Svatá velkomučednice Barbora

památka 4. / 17. prosince

Otcem svaté Barbory, jedné z nejslavnějších prvokřesťanských mučednic, položivší život za svého nebeského Ženicha - Krista, byl Dioskor. Tento člověk byl pohan, velmi bohatý a ve společnosti vážený. Barbora, zasvětivší již od raného mládí svůj život Kristu, žila se svým otcem, který ovdověl, ve městě Heliopolis. Otec ji jako svoji jedinou dceru, moudrou rozumem a krásnou svojí tváří, uzavřel před zraky všech do vysoké věže, kde ji obklopil všelikým pohodlím, mnohými služebnicemi, a postavil ji i modly ke klanění. V jedné z komnat věže nechal postavit dvě okna. Když se Barbora dívala těmito okny ve věži dolů na zem a nahoru na hvězdné nebe, otevřela se Barbořina mysl působení Boží blahodati a ona poznala jediného pravého Boha a Stvořitele, ačkoli neměla nikoho z lidí, kdo by ji k víře přivedl a o ní poučil.  Když se jednou její otec vzdálil z města, ona z Boží prozřetelnosti opustila věž. Venku se setkala s křesťankami, které jí zjevily plnou pravdu o Kristově víře, a následně Barbora přijala také svatý křest.

Barbořino srdce zahořelo okamžitě láskou k Pánu. Nařídila svým služebníkům, aby ve věžním pokoji, konkrétně v koupelně, vysekali ještě třetí okno, aby tato tři okna byla symbolem Svaté Trojice. Na jedné zdi přitom prstem napsala kříž a tento kříž se vryl do kamene, jako by tam byl vytesán. Z těchto stop na kamenné zemi vytryskl pramen vody, která později mnohé nemocné uzdravila z jejich nemocí.

Když se Dioskor dověděl o víře své dcery, surově ji zbil, vyhnal z věže ven, a tam ji začal pronásledovat. Ve své zuřivosti ji dokonce chtěl i zabít. Svatá Barbora se však schovala ve skále, která se v jednom okamžiku před ní zázračně otevřela, a ona se tak mohla skrýt před svým krutým otcem. Když se potom znovu před Dioskorem objevila, ten zůstal neoblomným a naopak ještě více svoji dceru pro její víru nenáviděl, až ji zavedl před soudce Marciána, kde ji jako křesťanku udal a předal k mučení. Nevinnou Barboru stráže svlékli a přede všemi ji bičovali, dokud se její tělo nepokrylo ranami a krví. Ve vězení se jí zjevil spolu se svými anděly sám Spasitel, který uzdravil její rány. Když to všechno spatřila jedna žena jménem Juliána, i ona zatoužila přijmout mučednictví. A tak byly obě ženy strašně mučeny a pro hanbu vláčeny městem. Byly jim odseknuty prsy, takže začaly silně krvácet. Potom je odvedly na popraviště, kde sám Barbořin otec, Dioskor, setnul své dceři i Juliáně jejich hlavy.

Ve stejný den pak udeřil do Dioskorova domu hrom, který zabil jak jeho, tak i soudce Marciána. Svatá Barbora strádala za Krista roku 306. Její divotvorné ostatky se dnes nacházejí v Kyjevě.

Jsouc proslavena jednou provždy v nebeském Kristově Království, mnohokrát v historii se zjevovala různým osobám a věřícím, a svou mocnou záštitu projevuje až do dnešních dní. Někdy tak činí sama, jindy doprovází Přesvatou Bohorodici, a tímto způsobem posiluje křesťany v jejich víře.

Ctihodný starec Eumenios (Saridákis)

památka v den zesnutí († 1999), 10. / 23. května

Blahé paměti starec Eumenios, se narodil jako Konstantinos, 1. ledna roku 1931 ve vesnici Ethia na ostrově Kréta, zbožným rodičům Sofii a Georgiosovi Saridákis. Byl osmým a posledním dítětem v této chudé rodině, která záhy přišla o svého živitele a hlavu rodiny. Těžké podmínky v letech německé okupace Řecka nacisty, neumožnily, aby malý Konstantinos získal základní vzdělání.

