sobota 22. srpna 2020

Ctihodní noví vyznavači Jan (Maisuradze) a Jiří (Mkheidze) Gruzínští

památka 8. /21. září

Život ctihodných Jana a Jiřího je spojen s Monastýrem Betania¹ v Gruzii, který existoval již za časů sv. královny Tamary Gruzínské² (XII. stol) a byl pojmenován podle vesnice blízko Jeruzaléma.

Ctihodný Jan (Maisuradze, 1882-1957) se narodil jako Vasilij v Jižní Osetii a do starého monastýru Betania přišel ještě jako dvanáctiletý chlapec.

Několik let potom žil také na Svaté Hoře Athos, odkud se do Gruzie vrátil už jako jeromonach. Ve dvacátých letech 20. stol. se stal představeným monastýru Betania. V roce 1921 zůstali v monastýru jen dva mniši. Jednou se stalo, že do monastýru přišli dva ozbrojení čekisté³ a oznámili mnichům, že jsou okamžitě předvoláni do Tbilisi. Když společně odešli, čekisté mnichy na cestě zastřelili. Otec Jan zůstal jako zázrakem živý, přestože kulka prošla skrze jeho hruď. Takto ho našly na cestě monašky z blízkého monastýru. Otec Jan se potom vrátil do Betanie a monastýr už nikdy neopustil.

V roce 1924 přišel do Betanského monastýru mnich Jiří (Mkheidze, 1887-1962). Měl šlechtický původ, přesto byl z chudých poměrů. Když byl mladý, pocítil přizvání k mnišství, a zanechal proto studia na Vojenské škole v Petrohradě a nějaký čas vedl poustevnický způsob života. Ctihodný Jiří se proslavil darem milosrdenství a nezištností, když třeba potkal nuzného, sundal si to, co měl na sobě, a dal to onomu chudákovi, kterého potkal. A když se stalo, že to bylo jeho poslední oblečení, oblékl se pak do látky použité ze starého pytle.

Než přišel do monastýru Betania, žil otec Jiří v Monastýru Chirsa⁴, který byl však roku 1924 komunisty uzavřen. Dva bratři otce Jiřího byli komunisté, jeden z nich Petr byl dokonce zástupcem Beriji. Ten si přál odvrátit svého bratra – tehdy již mladého mnicha – od mnišského života zachovávaného v panenství, a tak jednou svého vlastního bratra uzamkl v pokoji s ženou lehkých mravů. Avšak služebník Boží Jiří stál po celou dobu v rohu místnosti, obrácený tváří ke stěně, a modlil se. Oba jeho bratři zemřeli v roce 1937, mladší bratr Ivan se dokonce zastřelil, Petr byl popraven zastřelením spolu se svojí ženou.

V době komunistického pronásledování zůstávala Betania díky ctihodným otcům Janu a Jiřímu ještě dlouho monastýrem, oba dva navíc dožili ve stěnách monastýru až do konce svých životů. Oficiálně byli uváděni jako hlídači památníku architektury a monastýr byl prohlášen za nefunkční, přesto však v chrámech vysely ikony, hořely lampády, konaly se bohoslužby, průvody kolem monastýru a oba otcové zde křtili a oddávali věřící.

Věřící na ně vzpomínali takto:

V letech 1941–1948 jsme žili ve vesnici Orbeti a často jsme chodili do Monastýru Betania. S otci Janem a Jiřím jsme se seznámili v letech 1941–1942. Byli až neuvěřitelně dobří a laskaví, pozorní, vnímaví a citliví. Otec Jiří byl hubený a nosil brýle. Často býval nemocný, a proto se s námi méně setkával. Otec Jan byl však plný života, veselý a laskavý. Dodnes cítím to teplo, které zasel do mého dětského srdce. Po bohoslužbě odcházel otec Jiří do své kelie, aby si odpočinul, a otec Jan zůstával, aby s námi promluvil několik slov. Jednou jsme my děti, tak rozmazlené přátelstvím s otcem Janem, na svátek svatého Jana Křtitele, polili otce Jana celého vodou, od hlavy až po paty. Naši rodiče nás začali kvůli tomu hubovat, ale otec Jan je uklidňoval a říkal, že dnes je svátek a že to děti udělaly správně. Otcové Jan a Jiří nás poučovali jak se chovat v chrámu, jak je třeba se zpovídat, přijímat svaté Dary, říkali nám mnoho zajímavého o víře, o Církvi. Nás dětí se na zpovědi vždy prostě ptali, zdali jsme něco neukradli, jestli jsme někoho nepomlouvali, neuráželi atd. Když do monastýru přišli ruští věřící, tak otcové sloužili na církevněslovanském jazyce. Nehledíce na to, jak mnoho si byli tito bratři v Kristu blízcí, ve srovnání mezi sebou se jeden od druhého velmi lišili svými povahami, avšak duše obou byly čisté a průzračně světlé. Nás děti učili, abychom neustále opakovali krátkou modlitbu „Hospodi, pomiluj – Pane, smiluj se.“ Říkali nám, že tímto budeme ve stálém obecenství s Pánem a pomůže nám to žít spravedlivým životem.

