Životy Svatých

 

Svt. Grigorie Dascălul,

metropolita uhersko-valašský (♰ 1834)

22. června / 5. července, památka jeho zesnutí

Světitel Grigorie Dascălul (Řehoř Učitel), metropolita uhersko-valašský¹, se narodil roku 1765 ve městě Bukurešť, při svém křtu dostal jméno Georgie (Jiří).

V bukurešťské Akademii svatého Sávy – Academia Domnească Sfântul Sava studoval řečtinu, latinu a teologii. Okolo roku 1790 vstoupil spolu se dvěma dalšími absolventy akademie, Gerontiem a Dorotejem, do monastýru Neamț (Mănăstirea Neamţ)², kde ho ctihodný starec Paisij (Veličkovskij)³ postřihl na mnicha se jménem Grigorie (Řehoř). Brzy poté byl rukopoložen na jerodiákona a spolu s Gerontiem začali překládat učebnice a pedagogické knihy z řečtiny do rumunštiny. Nějakou dobu společně pracovali v monastýru Neamț, poté se vrátili do Bukurešti. Zde, v metropolitní tiskárně, pak s požehnáním metropolity Dositeje (Filitti) uhersko-valašského⁴ začaly vycházet jejich překlady. Kromě překladů byl Grigorie také pověřen vedením knihovny metropolity.

V roce 1802 se oba mniši vrátili do monastýru Neamț a metropolita moldavský Veniamin (Costachi)⁵ jim svěřil překlad dalších nových knih k vydání.

Rusko-turecká válka v letech 1806–1812 přerušila působnost mnichů-knihomolů. Na podzim roku 1812 se Grigorie a Gerontius spolu se svým duchovníkem Kallinikem z monastýru Seku (Mănăstirea Secu)⁶ vydali na pouť na Svatou horu Athos. Na zpáteční cestě, poblíž Filippopolisu (dnešní Plovdiv), byli přepadeni lupiči a Gerontius zemřel během jejich mučení. Grigorie přežil a po svém návratu pokračoval v práci na překladech a vydávání duchovní literatury v tiskárně monastýru Neamț. Na žádost mnichů monastýru následně také napsal a vydal životopis svatého Paisija (Veličkovského).

Po roce 1817 se přestěhoval do monastýru Antim (Mănăstirea Antim)⁷ a poté do monastýru Căldărușani (Mănăstirea Căldărușani)⁸, kde připravil další nové překlady vydané v bukurešťské tiskárně.

4. ledna roku 1823, na zasedání Státní rady, schválil vládce Valašska Grigorie IV. Ghica⁹ kandidaturu jerodiákona Grigoria ze tří kandidátů navržených na metropolitní stolec. Tradice praví, že Grigorie, vyzván do Bukurešti, ušel celou vzdálenost z monastýru Căldărușani do hlavního města pěšky.

9. ledna byl rukopoložen na jeromonacha, následně byl povýšen do hodnosti archimandrity a 10. ledna mu byla udělena biskupská chirotonie. 11. ledna 1823 byl ustanoven metropolitou uhersko-valašským.

Jednou z prvních starostí arcipastýře bylo obsazení volných míst arcipastýřů a duchovních v eparchiích. Ustanovil proto biskupy pro eparchie Argeșului, Râmnicului a Buzăului. Jako biskup musel svt. Grigorie řešit finanční problémy metropolie, protože byla zatížena velkými dluhy zděděnými po předchozích představených. Přijal nezbytná opatření k posílení duchovní a ekonomické kázně v monastýrech, které byly metochy (metoch – zastoupení monastýru mimo jeho správní území) zahraničních monastýrů a jejichž představenými byli Řekové. Zvláštní pozornost věnoval potřebám farních kněží a diákonů, usměrnil výběr různých daní, které od nich byly vybírány, a snižoval jejich počet. Zastavil zneužívání a také nezákonné vydírání ze strany děkanů a poskytoval finanční podporu vdovám a dětem kněží.

Byl hlavním správcem rumunských škol ve Valašském knížectví, připravil otevření eparchiálních duchovních seminářů ve své metropolii, které se následně začaly otevírat brzy po jeho smrti.

Zároveň i jako metropolita pokračoval ve své překladatelské a vydavatelské činnosti v rumunštině. V roce 1828 byla s jeho pomocí v Bukurešti vytištěna Čtyřevangelia ¹⁰   v bulharštině.

