Životy Svatých

 

Ctihodný Theodor Sanaksarský (♰ 1791)

památka 19. února / 4. března, v den jeho zesnutí a v den nalezení jeho divotvorných ostatků 21. dubna / 4. května roku 1999

Ctihodný Theodor Sanaksarský (světským jménem Ivan Ignaťjevič Ušakov) se narodil v roce 1718 ve vesnici Burnakovo, Romanovského újezdu, v Jaroslavlské provincii. Jeho rodiče, kteří byli dvořanského původu, pro něj, jako pro mladíka vybrali vojenskou službu v Preobraženském gardovém pluku v Petrohradě, kde byl také brzy povýšen na seržanta.

Na své životní cestě, se však setkal s událostí, která mu určila budoucí směr jeho života. Při jednom obvyklém, bujarém setkání gardistů, uprostřed hlučné zábavy, jeden z mladíků padl náhle na zem mrtev. Když Ivan, uviděl takto v jednom okamžiku, bez pokání, zemřít svého druha, uvědomil si křehkost světského štěstí a života. Tato smrt ho natolik zasáhla, že z Petrohradu tajně utekl. Ve věku dvaceti let, opustil budoucí skvělý život důstojníka vojenské gardy v hlavním městě a vybral si cestu poustevníka.

Více než tři roky, prožil v samotě lesa na březích řeky Dviny a poté v Ploščanské poustevně v Orlovské gubernii, v odlehlé mnišské cele v lese. Protože však neměl osobní doklad - pas, byl Ivan zatknut policií a odvezen do Petrohradu.

Jeho duchovní i tělesný zápas poustevníka, strádání i zármutek, ho změnil k nepoznání. Byl vyhublý a bledý v obličeji, oblečený v dlouhé košili z hrubé látky, přepásaný obyčejným řemenem. Obzvláště výrazně, byla na něm při výslechu vidět, pečeť hluboké pokory.

Když se ho potom v Petrohradě, sama carevna Jelizaveta Petrovna ptala na důvody jeho útěku. Ivan Ignatijevič, upřímně odpověděl, že dává přednost spáse své duše, před všemi poklady tohoto světa. „Tvůj útěk, ti nebude připsán jako přečin, a tvá dřívější hodnost, ti bude vrácena,“ řekla mu na to carevna. Na to on odpověděl s pokornou žádostí, aby směl zemřít jako mnich. Na tuto prosbu, pak byl propuštěn ze služby, z důvodu přijetí mnišství. Po třech letech poslušenství v Alexandro-Něvské lávře¹ byl roku 1747, postřižen na mnicha se jménem Theodor.

V Alexandro-něvské lávře, prožil deset let, v roce 1757, pak s požehnáním odešel do Sárovské poustevny ². Tam prožil kolem dvou let a následně se rozhodl znovu obnovit Sanaksarskou poustevnu ³.

Do jeho příjezdu, se v tomto monastýru nacházel jediný monastýrský chrám, zchátralý a prostý. Dřevěné mnišské cely a ohrada monastýru se téměř zřítily a střechy shnily. Při opravě a stavbě monastýru, otci Theodorovi finančními prostředky pomáhali dobrodinci, kteří ho ctili pro jeho ctnostný život ještě v Alexandro-Něvské lávře.

Jeho přeosvícenost, Pachomij biskup Tambovský, si během obnovy Sanaksarské poustevny, ctihodného pozval k sobě a prosil ho, aby se stal představeným monastýru a přijal kněžství. Ctihodný, to ve své pokoře odmítl, avšak biskup jej přesvědčil a 13. prosince, roku 1762 rukopoložil na jeromonacha.

Jako igumen monastýru, byl ctihodný Theodor důsledný a přísný. Bohoslužbám, bylo věnováno devět hodin denně, v neděli a na polyjelejní služby deset i více. Během celonočních bdění až dvanácti hodin. V chrámu vyžadoval zřetelné, nespěšné čtení a bohoslužebný zpěv. Starec, zavedl v monastýru osobní duchovní vedení bratří a úplné odkrývání myšlenek duchovnímu starci. Během dne i v noci, mohl kdokoli z bratří přijít k představenému. Když se odcházelo od starce, člověk cítil v duši svobodu, klid a ticho.

Všichni bratři, v čele s představeným monastýru, vycházeli vykonávat monastýrské poslušenství (tj. práce a povinnosti mnicha v monastýru). Jídlo v monastýru, bylo prosté. Ctihodný Theodor, se vyhýbal jakýmkoli důvodům k domýšlivosti, nepostil se více, než bylo ustanoveno, a při bratrské trapéze jedl to samé, co ostatní bratři, jen si ode všeho bral trochu.

Když se pak kopaly základy kamenného dvoupatrového chrámu, přiletěl během modlitby roj včel a usadil se na horním místě budoucího oltáře, čímž předznamenal hojnou blahodať v monastýru a množství budoucích mnichů v něm. Od té doby, se v monastýru zavedlo také včelařství.

Theodora, však očekávali těžké zkoušky. Na základě falešného udání Temnikovského vévody Neelova, byl v roce 1774 deportován do Soloveckého monastýru. Poté, co byl otec Theodor předvolán k výslechu do Voroněže, vydal se odtud do Zadonského monastýru za svt. Tichonem ⁴, který tam žil na odpočinku. Otce Theodora přijal s velkou láskou a jejich duchovní rozhovor trval tři dny. Po odchodu svt. Tichon doprovázel otce Theodora celým monastýrem, když se loučili, hluboce se mu uklonil.

