Životy Svatých

 

Svt. Metoděj I., Vyznavač,

patriarcha konstantinopolský (♰ 847)

památka 14. / 27. června

Svatý Metoděj – Methodios se narodil na Sicílii v zámožné rodině. Ještě v mládí, když následoval Boží pozvání, vstoupil do monastýru na ostrově Chios a na vlastní náklady ho obnovil. Stejně tak obnovil monastýr svatého Štěpána Sinajského Chenolakkos v Triglii.

Za vlády ikonoborce Lva Arména (813–820) zastával jako kněz vysoký úřad apokrisiaria¹ pod vedením svatého patriarchy Nikefora a byl jedním z jeho nejbližších spolupracovníků.

Ten ho vyslal do Říma na misi k papeži. Během svého pobytu v Římě Metoděj zažil pozoruhodnou událost. Běsové proti němu vedli těžké duchovní útoky a snažili se zbožného kněze uvrhnout do propasti hříchu. Metoděj však snášel útoky nepřítele s velkou trpělivostí, přijal na sebe usilovný půst, a především setrvával v neustálé modlitbě ke Kristu, a zvláště prosil o přímluvu svatého Petra, jehož hrob se v Římě nachází. Nakonec se mu svatý apoštol Petr zjevil ve vidění a zcela ho osvobodil od těchto démonických útoků.

V čase Metodějova pobytu v Římě svrhl bezbožný císař a ikonoborec Lev Armén v Konstantinopoli patriarchu Nikefora a Metoděj se rozhodl zůstat v Římě a čekat se svým návratem na lepší čas. Když císař zemřel a na trůn nastoupil méně zlovolný císař Michael II. Amorejský, vrátil se Metoděj do Konstantinopole a začal horlivě bránit úctu ke svatým ikonám před útoky heretiků ikonoborců.

Avšak brzy ke svým dalším zlovolným hříchům přidal nový císař i hřích pronásledování Kristovy církve. Metoděj byl uvězněn a zůstal tam až do císařovy smrti. Jeho syn Theofilos I., ačkoli byl heretikem stejně jako jeho otec, miloval vzdělané lidi, a proto vyvedl svatého Metoděje z vězení, aby s ním mohl hovořit a mít užitek z jeho velkých znalostí.

Avšak Metoděj, jakmile znovu získal svobodu, se okamžitě pustil do horlivého zápasu s heretiky a usilovně obhajoval zbožnou úctu ke svatým ikonám. Za to byl znovu uvržen do vězení, které bylo ještě krutější než to předchozí, a na svobodu se dostal až po smrti císaře Theofila, když se vlády ujala císařovna Theodora. Za její vlády byl svatý Metoděj zvolen na konstantinopolský patriarchální stolec.

Volba se konala na konstantinopolském místním sněmu v roce 843 a intronizace se s největší pravděpodobností konala na Syropustní neděli 4. března 843. Na témže sněmu byla obnovena úcta k ikonám. Slavnostní bohoslužba, kterou k tomu sestavil svatý Metoděj, se od té doby připomíná a slaví první neděli Velkého postu. Na této bohoslužbě se po liturgii oslavuje vítězství Pravoslavné Církve nad všemi herezemi a rozkoly, utvrzuje se pravoslavné učení o úctě k ikonám, jakož i dogmata a ustanovení sedmi Všeobecných sněmů. Taktéž je při ní žehnáno těm, kdož ctí svaté ikony, a všem, kdož ve víře a zbožnosti žijí nebo již odešli k Pánu.

Tato bohoslužba klade zvláštní důraz na vyhlášení anathemy těm, kteří se dopustili těžkých hříchů proti Církvi, a těm, kteří byli nakaženi heretickými bludy.

Ještě před ustanovením svatého Metoděje patriarchou, což dávno předpověděl ctihodný Joanikij Veliký, se kterým si byli duchovně blízcí, se heretici všemožně snažili svatého pomluvit. Snažili se podkopat jeho autoritu i lásku a úctu jeho duchovního stáda tím, že ho nařkli z porušení mnišského slibu cudnosti. Jejich pomluva a lež však byly odhaleny a nepřátelé svatého byli zostuzeni.

Poslední léta života svatého pak už byla pokojná. Usilovně pracoval, moudře spravoval církev a svěřené stádo, obnovoval chrámy zničené heretiky, shromažďoval ostatky svatých zneuctěných ikonoborci a také přenesl ostatky svatého patriarchy Nikefora z místa jeho věznění do Konstantinopole, do patriarchálního chrámu Hagia Sofia.

Světitel Metoděj zbožně spravoval konstantinopolskou církev a poté odešel z tohoto dočasného a strastiplného života k věčnému odpočinku s Kristem v Nebeském království. Amen.

_

¹ Funkce apokrisiaria (z řeckého ἀποκρισιάριος – „ten, který přináší odpověď“) byl významný diplomatický úřad oficiálního vyslance a zplnomocněného zástupce církevního představitele (papeže, patriarchy nebo biskupa) u císařského dvora v pozdní římské a Byzantské říši.