V roce 1828, během nové rusko-turecké války ¹¹, byla Podunajská knížectví obsazena ruskými vojsky a podřízena ruské správě. Metropolita Grigorie se tehdy vyslovil proti uvalení doplňujících daní, které byly uvaleny na kněze a lid, za což byl novými úřady v lednu 1829 odvolán ze svého úřadu a poslán do Kišiněva.

V prosinci 1831 bylo odvolanému metropolitovi dovoleno, aby se do svého úřadu vrátil, ale po příjezdu do Buzău v únoru 1832 tam musel zůstat více než rok. Během té doby metropolita na místě založil tiskárnu, ve které vydal několik překladů, které v Kišiněvě vytvořil z děl svatého Jana Zlatoústého a dalších Svatých otců. Knihy, které vytiskl, metropolita rozdával kněžím a věřícím. V dubnu 1833 metropolita opustil Buzău a odešel do monastýru Căldărușani, v srpnu téhož roku se pak vrátil na metropolitní úřad v Bukurešti.

Po svém návratu, starý a nemocný, se svatý Grigorie znovu ujal organizování církevního života. Mezi jeho úsilí patřilo zejména zakládání nových monastýrů, eparchiálních seminářů a škol, ustanovování kněží pro každou vesnici nebo usedlost (pokud bylo v obci více než 50 domácností, tak dva kněží) a jejich osvobození od roboty.

Nedlouho před smrtí metropolity Grigoria začal monastýr Căldărușani pod jeho dohledem znovu vydávat jeho „Životy svatých“ ve 12 svazcích, na základě prvního vydání, které vyšlo v monastýru Neamț. Za života svatého byly vydány první dva svazky. Světitel a učitel Grigorie zemřel v Bukurešti 22. června / 5. července roku 1834.

V říjnu roku 2005 Posvátný synod Rumunské pravoslavné církve připočetl do zástupu svatých světitele a učitele metropolitu Grigoria. Dne 21. května 2006 se v bukurešťské katedrále svatých apoštolům rovných Konstantina a Heleny uskutečnilo slavnostní svatořečení svatého. Jeho svaté ostatky byly následně uloženy v monastýru Căldărușani.

__________

¹ Uhersko – valašský. Uhersko-valašská metropolie Pravoslavné církve byla založena v roce 1359 Konstantinopolským patriarchátem. Téhož roku ekumenický patriarcha Kallistos I. rukopoložil svatého Hyacinta z Viciny – Sfântul Iachint de Vicina (♰ 1372), na prvního metropolitu nově vzniklé Uhersko-valašské metropolie. Její vznik si vyžádala expanzivní a náboženská politika uherského krále Ludvíka Velikého zaměřená na země na levém břehu dolního Dunaje. Název metropolie byl odvozen z potřeby kanonicky odlišit toto území od území Velkého a Malého Valašska v Thesálii a Epiru, a z tohoto důvodu byla metropolie nazývána Uhersko-valašská. Rumunská pravoslavná církev vznikla z této Uhersko-valašské metropolie ve druhé polovině 19. století po krymské válce. V roce 1885 byl vydán tomos uznávající autochtonnost Rumunské pravoslavné církve založené o dvě desetiletí dříve. V roce 1925 byla Rumunská pravoslavná církev povýšena na patriarchát. V roce 1990 byl název této metropolitní oblasti změněn na Metropolii Muntenie a Dobrudže. Do roku 1881, tedy téměř po celou dobu existence této metropolitní oblasti, byla liturgickým jazykem církevní slovanština. Od roku 1439 do roku 1767 byla Uhersko-valašská metropolitní oblast kanonicky podřízena Ochridskému arcibiskupství.