Ctihodný Jan zesnul roku 1957 a ctihodný Jiří v roce 1962, ten pět let před svoji smrtí přijal velkou schimu se jménem Jan.

Oba starci byli pochováni v Betanii…

Z vyprávění Gabriela (Urgebadzeho) o otcích Janovi a Jiřím:

Stál jsem na modlitbě, když jsem uslyšel hlas: Hned běž do Betanie. Tento hlas se třikráte opakoval. Odešel jsem ze služby, oblékl se, vzal hůl a zamířil jsem do Betanie. Po cestě jsem koupil několik chlebů. Nebylo zrovna k dispozici žádné auto, které by tam jelo, a tak jsem šel celou cestu pěšky. Procházel jsem lesem, poháněn jakoby nějakou silou: Nezastavuj se, jdi rychleji!

Už se smrákalo, když jsem došel do monastýru. Poslední z ještě zde žijících mnichů, schiarchimandrita Jan, mě uvítal slovy: Modlil jsem se, můj synu, abys ke mně přišel a přečetl modlitby při odloučení duše od těla. Nehledě na to, že schiarchimandrita Jan byl už dávno nemocný, neměl jinak žádné zjevné příznaky nemoci, které by poukazovaly na jeho brzké zesnutí. Vítal mě stojící na svých nohou, a ne ležící v posteli. Jeho vzezření bylo čilé a svěží, daleko více, než kdy jsem ho viděl naposled. Položil jsem chléb na stůl. On mi požehnal a řekl: Jsi z cesty velmi unavený, najez se a trochu se posilni. Sám potom nalámal chléb, trochu si vzal a řekl: To je moje poslední monastýrské jídlo, tj. trapéza! Bůh nám buď milosrdný. A já jsem dodal: Nechť (Bůh) kvůli nám prodlouží tvůj život. Pokud nebude vás, nebude mnišství! Nezačalo se mnou, a proto ani se mnou neskončí, laskavě odpověděl otec Jan. Je čas následovat mého duchovního bratra a moje vůle je být pochován vedle něj, společně jsme překonali mnoho těžkostí a pronásledování. Dnes mi řekl, že už prošlapal cestu a nyní budeme spolu!

Venku se ztemnělo. Otec schiarchimandrita požehnal, abych zapálil svíčky. Potom mi podal Trebník otevřený tam, kde je modlitba za odloučení duše od těla, a poprosil, abych ji přečetl. Vyhrkly mi slzy a já se začal modlit: Otče, chtěl bych zemřít před tebou, místo tebe! On mi odpověděl: Ty nevíš, co říkáš a o co prosíš! Padl jsem mu k nohám a nemohl zadržet své slzy. Tehdy vstal a slavnostním hlasem začal číst a celý pročetl „Kánon za odloučení duše od těla“. Po závěrečné modlitbě řekl: Proto jsem tě i pozval synku. Ty přijmeš můj poslední vzdech… A po krátkém odmlčení pokračoval: Posaď se, posaď se ke mně a přečti mi modlitby s čotkami.

Oba jsme se mlčky modlili a on se mě pak za chvíli zeptal: Vidíš, kolik přišlo mnichů do chrámu? Pochopil jsem, že hovoří o mniších, kteří vedli svůj duchovní zápas tady v monastýru Betania a kteří zde byli pochováni v dávných stoletích.

Řeknu ti o svém vidění, ale je to tajemství, nikomu o tom neříkej. Potom mi řekl o zjevení, kterého se mu dostalo a které mé srdce naplnilo bázní a strachem. Dobře si to pamatuj a chraň ve svém srdci, opakoval.

Svíčky dohořely a já zapálil další. Když jsem se vrátil, uviděl jsem, že z rukou otce Jana vypadly čotky. Vzal jsem je a dal je otci na ruku. Poprosil mne, abych četl modlitby nahlas, sám mi řekl, že bude poslouchat.

Četl jsem Modlitbu Páně. Když v tom otec Jan sebou najednou neočekávaně trhnul a na jeho tváři se objevila nepopsatelná radost. Můj bratr a otec Jan přišli ke mně, řekl, a spolu s ním i … A umlkl. Hlava mu klesla na hruď.

