Svt. Eata z Hexhamu (♰ 686)

památka 26. října / 8. listopadu

V mládí Eata odešel do monastýru na ostrově Lindisfarne, který založil svt. Aidan Lindisfarnský (♰ 651). Později se tam stal představeným, byl také vybrán za představeného monastýru v Melrose a ve stejném čase založil i nový monastýr Ripon (dnes malé město v anglickém hrabství North Yorkshire).

Roku 664 se Eata zúčastnil sněmu ve Whitby, na kterém se sjednotil keltský společný způsob bohoslužeb s Římskou církví a také se zde sjednotil společný způsob výpočtu data Paschy.

V roce 678 jej svt. Theodor Canterburský (♰ 690) ustanovil za biskupa Bernicie (jeho biskupství zahrnovalo dvě eparchie – Hexham a Lindisfarne).

Svt. Eata z Hexhamu jako biskup spravoval Lindisfarne od roku 678 do 685, kdy správu eparchie Lindisfarne přenechal svému učedníku svt. Cuthbertovi. Od roku 685 až do své smrti byl Svt. Eata biskupem eparchie v Hexhamu.

Svatý Béda Ctihodný nazýval Eatu „nejlaskavějším a nejprostším z lidí“. Dle příměru svého duchovního učitele a rádce, svatého Aidana, byl Eata z Hexhamu současně představeným monastýru i biskupem.

Tato tradice se utvořila na Britských ostrovech ještě za časů svt. Augustina Canterburského (♰ 604), kterému toto pravidlo zanechal a odkázal svt. Řehoř Veliký, papež římský, řečený Dvojeslov – Dialogos (♰ 604): „Ty, bratře, ve shodě a souladu dle mnišského pravidla žiješ se svým duchovenstvem v církvi Anglů, obrácených prozřetelností Páně k víře, proto je pro tebe lepší řídit se pravidly našich otců, která byla přijata v dávné církvi: žádný z nich nevlastnil nic odděleně, ale vše, co měli, bylo společné.“

Zesnul 26. října roku 686 a byl pohřben v kryptě chrámu svatého Ondřeje v Hexhamu.

 Ctihodný mučedník 

Ondřej Krétský (♰ 767)

památka 17. / 30. října

Svatý Ondřej byl původem z ostrova Kréta; od raného dětství byla jeho duše oddána ctnostným skutkům. Když pak vyrostl, přijal mnišství ve své domovině.

Žil za vlády ikonoboreckého císaře Konstantina V. Kopronyma (741–775), který křesťanům nařídil pod trestem smrti odstranit svaté ikony z chrámů a domovů. Věřící, kteří se beze strachu bránili bezbožnému ikonoborci a pevně se drželi tradice svatých otců, byli uvězněni.

Když se doslechl o pronásledování pravoslavných křesťanů ikonoborci, že císař vězní a mučí nikoli zloděje a lupiče, ale ctnostné a zbožné křesťany, přišel do Konstantinopole a veřejně v chrámu svatého mučedníka Mamase odsoudil tohoto heretika za pronásledování pravé víry.

Svatý směle předstoupil před panovníka s otázkou: „Jsi křesťan, císaři?“ a odsoudil ho za pronásledování pravé víry.

Císař, aby se ospravedlnil, mu oponoval, že je pošetilé ctít dřevo a barvu. Na to mu ctihodný odpověděl, že kdo trpí pro svaté ikony, trpí pro Krista, a kdo uráží ikonu zobrazující Krista, uráží samotného Krista.

Tyran byl na okamžik ohromen smělostí cizího mnicha, pak, neschopen unést jeho jistotu víry a přesvědčení, nařídil vojákům, aby se ho zmocnili.

Vojáci povalili ctihodného na zem a začali ho bičovat volskými šlachami. Aby ho připravili o možnost hlásat pravou víru, bili ho kameny do obličeje. Nic však nemohlo otřást svatým Ondřejem v jeho horlivosti pro Boha. Zalitý krví se obrátil k císaři a řekl: „Jestliže vy, pozemští vládcové, potrestáte ty, kdo urážejí vaše sochy a obrazy, protože to považujete za osobní urážku, oč hroznější bude Boží hněv a Boží trest pro vás, kteří urážíte a ničíte ikony našeho Pána Ježíše Krista a Jeho Svatých!“ Po takových slovech rozhněvaný císař nařídil, aby mnicha spoutali a nechali ho vláčet po zemi přes celé město až na místo, kde byli popravováni zločinci.