² Monastýr Neamț – Mănăstirea Neamț. Mužský monastýr jašské archiepiskopie Rumunské pravoslavné církve, nacházející se v blízkosti města Târgu Neamţ v župě Neamţ. Monastýr byl založen v 14. nebo 15. století duchovními žáky ctihodného Nikodýma Tismanského (♰ 1406) – Sofroniem, Pimenem a Siluanem. Podle jiné verze byl zakladatelem monastýru Petru I. Mușat. V 15. století byl monastýr centrem knihopisectví. Na konci 18. století v monastýru vedl svůj duchovní zápas starec ctihodný Paisij Veličkovský. Zde se svými žáky překládal řeckou „Filokalii“ a díla dalších pravoslavných teologů do církevní slovanštiny. Neamțská lávra, jak je také nazývána, byla jedním z největších středověkých center tehdejší kultury a vzdělání. Na počátku 15. století byly v monastýru zřízeny školy pro písaře. V první polovině 15. století byla v monastýru založena kaligrafická škola. V roce 1806 byla otevřena tiskárna. Vydávala knihy o historii monastýru, moldavské metropolitní oblasti, liturgické knihy, církevní kalendáře a životy svatých. Až do druhé poloviny 19. století vlastnil monastýr bohatou knihovnu obsahující rukopisy ze 14. století a knihy z 16. století. V roce 1859 knihovní sbírka čítala 1 671 rukopisů v různých jazycích (slovanském, rumunském, řeckém a dalších). V současné době knihovna obsahuje přes 22 000 ručně psaných a tištěných knih ze 17. a 18. století. Monastýr vlastní sedm skitů. 

³ Ctihodný Paisij Veličkovskij (1722–1794). Významný pravoslavný svatý, schiarchimandrita, překladatel a duchovní učitel, který obrodil tradici starcovství a modlitby mysli ve slovanských pravoslavných církvích. Jeho nejvýznamnějším historickým dílem byl překlad rozsáhlé sbírky patristických učení Filokalia (Dobrotoljubije – Filokalia – Добротолюбие – Φιλοκαλία) do církevní slovanštiny.

⁴ Metropolita Dositej (Filitti) uherskovalašský. Metropolita Dositej (Dositei Filitti) byl významným hierarchou uhersko-valašské metropolie řeckého původu, který stál na stolci metropolie Valašska od 11. října 1793 do 15. ledna 1810. Historický titul „metropolita uhersko-valašský“ tradičně označoval kanonickou jurisdikci nad Valašskem a pravoslavnými komunitami v zemích bývalého Uherska (Sedmihradska).

⁵ Metropolita moldavský Veniamin (Costachi).  Metropolita Veniamin (Veniamin Costache), významný rumunský pravoslavný biskup Konstantinopolského patriarchátu, metropolita Moldávie (v letech 1803–1842 s přestávkami), který se stal klíčovou postavou národního, kulturního a duchovního obrození Moldavského knížectví.

⁶ Monastýr Seku – Mănăstirea Secu. Monastýr jašské archiepiskopie Rumunské pravoslavné církve v obci Pipirig v župě Neamț. Kolem roku 1500 se skupina poustevníků usadila v údolí řeky Secu. V roce 1530 pod vedením jeromonacha Zosimy z monastýru Neamț postavili poustevnu. Moldavský kníže Petru IV. Rareș nechal v poustevně postavit chrám, který stál na místě současného hřbitovního chrámu. V roce 1550 byla poustevna obehnána opevněnou zdí. V roce 1602 byl postaven kamenný chrám ke cti svátku Stětí Jana Křtitele, který se stal hlavním chrámem monastýru. V roce 1640 byla v jihovýchodní věži postavena kaple ke svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice. V roce 1775 se představeným monastýru stal ctihodný Paisij Veličkovský. V roce 1779 ctihodný Paisij Veličkovský odešel do monastýru Neamț, což vedlo k tomu, že byl monastýr v duchovním podřízení monastýru Neamț až do roku 1910. V roce 1821 monastýr Secu utrpěl během řeckého povstání proti Turkům. V důsledku bojů většina monastýru vyhořela, brzy byl však monastýr znovu obnoven. V roce 1832 byl na monastýrském hřbitově postaven nový kamenný chrám ke cti svátku Narození svatého Jana Křtitele na místě starého dřevěného kostela zničeného požárem v roce 1821. Do roku 1850 byl obnoven hlavní monastýrský chrám s novým ikonostasem a freskami. V letech 1977 až 1984 probíhaly v monastýru rozsáhlé restaurátorské práce. Po roce 1989 byly postaveny dva penziony, každý s kapacitou pro 250 poutníků. V letech 2000 až 2002 byly restaurovány fresky a ikonostas hlavního monastýrského chrámu, které byly slavnostně vysvěceny k 400. výročí monastýru.