Prošly minuty ticha. Přiblížil jsem se k němu a naklonil se k jeho hlavě. Právě zesnul.

Celou noc jsem se modlil. Ráno přišli další, kterým také oznámili o zesnutí starce. Oznámili to také patriarchovi Efrémovi (Sidamonidzemu), který pohřební bohoslužbu vzal na sebe sám, se slzami četl modlitby a v nich prosil: Otče Jane, až předstoupíš před Všemohoucího, rozpomeň se na naše duše a modli se za nás!

Spolu s dalšími modlícími jsem zůstal v Betanii i já a každý den jsem pak sloužil panychidu před Hospodinem za právě zesnulého spolubratra v duchovním zápase. Přesněji, za tyto dva velkolepé mnichy, jejichž hroby se nacházejí vedle sebe na znamení toho, že ani smrt je nemohla odloučit. Jako znamení požehnání mi zůstaly od otce Jana jeho čotky, s nimiž jsem se vrátil domů. Až odkryjí jeho hrob, všichni uvidí, že můj duchovník a učitel leží tak, jak ho pochovali: na jeho hrudi leží Nový zákon.

Posvátný Synod Gruzínské pravoslavné církve na svém zasedání 18. srpna roku 2003 slavnostně připočetl k zástupu svatých ctihodné vyznavače: archimandritu Jana (Maisuradzeho) a archimandritu Jiřího – Jana (Mkheidzeho). Dnem jejich církevní památky bylo stanoveno 8. / 21. září.

V roce 2014 byly vyzdviženy ostatky svatých otců Jana a Jiřího a následně na to byly z hrobu vyzdviženy také ostatky otce Gabriela (Urgebadzeho), duchovního syna obou těchto svatých otců.

_____________________________________________________________

¹ Monastýr Betania byl založen na počest svátku Narození Přesvaté Bohorodice okolo roku 1200 po Kr., více je znám jako Gruzínská Betania (ბეთანია), mužský monastýr, který se dnes nachází v Mccheta-tbiliské eparchii Gruzínské pravoslavné církve. Nachází se 16 km od Tbilisi, v soutěsce řeky Vere, okolo vesnice Kveseti.

² Svatá bohabojná Tamara, královna Gruzínská se narodila okolo roku 1165. Pocházela ze staré gruzínské dynastie Bagration (ბაგრატიონი) a byla dcerou Georgia III. královny Burduchan, dcery Alanského krále Chudana. Doba, v níž žila a kralovala svatá Tamara, byla známá jako Zlatý věk gruzínské historie. Sama královna se vyznačovala velikou zbožností a pokračovala v díle svého děda – krále Davida III. Obnovitele. Velmi se zasadila o šíření Kristovy víry po celé Gruzii, stavbě chrámů a monastýrů. V roce 1204 se vládce Rúmského sultanátu Rukn ad – Din obrátil ke královně s žádostí, nebo spíše řečeno s příkazem, aby se Gruzie zřekla křesťanství a přijala islám. Královna Tamara odmítla tuto žádost a v historické bitvě u Basiani (gruz. ბასიანი řec. Φασιανοί – Phasianoi) gruzínské vojsko porazilo vojsko Rúmského sultanátu. Její moudrá vláda získala úctu a lásku všeho lidu Gruzie. Poslední roky svého života prožila v jeskynním Monastýru Vardzia (gruz. ვარძია). Tento jeskynní monastýrský komplex byl vybudovaný ve stěně hory Erušetu, západně od města Achalkalaki. Původně jej jako hraniční pevnost proti nájezdům Turků a Peršanů vybudoval její otec, gruzínský král Georgi III. Bagration. Svatá královna Tamara Gruzínská stavbu dokončila a zřídila v něm monastýr. Měla v něm i svoji kelii, která byla přímo spojena s chrámem, kde se modlila k Bohu. Zesnula v pokoji roku 1213 a byla připočtena k zástupu svatých. Její památku Církev slaví vždy 1. / 14. května a také v Neděli Žen Myronosic.

³ Čekista byl členem tzv. Čeky (zkratka z Чрезвычайная комиссия, Mimořádná komise, tj. Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR), která byla první ze série tajných policií v sovětském Rusku. Její pětiletá existence stála život odhadem 200 až 500 tisíc lidí.

⁴ Monastýr Chirsa – Monastýr svatého Štěpána na Chirse (gruz. ხირსის სტეფანწმინდის მონასტერი). Tento monastýr se nachází ve východní Gruzii, v kraji Kacheti. Zakladatelem monastýru byl ctihodný Štěpán, jeden z 13 asyrských otců, zakladatelů gruzínského mnišství.