslavné církve připočten ke Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských k všeobecné úctě. Na ikoně Sboru novomučedníků a vyznavačů, která byla v té době napsána, bylo mučednictví svatého Andronika zobrazeno v levé horní části čtvrtého klejma (klejmo je malá samostatná kompozice umístěná na kraji ikony, která doplňuje hlavní téma zobrazené v poli ikony).

Přesné místo pohřbení arcibiskupa Andronika zůstává dodnes neznámé. Jeho svaté ostatky leží v neoznačeném hrobě v permské lokalitě u ulice Gerojev Chasana, kde je vztyčen pamětní kříž, který symbolizuje místo posledního odpočinku permského prvomučedníka.

„Na sklonku tisícileté ruské křesťanské historie usedl na permský biskupský stolec asketický a misionářský arcipastýř, jenž se svým životem podobal svatému Štěpánu Permskému. Jeho život byl vzorem starobylé zbožnosti. Byl asketou, mužem modlitby a nezištným člověkem, který veškerý materiální blahobyt a bohatství považoval za nicotné. Veškeré své jmění věnoval na pomoc chudým. Oblékal se prostě, nikdy nenosil hedvábné řízy; a ačkoli byl poctěn mnoha vyznamenáními, nikdy je nenosil. Svatý byl horlivým stoupencem monastýrských pravidel a církevních bohoslužeb. Přísně se postil: v postní dny jedl pouze zeleninu, ve dnech bez půstu se spokojil s malým množstvím jídla a během posledních dnů Strastného týdne přijímal pouze prosforu a čaj. V předvečer dne, kdy měl sloužit liturgii, biskup téměř nespal, neboť celou noc prostál na modlitbách.“

Igumen Damaskin (Orlovskij)

přední ruský církevní historik, hagiograf, doktor historických věd

a hlavní vědecký badatel o životech nových mučedníků a vyznavačů ve 20. století