Navzdory tomu, však chlapec vynikal nejen svým důvtipem a bystrým rozumem, ale především zbožností. Na volbu životní cesty budoucího starce, pak měla rozhodujícím vliv podivuhodná událost, která se udála na Nový rok, roku 1944. Při slavnostní večeři se objevila neobvyklá, oslnivá záře, která, jak řekl otec Eumenios, pronikla do hlubin jeho duše. Mladý chlapec, zcela ohromený a užaslý božským světlem, zvolal: "Stanu se mnichem!" Životní cesta Konstantina, tak byla předem rozhodnutá. Jak sám starec říkal: „Pokud má člověk povolání a přizvání od Boha k něčemu dobrému, pak Bůh činí, jedná a pomáhá mu".

V roce 1948, Konstantinos Saridákis, vstoupil do monastýru svatého Nikity. V monastýru, kromě igumena, byli ještě dva staří a už slepí mniši, o které se on jako mladý poslušník staral s velikou láskou. Po třech letech, v roce 1951, přijal mnišský postřih, se jménem Sofronios.

Za základ, svého mnišského života, si dal mírnost, poslušnost a pilnost. Přes den své tělo vyčerpával pracemi v monastýru (prorážel novou cestu do monastýru, pracoval také na zahradě, z daleka přinášel vodu…), v noci bděl a přebýval v modlitbě. Toto pravidlo, pak dodržoval až do konce svého života.

V roce 1954, byl mnich Sofronios, povolán do armády, protože tak to vyžadovaly tehdejší řecké zákony. A stejně jako v monastýru, tak i v armádě se mladý mnich nevyhýbal žádné práci, projevoval úctu a poslušnost představeným a spolu s tím, se staral plnit i své mnišské povinnosti. Přesto se však stalo a během služby v armádě, otce Sofronia, postihlo velké pokušení, které doprovázeli útoky nepřítele spasení, měl horečku, která přes veškerou snahu lékařů neustupovala. Otec Sofronios, tak musel být ve vážném stavu převezen do Soluně, kde potom odhalili strašlivou příčinu jeho nemoci, bylo to malomocenství!

Nemocného, který tento těžký kříž přijal od Pána s vděčností a pokorou, převezli do leprosária Svatá Barbora, na předměstí Athén v Aigaleu. Tam byl léčen a léčba se naštěstí ukázala jako úspěšná a otec Sofronios, se z nemoci zcela zotavil.

Když však zakusil hořkost této strašné a hrozné nemoci, rozhodl se v kolonii malomocných zůstat a sloužit těm, kdo trpěli stejně jako on touto hroznou nemocí. Po uzdravení se tak nevrátil do monastýru na Krétu, ale už zůstal v nemocnici, aby tam sloužil nemocným. Říkal: „Protože jsem okusil jak fyzickou, tak duševní a duchovní bolest, chodím k těmto nemocnými v Athénách, do nemocnice, abych jim sloužil“.

Denně se staral o nemocné, kteří byli nehybní a neměl jim kdo pomoci. V nemocnici pro infekční nemoci v Athénách bylo v té době asi tři sta malomocných. Otec Sofronios se staral, co mohl, služba to byla těžká přetěžká, nemocným obouval boty a oni, protože měli velké bolesti, mu často i nadávali. Neúnavně pracoval na údržbě a zkrášlování chrámu, dokonce se ujal role hlavního zpěváka sboru. Vyráběl kadidlo a rozdával je do kostelů a klášterů. Naplnil nemocniční pokoje ikonami a duchovními knihami. Strávil léto na Svaté Hoře a pobyl tam několik měsíců. Vedení stacionáře, mu dalo malou komůrku jako kelii, vedle chrámu svatý nezištníků Kosmy a Damiána, ve které poté strávil zbytek svého života. Každodenně se staral o nemocné, kteří se nemohli o sebe postarat a neměl jim kdo pomoci. V tomto Athénském nemocničním stacionáři, bylo v té době, okolo tři sta nemocných postižených malomocenstvím. Obouval nemocným i boty a oni mu nezřídka i nadávali, protože trpěli velkými bolestmi. Neúnavně pracoval na údržbě a zkrášlování nemocničního chrámu, ujal se úlohy hlavního zpěváka na chóru. Vyráběl kadidlo, které pak rozdával do chrámů a monastýrů. Nemocniční pokoje zaplnil ikonami a duchovními knihami. Léto pak trávil na Svaté Hoře, kde pobyl několik měsíců.

