Životy Svatých

 

Ctihodný Paisios Veliký (♰ 417)

památka 19. června / 2. července

Ctihodný Paisios se narodil v Egyptě ve čtvrtém století. Jeho otec zemřel, když byl ještě dítě; byl nejmladší ze sedmi sirotků, kteří zůstali v matčině péči. Milující matka si dělala velké starosti o budoucnost svých dětí, zejména o svého nejmladšího syna, a trápila se tím, jak ho vychová bez pomoci manžela, který sdílel její zbožnou starost o starší děti.

Jednoho dne ji povzbudil podivuhodný sen: „Proč se oddáváš bezmeznému zármutku a starostem o své děti?“ zeptal se anděl, který se jí zjevil. „Cožpak jsi jediná, kdo o ně pečuje? Neochraňuje je sám Bůh? Zanech tedy svého zármutku.“

Oddaná péči o své děti se matka svatého Paisia především starala o jeho vzdělání a neustále ho vychovávala v duchu Kristova učení. Paisios, od dětství směřující k úctě a lásce k Bohu, toužil, když dospěl, zasvětit svůj život službě Bohu. Život ve světě ho nelákal; dával přednost „pouštnímu životu“ a stal se žákem velkého pouštního askety, ctihodného Pamva (♰ 386). Paisios pod jeho duchovním vedením zůstal ve skitu až do jeho smrti, poté se uchýlil do hlubin Nitrijské pouště, kde se usadil v jeskyni, kterou si sám vykopal.

Dlouho žil v poušti v naprosté samotě a svůj čas věnoval modlitbě. Pak ho našli ti, kteří hledali jeho duchovní pomoc a radu, a on je všechny s láskou přijímal a mnohé vedl na cestě ke spáse. Takto se kolem něj postupně shromáždili ti, kdo toužili vést asketický život pod jeho vedením. Tento zástup duchovního stáda byl časem pro pokorného Paisia břemenem, a tak znovu odešel pryč od lidské pozornosti a žil tři roky sám v jeskyni, o které nikdo nevěděl. Když ho však i zde našli ti, kteří potřebovali jeho rady a poučení, a začali se kolem něj usazovat, už se službě jim nevyhýbal. Avšak lidské pocty ho tížily a nelíbilo se mu, když se o jeho dobrých skutcích vědělo.

„Velkou újmou je lidská chvála,“ říkal často svým učedníkům a na jejich otázku: „Která ctnost je nejvyšší?“ odpovídal: „Ta, která je činěna v tajnosti.“ S láskou, trpělivostí a s podivuhodnou prozíravostí Paisios zvláště duchovně vedl své učedníky k zachování čistoty jejich víry.

Jednoho dne potkal jeho milý učedník, když šel do města za nějakou záležitostí, na cestě Žida a začal mezi nimi rozhovor. Žid začal popírat božskou důstojnost Ježíše Krista a tvrdil, že On není tím pravým Mesiášem, který teprve má přijít na svět. Mnich pozorně naslouchal Židovým argumentům a pak ve své pošetilé prostotě místo námitek řekl: „Možná je to tak, jak říkáš.““

Když se tento mnich vrátil do skitu, brzy si všiml, že se změnilo Paisiovo chování k němu; nejenže s ním nemluvil jako dříve, ale ani se na něj nepodíval. Zoufalý mnich, nevědom si žádného provinění, se starce zeptal na důvod takovéto změny.

„Jdi pryč ode mě spolu s těmi, kteří se zřekli Boha, nechci s tebou mluvit,“ odpověděl Paisios hněvivě, ale když viděl mnichovo zmatení, postupně ho přivedl k poznání, že svým lehkovážným rozhovorem s nevěřícím vyjádřil své odcizení od Krista a svou odpovědí na jeho rouhačské řeči se sám vyloučil z počtu pravých věřících a podléhá odsouzení stejně jako ti, kteří se přímo zřekli Krista.

Mnich, ohromen takovým přísným rozsudkem, padl se slzami v očích Paisiovi k nohám a prosil ho, aby se modlil k Bohu za odpuštění jeho hříchu. Milující učitel svého kajícného žáka neodmítl, uzavřel se ve své jeskyni a modlil se za něj, dokud se v prorockém snu nedozvěděl, že Bůh odpustil tomu, kdo se ho lehkovážným slovem odřekl.

O tom, že Paisios díky daru Boží prozíravosti mohl jasně posoudit stav duší těch, kteří k němu přicházeli, se nejednou přesvědčil také veliký asketa a očitý svědek Paisiových činů ctihodný Jan Kolobos (♰ 409), který proslul svatostí svého života a napsal podrobný životopis Paisia.

Když ctihodný Jan hovořil obecně o zázracích, kterými Bůh oslavil Paisia, dodával k tomu tato slova: „Ať nikdo nepochybuje, když o něm slyší slavné a nadpřirozené věci, a ať si nemyslí, že jsem k tomu snad přidal něco vlastního, abych svému milovanému otci prokázal ještě větší čest. On je nade všechnu lidskou čest a není mu třeba chvály od těch nižších, neboť je chválen na výsostech svatými anděly. Avšak toto vše vyprávím ku prospěchu těch, kdo naslouchají a chtějí napodobovat jeho ctnosti. Předávám jen to, co jsem na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel.“

Ctihodný Paisios zesnul v hlubokém stáří v roce 400. Jeho svaté ostatky, spolu s ostatky ctihodného Pamba, přenesl do svého monastýru (nedaleko města Pelusium) ctihodný Isidor Pelusijský (♰ 449) a nad jejich schránami vystavěl velkolepý chrám.