Jeden z obyvatel města, když byl svědkem této scény a spatřil, jak krev udatného Kristova bojovníka barví zem, vrhl se na něj, podnícen ďáblem, s řeznickým nožem a uřízl mu nohu. Toto mučení bylo tím posledním a svatý Ondřej odešel k Pánu.

Tělo mučedníka bylo spolu s ostatky zločinců vhozeno do propasti, na místo zvané Krisis – což v řečtině znamená „soud“ –, kam se obvykle odkládala těla zločinců a kde zůstalo tři měsíce. O něco později na toto místo přišlo dvanáct křesťanů. Mezi ostatními těly nalezli ostatky svatého mučedníka. Tělo vyzvedli a uložili na důstojném místě, za což se jim dostalo odměny v podobě vysvobození z jejich těžkostí. Na přímluvu tohoto ctihodného mučedníka se u jeho hrobu dostalo uzdravení mnoha nemocným. Neboť svatý Ondřej má před Bohem smělou důvěru a přimlouvá se za nás za všechny, když spolu se svatými stojí předstoupen navěky před Pánovým trůnem. Amen.

 

 Památka přenesení ostatků

svatého spravedlivého Lazara Čtyřdenního

z Kypru do Konstantinopole roku 898

památka 17. / 30. října

Svatý Lazar, bratr Marty a Marie, žil ve vesnici Betánie nedaleko Jeruzaléma. Během svého pozemského života Pán často navštěvoval dům Lazara, kterého vroucně miloval a nazýval ho svým přítelem. Když Lazar zemřel a čtyři dny ležel v hrobě, Pán ho vzkřísil z mrtvých. Mnoho Židů, kteří se o tom doslechli, přišlo do Betánie, a poté, co se utvrdili v pravdivosti tohoto zázraku, se stali Kristovými následovníky. Za to chtěli velekněží Lazara zabít. Svatý Lazar je pak ve svatém evangeliu zmíněn ještě jednou: a to, když Pán šest dní před Paschou znovu přišel do Betánie, tam byl i vzkříšený Lazar (Jan 12, 1–2, Jan 12, 9–11).

Po Kristově vzkříšení, Nanebevstoupení a Seslání Svatého Ducha na apoštoly, poté co byl zavražděn svatý apoštol arcidiákon Štěpán a začalo pronásledování jeruzalémské církve, byl spravedlivý Lazar vyhnán z Jeruzaléma a spolu se svými sestrami se vydal kázat evangelium do různých zemí.

Takto se dostal až na ostrov Kypr, kde se dle tradice s Lazarem setkali svatí apoštolové a vysvětili ho na biskupa. Spravedlivý Lazar se stal biskupem v Kittiu (dřívější název města Larnaka na Kypru).

O spravedlivém Lazarovi se dochovalo jen málo informací. Podle tradice sama Matka Boží utkala pro Lazara vlastníma rukama omofor a podnikla plavbu po moři na ostrov Kypr, aby tento dar osobně předala novému biskupovi z Kittia.

Lazar žil na Kypru v tichu svého rozjímání a práce. Po svém zmrtvýchvstání se už nikdy neusmál, protože se setkal s tajemstvím života a smrti, neznámým těm, kteří žili na zemi.

Na ostrově Kypr žil spravedlivý Lazar asi třicet let. Jak svatý zemřel, není známo, ale křesťané ho s úctou pohřbili v kamenném sarkofágu, kde byli později poblíž pohřbeni i další biskupové.

Po mnoha ničivých válkách a zemětřeseních bylo město přemístěno na jiné místo a místo pohřbení starověkých biskupů, pohřbených pod troskami, bylo zapomenuto.

Lazarův hrob zůstal dlouho neznámý. Na místě pohřbu spravedlivého muže se však začaly dít podivuhodné zázraky. V roce 392 se tam zjevila Kyperská ikona Matky Boží ¹, která proslula svými zázraky. Po zjevení ikony Matky Boží začal na stejném místě tryskat léčivý pramen, který někdy mizel a pak se znovu objevoval. A na stejném místě docházelo ještě k mnoha dalším zázračným znamením. Na konci 8. století bylo pak rozhodnuto postavit zde chrám. Když se s tím započalo, byly v zemi objeveny ruiny dřívějšího starobylého chrámu. Následně byly také vykopány starověké sarkofágy, z nichž jeden nesl nápis „Lazar Čtyřdenní, přítel Kristův“. Místo, kde byl chrám objeven, bylo pojmenováno Larnaka ². V roce 898 se císař Lev Moudrý, který v té době vládl, rozhodl přenést část svatých ostatků spravedlivého Lazara z Larnaky do Konstantinopole.