V roce 1957, byli do leprosária Svatá Barbora, na předměstí Athén v Aigaleu, převezeni pacienti z ostrova Chios, kde tamější leprosárium bylo uzavřeno. Tehdy ctihodný starec Anthimos († 1960), který v leprosáriu na ostrově Chios sloužil jako duchovník, poslal k otci Sofroniovi, ctihodného Nikifora († 1964), své duchovní dítě, aby se o něj postaral. Ctihodný starec Anthimos poslal doporučující dopis, ve kterém prosil otce Sofronia, který tam sloužil, aby věnoval velkou pozornost pokladu, který mu zasílá Přesvatá Bohorodice, neboť skrze obecenství se ctihodným Nikiforem, může získat pro sebe mnoho duchovního užitku. Otec Sofronios se pak o otce Nikifora staral s velikou láskou a obracel se k němu jako ke svému duchovnímu otci. Otec Nikiforos postupně kvůli své nemoci  - malomocenství zcela oslepl. Na novém místě, pak ctihodný Nikiforos, už slepý a nemohoucí, strávil zbytek svého života. Přesto, se stal pro otce Sofronia, který se o něho staral až do jeho smrti v roce 1964, velikým požehnáním.

V roce 1964, pak přijal otec Sofronios velkou schimu. Občas ještě navštěvoval rodnou Krétu a na ní i místo svého prvotního pokání, monastýr svatého Nikity. Na Krétě navštívil také monastýr Přesvaté Bohorodice Kalyviani, kde se seznámil s jeho obnovitelem metropolitou Timoteosem (Papoutsakis), pozdějším arcibiskupem krétským, který byl duchovní žákem, ctihodného Amfilochia z Patmosu († 1970). Metropolita Timoteos, pak v roce 1975 mnicha Sofronia rukopoložil na jeromonacha, dal mu přitom nové jméno Eumenios a ustanovil ho duchovníkem.

Více jak půl století, prožil ctihodný Eumenios, v ubohém přístřešku na nemocničním dvoře. Neustále sloužil Bohu a lidem, přijímal zpovědi, sloužil u svatého prestolu, utěšoval, radil v těžkostech života, činil zázraky, uzdravoval duchovní a tělesné nemoci. Navzdory těžkým nemocem, které ho postihly, úsměv z tváře starce nezmizel, v očích mu zářila bezmezná láska k Bohu a ke všem lidem. Podle očitých svědků Bohem daná prozíravost, zázraky a vidění svatých, byla pro otce Euménia běžnou, samozřejmou věcí. Starec, štědře obdařený dary blahodati Svatého Ducha, se dobře skryl hluboko za zdmi nemocnice. Ctihodný starec Porfýrios Kavsokalyvita († 1991), který se někdy u starce zpovídal, nazval otce Euménia, skrytým svatým naší dní. Ke stáří, se u starce zhoršily jeho zdravotní problémy. Měl cukrovku, zhoršil se mu zrak, měl problémy s ledvinami a nohama, které mu lékaři navrhovali amputovat. Během tolika let, kdy starec zápasil doslova se smrtí, však nikdy nepřerušil službu pastýře a vždy se věnoval velkému zástupu věřících.

V roce 1992 byl otec Eumenios za svou službu církvi vyznamenán hodností archimandrity. V roce 1999, pak byl starec hospitalizován v nemocnici Evangelismos v Athénách, kde pak také 23. května odevzdal svou duši do rukou Božích.

Tělo blaženého starce, bylo pohřbeno v jeho rodné vesnici Ethia. A i dnes, koná Pán skrze modlitby a přímluvy blaženého starce Euménia, mnoho zázraků uzdravení a duchovní útěchy pro nemocné a trpící, kteří za ním přicházejí.

31. května 2021, na základě prosby podané metropolitou Gartyn a Arkádie, Makariosem (Dulufakisem), bylo Posvátným synodem Krétské Pravoslavné Církve, přijato rozhodnutí o svatořečení starce.