V Soloveckém monastýru, žil poté starec Theodor devět let v přísné internaci. Žil ve velké nouzi a trpěl. Několikrát byl vynesen ze své cely, sotva živý. Avšak ani na takovémto místě a v tak těžkých okolnostech, jej bratrstvo Sanaksarského monastýru, neopouštělo. A jako svému duchovnímu učiteli a starci, mu poskytovali materiální podporu, sami pak prosíce o jeho o modlitby.

Nakonec až na žádost vladyky Gabriela metropolity Novgorodského a Petrohradského a také z nejvyššího příkazu carevny Kateřiny II., získal otec Theodor úplnou svobodu a vrátil se zpět do monastýru. Ve svém milovaném monastýru, starec pokračoval v pilné službě Pánu.

Po krátké nemoci, ctihodný otec Theodor zemřel v noci 19. února 1791. Jeho tělo, ačkoli leželo před pohřbem v teplé cele, nevydávalo zápach rozkladu.

Na hrobě ctihodného byla položena břidlicová kamenná deska s nápisem: „Zde je pohřben starec jeromonach Theodor, stár sedmdesáti tří let, rodným příjmením Ušakov, obnovitel Sanaksarského monastýru, který byl postřižen na mnicha v Alexandro-Něvské lávře, poté v mnišském životě, pokračoval dalších čtyřicet pět let. Ve všem pravý křesťan a dobrý mnich, zemřel 19. února 1791.“

Ctihodný Theodor Sanaksarský, byl připočten do zástupu místně ctěných svatých v roce 1999. Jméno ctihodného Theodora, ke všeobecné úctě pak bylo vneseno do církevního kalendáře, v roce 2004.

Památka ctihodného Theodora Sanaksarského se připomíná v den jeho zesnutí 19. února / 4. března a také v den nalezení jeho divotvorných ostatků 21. dubna / 4. května roku 1999.

Modlitba

Radosti naše! Pastýři náš, ctihodný otče Theodore! S povzdechem z hlubin našich srdcí a se slzami, k tobě voláme: Vidíš naši slabost, naše setrvávání v temnotě vášní, oslabení našich duchovních sil. Vidíš, jak jsme svévolí ovládáni, poživačností pleněni, o všechny ctnosti ochuzení! Pohleď na náš pláč a nerozum! Pouč nás a uveď nás na cestu spásy, vypros nám od Boha obdarovávajícího nás mnohými svými dary, poznání naší chudoby, pokání se slzami, upřímnou pokoru a v modlitbě neustálou trpělivost. Abychom skrze to, mohli naklonit Jeho dobrotu k sobě, k odpuštění hříchů. Abychom hodni byli, přebývat s tebou navěky v Nebeském Království, opěvovat a dobrořečit Přesvatou Trojici: Otce, i Syna, i Svatého Ducha, nyní i vždycky až na věky věků. Amen.

________ 

¹ Svato-Trojická, Alexandro-Něvská Lávra. Mužský pravoslavný monastýr na východním okraji Něvského prospektu v Petrohradě, první a zároveň největší monastýr ve městě. Od roku 1797 má status lávry. Monastýr založil car Petr I. Veliký, na místě u ústí Černé říčky (nyní řeka Monastyrka) do Něvy. Na stavbu bylo vyčleněno 5000 čtverečních sáhů pozemku na obou březích řeky Něvy v Oloněském okrese, a zároveň k němu byl přičleněn bohatý Iverský monastýr. Monastýr, je zasvěcen památce svatého knížete Alexandra Něvského (♰ 1263). 

² Svato-Uspenská Sárovská poustevna. Mužský monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice, založený na počátku 18. století ve městě Sárově, na severu Tambovské gubernie, v Temnokovském újezdu.

³ Sanaksarský monastýr v čest památky Narození Přesvaté Bohorodice. Založen roku 1659, na levém břehu řeky Mokši, v blízkosti města Temnikova. 

⁴ Svt. Tichon Zadonský (♰ 1783). Památka 13. / 26. srpna v den jeho zesnutí a druhého nalezení jeho svatých ostatků a 15. / 28. května, v den prvního nalezení jeho svatých ostatků v roce 1846. Narodil ve vesnici Korocko v Novgorodské gubernii, Valdajského újezdu. Po zakončení kněžského semináře v roce 1754, zůstal v semináři učitelem. Ve věku třiceti čtyř let přijal mnišský postřih. Byl ustanoven učitelem filosofie na Novgorodském semináři. V roce 1760, byl ustanoven představeným mužské monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve městě Tver, kde byl také rektorem Tverského duchovního semináře. V roce byl chirotonizován na biskupa Keksgolmského a Ladožského, ustanoven představeným Chutynského monastýru a vikářem Novgorodské eparchie. V roce 1763, byl ustanoven biskupem Voroněžským. Poté světitel Tichon spravoval voroněžskou pastvu pouhé čtyři roky a sedm měsíců. Mnišský duchovní zápas, neúnavná pastorační práce, různé strasti, starosti i zármutky, které byly příčinami různých překážek, bránících naplnění jeho dobrých úmyslů, zničily jeho zdraví. Více a více, ho poté přitahovala modlitební samota, podal si proto v roce 1767, žádost o propuštění na odpočinek. Nejdříve se uchýlil do Tolševského monastýru Proměnění Páně, nedaleko města Voroněž. V roce 1769, pak odešel do Zadonského monastýru Narození Přesvaté Bohorodice, kde žil až do své smrti. Jeho svaté ostatky byly uloženy tam a díky zprávám o mnoha zázracích, které se staly v jejich blízkosti, byl v roce 1861 svatořečen.