⁷ Monastýr Antim – Mănăstirea Antim. Monastýr byl postaven v letech 1713 až 1715 svatým Antimem Gruzínským (♰ 1716), během jeho služby metropolity uhersko-valašské metropolie. Za diktatury Nicolae Ceaușescua bylo plánováno monastýr určit k demolici, ale díky inženýrovi Eugeniu Iordăchescuovi se katedrálu monastýru podařilo zachránit. V 60. letech 20. století byl monastýr obnoven díky úsilí rumunského patriarchy Justiniána (Mariny). Na teritoriu monastýru se nachází muzeum církevního umění, kde jsou také uchovávány relikvie spojené s působením svatého Antima Gruzínského.

⁸ Monastýr Căldărușani – Mănăstirea Căldărușani. Je jedním z největších a nejvýznamnějších pravoslavných mnišských komplexů v historickém regionu Muntenie v Rumunsku. Nachází se v obci Gruiu (vesnice Lipia) v župě Ilfov, přibližně 30 kilometrů severně od Bukurešti. Celý areál leží na malebném poloostrově obklopeném jezerem Căldărușani a zbytky starobylého lesa Vlăsiei. Monastýr nechal v letech 1637 až 1638 postavit valašský kníže Matei Basarab. Vznikl na místě staré dřevěné poustevny ze 16. století. Pojmenování získal dle specifického tvaru okolního reliéfu krajiny, který připomíná „kotel“ (rumunsky căldare). Komplex byl navržen jako obranná pevnost se silnými zdmi a vysokou zvonicí, aby odolal osmanským nájezdům. Monastýr byl domovem slavné školy ikonopisců, kde studoval i nejvýznamnější rumunský malíř Nicolae Grigorescu. Místní muzeum uchovává vzácné rané ikony od Grigoresca, staré rukopisy, liturgické předměty z drahých kovů a historické církevní oděvy. Hlavní chrám je zasvěcen svatému Dimitriovi Soluňskému a jeho architektura je inspirována královským chrámem v Curtea de Argeș.

⁹ Grigorie IV. Ghica, vládce Valašska. Grigorie IV. Ghica (také známý jako Grigore Dimitrie Ghica) byl valašský kníže, který vládl v letech 1822 až 1828. Jeho nástup na trůn představoval zásadní zlom v dějinách dunajských knížectví, protože byl prvním původním (nefanariotským) vládcem po více než století řecké nadvlády. Po potlačení protiosmanského povstání, které vedl Tudor Vladimirescu v roce 1821, se osmanská Porta rozhodla ukončit jmenování řeckých fanariotů z Istanbulu a vrátila se k volbě místních bojarských vládců. Kníže se pokusil o modernizaci země a zmírnění daňové zátěže rolníků, což vedlo ke stabilizaci ekonomiky po letech válečného pustošení. Jeho panování ukončila v roce 1828 ruská okupace během rusko-turecké války. Valašsko poté přešlo pod přímou správu Ruska v rámci tzv. Organických regulí. Ruská správa knížete zbavila moci a nahradila ho vojenským guvernérem Pavlem Kiseljovem. Po nuceném odchodu z politického výsluní se bývalý vládce stáhl z veřejného dění a dožíval jako soukromá osoba na svých panstvích. V politice ho později nahradil jeho bratr Alexandru II. Ghica. Zemřel 29. dubna 1834 ve věku 78 let ve Valašsku (podle některých záznamů přímo v Bukurešti). Pochován byl v Bukurešti.

¹⁰ Čtyřevangelium neboli také čtveroevangelium označuje soubor čtyř kanonických evangelií Nového zákona, která popisují život, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Rozlišuje se mezi evangeliem pro každodenní obecné čtení a liturgickým čtveroevangeliem, ve kterém je text rozdělen do samostatných částí (čtení) pro předčítání při bohoslužbách a jsou k němu přidány liturgické pokyny. Liturgické evangelium se zase dělí na prestolní evangelium, které se umisťuje na prestol (obvykle velké), a evangelium pro treby, které je menší a užívá se pro náboženské obřady.

¹¹ Rusko-turecké války.  Rusko-osmanské války nebo rusko-turecké války byly sérií dvanácti válek mezi Ruským impériem a Osmanskou říší, které proběhly v 16. až 20. století. Jde o jeden z nejdelších vojenských konfliktů v evropské historii.