14. dubna roku 2022, vyslyšel hlas Krétské Pravoslavné Církve a spolu s ní i ostatního pravoslavného lidu, Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu, a přijal rozhodnutí o svatořečení starce Euménia. Den památky ctihodného starce Euménia, byl stanoven na 23. května, v den jeho zesnutí.

 

Ctihodný Nikiforos Malomocný, 

divotvůrce
(1890–1964)

památka 22. prosince / 4. ledna

Ctihodný otec Nikiforos se narodil jako Nikolaos Dzanakakis ve vesnici Sirikari, na západě ostrova Kréta. V dětství přišel o oba rodiče. O chlapce se pak staral a ve zbožnosti jej vychovával jeho dědeček Joannis. Když mu byl třináct let, tak jej dědeček vypravil, aby vypomáhal a pracoval v holičství města Chania. Zde si ho všichni zamilovali jako krásného, chytrého, přátelského a dobrého chlapce. Život mu však připravil těžký a bolestný zápas, když se na jeho těle projevily první příznaky nemoci známé jako malomocenství, tj. lepra.

Mladý Nikolaos dostal strach, velmi se vylekal a byl zděšený. Aby to nezjistili státní orgány a nezavřeli jej na ostrově Spinalonga, když se symptomy nemoci stanou zcela zjevnými, utekl ve věku 16 let do Alexandrie v Egyptě, kde byla ještě početná řecká komunita, která měla chlapce velmi ráda. Příznaky nemoci však začaly být stále více viditelnými, hlavně na tváři a na rukou. Za sedm let byly zcela zřetelnými a nedaly se již skrývat. Nikolaos měl znovu strach, aby jej nechytili a neodvezli na ostrov Spinalonga. Musel proto znovu odejít pryč a najít si nějaké jiné místo. Tehdy Nikolaa osvítil přeblahý Bůh a odkryl jeho hoře jednomu z archijerejů. Ten ho uklidnil, podpořil a obklopil ho péčí a porozuměním. Tento požehnaný archijerej spatřil, že má co do činění s duší čistou, neobyčejnou a svatou, přestože to byl nemocný člověk, byl současně osvícen hojností blahodati Svatého Ducha. Také proto se tento biskup rozhodl, že se spojí se ctih. Anthimem Vagianosem¹, kterého dobře znal jako kněze a který v té době sloužil jako kněz v leprosáriu na ostrově Chios. Krátce mu popsal Nikolaa, jeho nemoc, jeho povahu a roky života strávené v Alexandrii. Ctihodný Anthimos odpověděl, aby Nikolaa co nejrychleji poslal na Chios. A tak se i stalo.

Po třech letech na ostrově Chios postřihl ctihodný Anthimos mladíka na mnicha se jménem Nikiforos. V blízkosti svého duchovního otce mladý mnich Nikiforos dostihl veliké míry ctností.

Kdo by mohl spočítat duchovní zápasy nového života? Čím více, den ode dne, tlelo jeho tělo, tím více se tento člověk obnovoval Duchem. Nemoc mu brala části těla, oči, ruky, nohy a nakonec byl nemocí poražen celý. Avšak on, který je nyní opěvován mnohými, urputně přitom všem odsekával každou zhoubnou vášeň, všeliké zlo, až dostihl blažené bezvášnivost a dokonalé trpělivosti v souladu s Boží vůlí a vůlí duchovního otce. Na konci svého života se stal činitelem horlivé modlitby mysli.

V leprosáriu každý večer ctihodný Nikiforos zvonil na zvon chrámu spravedlivého Lazara. Ostatní nemocní přicházeli, odkládali nemoc, četli Povečeří s Akathistem Přesvaté Bohorodici. Za rozbřesku pak s pomocí jedné nemocné mnišky odsloužili jitřní bohoslužbu. V neděli a ve svátky se stával ctih. Nikiforos hlavním žalmistou a zpěvákem v místním chrámu. Blažený metropolita ostrova Chios, Pantelejmon Fostinis, který mnohokrát slyšel tyto bohoslužby, o něm říkal: Ten mnich zpíval jako Anděl.

