Životy Svatých

 

Ctihodný Izák Dalmatský, vyznavač (IV. - V. stol)

památka 30. května / 12. června

Brzy po nalezení drahocenného a Životodárného Kříže Pána našeho Ježíše Krista za panování velikého Konstantina (♰ 337) vnesl nepřítel lidského rodu a zejména Samotného Krista, Spasitele našeho, protivník svaté víry, pro svou lstivost zmatky do Církve Boží, když bezbožnému a nezákonnému císaři Valentovi vnukl, aby chránil Ariovu herezi ¹ a napomáhal jejímu šíření.

Valens poté, co přijal křest od ariánského biskupa Eudoxia, přísahal, že bude všemi dostupnými prostředky pronásledovat pravoslaví, a svůj slib také splnil. Jeho třináctiletá vláda se vyznačovala neustálým pronásledováním pravoslavných. Vydal dekret, že bez ohledu na věk, pohlaví nebo hodnost bude každý nucen přijmout ariánské učení a ti, kdo se postaví proti, budou popraveni. Pronásledování zuřilo s obzvláštní krutostí v Konstantinopoli, kde byly všechny pravoslavné kostely zavřeny a některé z nich byly přeměněny na stáje.

Zvěst o utrpení pravoslavných křesťanů dosáhla východní pouště a vzbudila horlivost a rozhořčení zbožného poustevníka jménem Izák. Ten proto spěchal do Konstantinopole a beze strachu před nebezpečím nabádal křesťany, aby zůstali věrni pravdě. Jeho slova povzbuzovala a posilovala nešťastné, neboť Izák byl naplněn moudrostí a Duchem Svatým. Hluboce truchlil nad osudem pravoslavných a modlil se k Bohu, aby obrátil srdce císaře a vdechl Valentovi milosrdenství a spravedlnost.

Přibližně v této době se Valens vydal do války proti Gótům, národu žijícímu poblíž Dunaje, který zpustošil části Římské říše a dokonce ohrožoval Konstantinopol. Když císař a jeho armáda vyrazili z města, Izák mu stál v cestě a řekl: „Pane, otevři pravoslavné chrámy a Bůh požehná tvé cestě!“ Císař starcova slova ignoroval a pokračoval v cestě.

Následujícího dne Izák dostihl císaře a znovu mu řekl: „Otevři, pane, pravoslavné chrámy a válka skončí zdarem a ty se v míru vrátíš.“

Tato slova císaře ohromila a byl by už připraven i souhlasit; ale někteří z jeho dvořanů ho odvedli od jeho dobrých úmyslů a panovník nařídil starce odehnat.

Izák se však třetího dne vrátil k císaři znovu a pohrozil mu Božím trestem, pokud nepřestane pronásledovat křesťany. Tentokrát se Valens rozzlobil. Poblíž cesty ležel bahnitý příkop zarostlý trním. Císař nařídil starce do něj hodit. Anděl však Izáka odtud vyvedl. Izák se o něco později vládci znovu zjevil a řekl mu: „Přál sis mou smrt, ale Hospodin mě zachránil. Poslyš, můj pane, otevři pravoslavné chrámy, nebo zhyneš.“ Valens nařídil svým dvořanům, Saturninovi a Viktorovi, aby starce zadrželi a uvěznili ho.

„Vrátíš-li se z války, pak jsem lhář!“ zvolal Izák za odcházejícím Valentem. „Říkám ti, že nepřítele neporazíš, ale utečeš před ním a zahyneš ohněm!“

Spoutaného Izáka odvedli zpět do Konstantinopole a císař pokračoval dál ve své cestě. Poustevníkovo proroctví se však naplnilo. Valens, zraněný v bitvě, se před pronásledujícími nepřáteli uchýlil do stodoly. Gótové ji však zapálili, aniž by tušili, že se uvnitř skrývá sám panovník, který tak uhořel v plamenech.

V Konstantinopoli se o smrti císaře nějakou dobu nevědělo a vojáci střežící Izáka mu vyhrožovali císařovým brzkým návratem a trestem za jeho drzá slova. Starec však odpověděl: „Je to sedm dní, co ke mně dolehl zápach jeho kostí tlejících v ohni.“ Když se pak lidé dozvěděli zprávu o Valentově nešťastné smrti, začali Izákovi všichni projevovat úctu a ctili ho jako proroka.

Když pak nastoupil na trůn císař Theodosius Veliký, obnovil v Církvi mír. Izák, uklidněn nynějším osudem křesťanů, se chtěl vrátit do své pouště. Avšak císařští dvořané Saturninus a Viktor, kteří litovali své účasti na jeho pronásledování, ho prosili, aby zůstal v Konstantinopoli. Saturninus mu postavil monastýr na okraji města, který brzy přilákal mnoho mnichů. Izák poučoval bratry skrze Bohu libé skutky, které činil, a dával jim příklad kajícné tichosti a mimořádného milosrdenství a slitovnosti s nešťastnými. Zemřel v hlubokém stáří a svým nástupcem ve vedení monastýru jmenoval mnicha jménem Dalmatus, po němž monastýr nakonec dostal své jméno.

Po zesnutí svatého císař nařídil slavnostní pohřeb s průvodem do chrámu svaté Ireny (tehdejšího katedrálního chrámu v Konstantinopoli). Bratři monastýru a učedníci ctihodného však vyprosili povolení uložit ostatky svatého do chrámu svatého Štěpána, postaveného poblíž Dalmatského monastýru². Svaté ostatky ctihodného Izáka pak byly uloženy v oltáři chrámu prvomučedníka Štěpána.

_

¹ Arianismus, ariánství. Křesťanská hereze IV.–VI. století. Vznikla v pozdní Římské říši a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijském knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha Otce s Bohem Synem. Podle učení Aria je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem Otcem je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehráli alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání neklidu, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea) poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius i další ariánští biskupové, kteří byli na nikajském všeobecném sněmu odsouzeni a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase navráceni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil pod názvem socinianismus – unitářství, v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.

² Dalmatský monastýr – Μονής των Δαλματών. Byl založen v Konstantinopoli v druhé polovině 4. století ctihodným Izákem. Za svůj název vděčí duchovnímu žákovi ctihodného Izáka a jeho nástupci v igumenství, ctihodnému Dalmatovi. Podle církevní tradice to byl nejstarší monastýr v Konstantinopoli. Jeho igumenovi byla udělena výsada titulu exarchy. Monastýr byl zničen v polovině 8. století, během ikonoborectví, Konstantinem V. Kopronymem.