čtvrtek 4. října 2012
Ctihodný Sergij, igumen Radoněžský
(Jeho památka se v Pravoslavné církvi slaví 5. /18. července – v
den vyzdvižení jeho svatých ostatků roku 1442 a také 25. září/8. října
v den jeho zesnutí)
Budoucí
veliký asketa a duchovní svícen ruské církve se narodil roku 1314 ve vesnici Varnica
pod Rostovem zbožným rodičům Cyrilu a Marii. Kolem roku 1328 se rodiče
Bartoloměje (světské jméno ctihodného
Sergije) přestěhovali z Rostova do vesnice Radoněž (asi 55 km od Moskvy). Když se starší Bartolomějovi
bratři oženili, jejich rodiče přijali mnišství v Chotkovském monastýru
Záštity Přesvaté Bohorodice nedaleko od Radoněže a ve stejném monastýru
následně přijal mnišství i ovdověvší bratr Štěpán.
Když
rodiče ctihodného Sergije zemřeli, odešel Bartoloměj za svým bratrem Štěpánem
do Chotkovského monastýru. Později se spolu se svým bratrem vydal do hlubokých
radoněžských lesů (12 až 14 km od
Radoněže), kde se spolu usadili a ještě více se oddali postu a modlitbě.
Ponejprv si vystavěli jen mnišské kelie a o něco později i nevelkou kapli,
která byla potom s požehnáním metropolity Theognosta[1] vysvěcena k úctě Přesvaté Trojice. Bratr
ctihodného Sergije ale nevydržel námahu tohoto způsobu života na pustém místě a
odešel do moskevského Monastýru Zjevení Páně[2].
Bartoloměj
nicméně zůstal v hlubokých lesích zcela sám, kde jej později navštívil igumen
Mitrofan, od nějž Bartoloměj přijal 7. října (dle církevního kalendáře/ 20. října dle světského) roku 1337
mnišské postřižení se jménem svatého mučedníka Sergije. Tehdy bylo Sergijovi
dvacet tři let.
Tichý a
pokorný služebník Boží Sergij znal jen práci a modlitbu. Snášel mnohá pokušení
a hrůzy běsů, přesto všechno, nebo snad díky tomu, ctihodný Sergij duchovně
sílil, a brzy se kolem něj usídlilo mnoho mnichů, kteří u něj hledali duchovní
poučení a vedení. Ctihodný Sergij přijímal všechny přicházející s láskou,
takže se brzy v hlubokém lese ustanovilo mnišské bratrstvo čítající
dvanáct bratří. Jejich duchovní rádce vynikal mimořádnou pracovitostí. Vlastníma
rukama postavil několik kelií, nosil vodu, kácel stromy, sekal dříví, pekl
chléb, šil oblečení, připravoval jídlo pro ostatní bratry a pokorně, se
smířením, vykonával i další práce. Práci spojoval vždy s modlitbou, bděním
a půstem. Bratři se podivovali, že při tak těžkém a obtížném duchovním zápase
se zdraví jejich bratra nejen že nezhoršovalo, ale naopak ještě více zesilovalo.
Jen
s velkým a dlouhým přemlouváním bratři uprosili ctihodného Sergije, aby
přijal plné duchovní vedení jejich monastýru. Roku 1354 biskup volyňský
Athanasij rukopoložil ctihodného Sergije na jeromonacha a udělil mu hodnost
igumena.
Tak
jako kdysi plnil ctihodný Sergij i nadále velmi přísně všechna svá mnišská
poslušenství. S rozšiřováním monastýru rostly přirozeně i jeho potřeby.
Nezřídka mniši přijímali ubohý a velmi skrovný pokrm, ale na přímluvy a
modlitby ctihodného Sergije se vždy našli Bohu známí dárci, kteří přinášeli vše,
co monastýr potřeboval.
Sláva o
bohumilém životě ctihodného Sergije, plném odříkání, půstu a modlitby, dosáhla
až do Konstantinopole, a tak se stalo, že patriarcha Filotheos[3] zaslal ctihodnému
Sergijovi své patriarší požehnání, a navíc též kříž, paraman[4] a oblečení pro velkou
schimu spolu s výzvou k novému duchovnímu boji. Patriarcha mu také
radil, aby monastýr přijal kinovii – tj. společný způsob monastýrského života[5].