Matka Veronika z monastýru Bohorodice Pomocnice jednou řekla: Při jedné z návštěv našeho monastýru, když ctih. Nikiforos doprovázel ctih. Anthimose, stál v chrámové předsíni. Přítomní věřící ho uprosili, aby zazpíval „Jest v pravdě důstojno“. Mnišky se začaly shromažďovat a jedna druhé se ptaly: Co je to za andělský hlas? Když však ctihodný pozvedl svojí hlavu, všechny rázem ztuhly, stály jako hromem zasažené, když spatřily jeho jizvy, které pokrývaly celou jeho tvář.

Tento nadpozemský anděl nesl na sobě ještě jednu tíhu kvůli své nemoci. Postupně ale jistě ztrácel zrak. O to více však z celého srdce zpíval množství troparů a četl Apoštol.

Když bylo leprosárium na ostrově Chios roku 1957 uzavřeno, byl ctih. Nikiforos odvezen spolu s dalšími do leprosária Svatá Barbora, na předměstí Athén v Aigaleu. Ctihodný otec Anthimos poslal své duchovní dítě do Athén s doporučujícím dopisem, ve kterém prosil otce Euménia (tehdy ještě mnicha Sofronia), který tam sloužil, aby věnoval velkou pozornost pokladu, který mu zasílá Přesvatá Bohorodice, neboť může získat mnoho duchovního užitku díky obecenství s ním. Na novém místě svého působení pak mnich Nikiforos strávil už zbytek svého života. Otec Euménios se o něho staral s velkou láskou a obracel se k němu jako ke svému duchovnímu otci. Následně kvůli své nemoci otec Nikiforos oslepl.

Na ctihodném byla i přes jeho lidským očím zjevnou nemoc vždy vidět zejména naprostá pokora, mírnost, poslušnost, nikdy nic po nikom nechtěl, nikdy nic nevyžadoval. Byl pilným v neustálé modlitbě, kterou se naučil od svého duchovní otce ctih. Anthimose, s dobrodušností snášel všechny těžkosti nemoci, kterou neskutečně trpěl. Za svoji nekonečnou trpělivost a lásku k bližním obdaroval Pán ctih. Nikifora darem prozřetelnosti a utěšení strádajících. Množství věřících za ním přicházelo odevšad, byli to především bezdomovci, lidé všemi opuštění, kteří strádali zoufalstvím, steskem, zlobou ostatních lidí. Všichni tito nešťastní lidé, všemi už opuštěni, přicházeli za ctihodným, aby v jeho přítomnosti nalezli pokoj a úlevu.

Ctihodný zesnul 4. ledna roku 1964 ve věku 74 let. Od jeho ostatků po zesnutí vanula přes jeho nemoc, která ho většinu jeho života trápila, blahá vůně. Zázraky se udály už tehdy, když odcházel z pozemského života, děly se i poté, co zesnul, což mnozí dosvědčili, když získali mnohá dobrodiní a uzdravení skrze jeho přímluvy. Všechny tyto zázraky pak byly zaznamenány otcem Euméniem a dalšími věřícími.

3. prosince roku 2012 byl sborovým rozhodnutím Ekumenického patriarchátu ctihodný Nikiforos připočten k zástupu svatých.

Jeho památka se připomíná v den jeho zesnutí.

Tropar hlas 4. podoben: Jenž povznesl ses

Těla svého malomocenství/ jsi s hrdinnou moudrostí jako Job přetrpěl, Nikifore, / řízu své duše jsi očistil světle, /v dokonalosti jsi vystoupil na žebřík ctností, / svým zápasem jsi dostihl příbytků andělských, / neustále zpívaje Bohu: // Tobě náleží Sláva, Trojice Jednobytná.

Ctihodný Anthimos Nový Chiosský a ctihodný Nikiforos Malomocný, divotvůrce

__________________________________________________________________________________

¹ Ctihodný Anthimos Nový Chiosský (1869–1960): památka 2. / 15. února a v den přenesení jeho ostatků 21. srpna / 3. září. Je to zakladatel a duchovník ženského monastýru Bohorodice Pomocnice na ostrově Chios.

https://www.mgarsky-monastery.org/kolokol/kratkoe-zhitie-prepodobnogo-nikifora-prokazhennogo

http://ermyinia.blogspot.com/2014/03/normal-0-false-false-false.html