S patriarším
poselstvím se ctihodný vydal ke světiteli Alexiji, aby také od něj získal k tomuto
svému kroku světitelské požehnání. Vladyka mu s radostí své požehnání udělil a také
on jej doplnil dobrou radou zavést přísnou kinovii. Mniši však začali na tuto
přísnost monastýrského řádu brzy reptat, kvůli čemuž ctihodný Sergij opustil
monastýr. Na řece Kiržač pak založil mnišský příbytek v čest svátku
Zvěstování Panně Marii. V monastýru, v němž již ctih. Sergij tři roky
nežil, mezitím dřívější pořádek začal upadat a mniši, kteří v něm zůstali,
byli donuceni obrátit se ke svt. Alexiji s prosbou, aby povolal ctih. Sergije
zpět. Svt. Alexij ctih. Sergije vyzval k návratu a ten jej beze slova
poslechl. Sergij pak igumenem nově založeného Kiržačského monastýru ustanovil svého
učedníka – ctih. Romana (památka 29.
července/ 11. srpna).
Pro
svoji čistotu srdce a odříkavý mnišský život se ctihodný Sergij stal hodným
blahodatného daru činění zázraků. Jedním
ze zázraků, kterým udivil mnohé věřící, bylo vzkříšení k životu chlapce,
kterého jeho otec považoval už dávno za mrtvého. Sláva o zázracích, vykonaných
ctihodným Sergijem, se rychle začala šířit, takže k němu začali brzy přivádět
nemocné nejen z blízkých vesnic, ale i z dalekých měst. A nikdo od
ctihodného Sergije neodcházel, aniž by byl zbaven svého neduhu a jeho duše naplněna
spasitelnými radami. Všichni oslavovali Sergije a zbožně jej ctili spolu
s dávnými svatými otci. Přesto všechno velikého modlitebníka nepřelstila
ani lidská sláva, neboť ten zůstával i nadále, jak měl i dříve ve zvyku, příkladem
mnišské pokory. Jednou, během svaté liturgie, sloužil se
ctihodným Sergijem sám Anděl Páně; ze své pokory však ctihodný nechtěl, aby se
o tom kdokoli do konce jeho pozemského života dozvěděl. Pevné pouto duchovního
přátelství a bratrské lásky poutalo ctihodného Sergije se svt. Alexijem. Ke
konci svého života svt. Alexij k sobě pozval ctihodného a prosil jej, aby
přijal archijerejskou chirotonii a postaral se o metropolii. Ctihodný Sergij však
s pokorou odmítl.
V té
době vlast ctihodného Sergije sténala pod tatarským jhem. Velkokníže Dimitrij
Donský (19. května/1. června) shromáždil
vojsko a přišel do monastýru ke ctihodnému Sergijovi s prosbou o požehnání pro
nadcházející bitvu s nepřítelem svého lidu. Na pomoc bohabojnému knížeti
dal ctihodný jako své požehnání ku pomoci dva mnichy ze svého monastýru:
schimonacha Andreje (Osljabu) a
schimonacha Alexandra (Presveta) a
předpověděl knížeti Dimitrijovi vítězství. Proroctví ctihodného Sergije se naplnilo,
takže 8. září (21. září dle světského
kalendáře) roku 1380, v den svátku Narození Přesvaté Bohorodice,
získalo ruské vojsko úplné vítězství nad tatarskými hordami na Kulikově poli,
kde byl tímto položen základ postupnému osvobození Ruské země od tatarského
jha. Během bitvy se ctihodný Sergij spolu s ostatními bratry monastýru neustále
modlil a prosil Boha o darování vítězství ruskému vojsku.
Díky
svému andělskému způsobu života byl ctihodný Sergij učiněn hodným nebeského
vidění. Jednou v noci, když četl modlitební pravidlo před ikonou Přesvaté
Bohorodice a když dokončil kánon Boží Matce, usedl, aby si na chvíli oddechl.
Pak ale hned vstal a pověděl ctihodnému Micheášovi (6. /19. května), že očekává každým okamžikem podivuhodné
navštívení. A opravdu, za malou chvíli se mu zjevila sama Boží Matka,
doprovázená svatými apoštoly Petrem a Janem Theologem. Kvůli neobyčejně jasnému
a zářivému světlu padl ctihodný Sergij tváří k zemi, ale Přesvatá
Bohorodice se jej dotkla svýma rukama, dala mu své požehnání a spolu s ním
i příslib své záštity nad jeho svatým monastýrem.
Když
ctihodný Sergij dosáhl hlubokého stáří, půl roku před svou smrtí předpověděl
své zesnutí. Pak k sobě shromáždil monastýrské bratrstvo a požehnal ve
vedení monastýrského bratrstva svého učedníka a zkušeného mnicha: ctihodného
Nikona (17. /30. listopadu).
V tiché
samotě pak ctihodný Sergij 25. září (8.
října) roku 1392 spočinul v Bohu. Před svým zesnutím služebník Boží
Sergij ještě naposledy zavolal všechny bratry a obrátil se k nim
s posledními slovy své vůle: Buďte
pozorní sami k sobě, bratři, mějte především bázeň Boží, čistotu duševní a
lásku nelicoměrnou…
Svaté
ostatky velkého askety a duchovního svícnu Ruské pravoslavné církve byly vyzdviženy
5. července (18. července) roku 1422
a objeveny jako netlené, blaze vonící a uzdravení tělesné i duševní všem
přinášející. A takto spočívají jako drahocenný poklad a klenot v Trojicko-Sergijevské
Lávře až do dnešních dnů, kde nepřestávají darovat blahodatnou útěchu všem,
kteří se ke ctihodnému Sergijovi obracejí s důvěrou a vírou ve svých
modlitbách.
Tropar hlas 4.
Jako zápasník
za dosažení ctností /
a pravý
vojín Krista Boha, /
velmi
jsi zápasil proti vášním v tomto dočasném životě, /
ve zpěvu
žalmů, bdění, postu byl jsi příkladem učedníkům svým:/
také
proto se v tobě usídlil Přesvatý Duch, /
jehož
působením světle ses ozdobil. /
Ale
proto, že máš smělost ke Svaté Trojici, /
pamatuj
na stádo, které jsi ve své moudrosti shromáždil, /
nezapomínej
na něj, tak jak jsi přislíbil, /
a
navštěvuj potomstvo své, /
ctihodný
otče náš Sergiji.
Modlitba
Osvícená
hlavo, ctihodný a bohonosný otče náš Sergiji, svojí modlitbou, vírou a láskou k
Bohu jsi ještě zde na zemi připravil svoji duši pro příbytek Přesvaté Trojice.
Byl jsi učiněn hodným obecenství s Anděly a navštívení Přesvaté
Bohorodice, a přijal jsi dar podivuhodné blahodati. Po svém odchodu od věcí
pozemských ses ještě více přiblížil k Bohu. Ač ses připojil k mocnostem
nebeským, neodstoupil jsi od nás svojí láskou, ale tvé čestné ostatky jsi nám
zanechal jako naplněnou nádobu, blahodatí přetékající! Jelikož máš velkou
smělost k Všemilostivému Vládci, pros za spásu služebníků, kteří v Něho
věří díky tvé blahodati a kteří se k tobě s láskou utíkají.
Vypros
u Boha našeho, obdarovávajícího nás mnohými svými dary, dar, který všem a
každému z nás je k blahu zapotřebí. Dej nám zachovat víru neporušenou, našim
městům neochvějné utvrzení, světu pokoj. Zbav nás od hladu a záhuby, daruj nám
ochranu před napadením cizinců, zarmouceným dej utěšení a nemocným uzdravení.
Těm, kteří padli, daruj, aby znovu povstali; těm, kteří bloudí, daruj, aby se
na cestu pravdy a spásy navrátili. Těm, kteří duchovním zápasem se namáhají, daruj
posilnění, těm, kteří dobré konají, daruj jim v jejich blahých skutcích dobré
prospívání a požehnání. Dětem daruj dobré vychování, mladým poučení, nevěřícím
ve víře ponaučení; sirotkům a ovdovělým zastání. Odcházejícím z tohoto
dočasného života k životu věčnému daruj blahou přípravu a poučení. Těm, kteří
již odešli, blažené spočinutí, a nám všem, kterým pomáháš svými modlitbami,
dejž, abychom v den strašného soudu zbaveni byli účasti po levici, ale abychom
přijali účast po pravici a uslyšeli onen hlas vládce Krista: Pojďte, požehnání Otce Mého, buďte dědici
Království vám připraveného od ustanovení světa. (Mt 25,34) Amen.
[1] Metropolita Kyjevský a celé
Rusi 1328 – 1353; svatořečen, jeho památka je slavena 14. /27. Března…
[2] Zde se duchovně sblížil s
poslušníkem Alexijem, pozdějším metropolitou; památka 12. / 25. února a také
20. května/2. června…
[3] Filotheos
I. Kokkinos - Φιλόθεος Κόκκινος byl Konstantinopolským
patriarchou v letech 1364 — 1376; později svatořečen, jeho památka 11. /24. října…
[4] Παραμανδύας
- doplněk k mantiji; součást
oblečení mnicha prvního slibu, tj. malé schimy, nevelký čtverec z látky se
zobrazením kříže na podnoží, s kopím a houbou u kříže a spolu s Adamovou
lebkou…
[5]
Κοινοβιος –
společný život, spolužití; mniši v monastýrech, kde je kinoviální
ústav, dostávají vše potřebné: jídlo, oblečení, obuv a ostatní
od monastýru a vše je společné. Práce mnichů v monastýru není
placená, je nezištná, plody práce zcela náležejí monastýru. Všichni mniši v
kinovii, včetně představeného, nemají právo na vlastnictví, ani na vlastní
majetek, včetně práv darů, dědictví atd. Představený kinovie bývá nazýván kinoviarch;
první takovýto monastýr byl založen ctih. Pachomijem Velikým okolo roku 318…
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.