Po mnoho staletí se pak věřilo, že se tyto ostatky svatého Lazara ztratily v Konstantinopoli během drancování křižáky. Ale v roce 1972, během rekonstrukce chrámu svatého Lazara v Larnace, byl původní kamenný prestol rozebrán a v jeho základech byl objeven bílý mramorový relikviář s ostatky. Nápis na víku uváděl, že relikviář obsahuje svaté ostatky Lazara z Kitionu. V současné době jsou v obnoveném chrámu v Larnace ostatky vystaveny vedle ikony Vzkříšení Lazara. Můžete sestoupit pod oltář k hrobkám prvních biskupů, kde z prázdného hrobu Lazara vyvěrá svatý pramen. To je ten samý pramen, který Kypřanům ukázal místo pohřbení svatého Lazara.

Mnozí se obracejí k léčivým ostatkům svatého Lazara, zejména ti, kteří se nacházejí ve stavu těžké sklíčenosti a zoufalství, a svatý vždy pomáhá všem, posiluje jejich ducha a prohlubuje jejich víru. Svatý Lazar je spolu se svými svatými sestrami, svatou Martou a Marií, také patronem pohostinnosti a dalších skutků milosrdenství.

_

¹ Kyperská ikona Matky Boží. Zjevila se v roce 392 na ostrově Kypr na místě pohřbení svatého Lazara a byla umístěna v monastýru Stavrouni, postaveném na místě jejího zázračného objevení. V 9. století byl pak pro uložení této ikony postaven chrám Panagia Angeloktista – Παναγία Αγγελόκτιστη, což se překládá jako „chrám Matky Boží postavený anděly“. Podle tradice nezačala stavba chrámu přesně na jeho současném místě, ale trochu stranou. Den po položení základů se pak nečekaně zjistilo, že se záhadně přesunuly na místo, kde stojí nynější chrám. Odtud pochází i jeho název. Příběh obsažený v řeckém synaxarionu na Neděli Pravoslaví pak vypráví, že tento svatý obraz byl umístěn na bráně vedoucí do chrámu. Jednoho dne Arab, který procházel kolem chrámu, úmyslně vystřelil šíp a zasáhl koleno Přesvaté Bohorodice zobrazené na ikoně. Rána okamžitě silně krvácela a potřísnila zem krví. Zmatený a vystrašený Arab poté rychle spěchal domů, ale brzy nato padl mrtvý k zemi. Na ikoně sedí Matka Boží na trůnu s Božím dítětem v náručí a po obou stranách jsou dva andělé držící ratolesti, nebo dikirion s trikirionem, nebo nástroje Kristova utrpení.

² Larnaka. Název je odvozen z řeckého slova larnax (λάρναξ), které znamená sarkofág či kamenná hrobka. Odkazuje na hrob svatého Lazara z Betánie, který byl po svém vzkříšení prvním biskupem zdejšího starověkého města Kition.

Ctihodný Longin Pracovitý,

vrátný Pečerský (13.–14. stol.)

památka 16. / 29. října

Ctihodný otec Longin byl proslulý svou hlubokou poslušností a svatostí svého života. Zatímco pečlivě střežil monastýrské brány, neustále bděle sledoval i hnutí vlastního srdce. Díky jeho ostražitosti nemohl do svatého mnišského příbytku proniknout žádný nepřítel.

A stejně tak do jeho srdce nevstupovala ani žádná marnivá mysl či zhoubná vášeň. Odvrátil zrak své duše od pozemských bran a upřel jej k branám nebeským – ke Království Božímu – přičemž rozjímal o tom, jak by do něj mohl vejít.

Neboť aby člověk mohl vstoupit do nebe, musí dosáhnout co nejtěsnějšího sjednocení s Pánem, který řekl: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude spasen“ (Jan 10,9). A právě takovéhoto božského společenství s Kristem se dostalo ctihodnému Longinovi.

Blahodať Boží, která v něm přebývala, se projevovala skrze rozličné duchovní dary a skutky. Tento ctihodný otec byl obdařen darem duchovního vhledu a prozíravosti. Svým duchovním zrakem dokázal spatřit činy i myšlenky těch, kteří přicházeli do svatého příbytku nebo z něj vycházeli.

Podporoval a chválil ctnostné za jejich spravedlivé úsilí a jednání, rozněcoval v nich ještě větší horlivost ke ctnostnému životu. Hříšníky pak napomínal pro jejich přestupky a varoval je před Božím soudem, pokud by nenapravili svůj život, čímž je přiváděl k pokání. Dosáhnuv vysokého věku, odešel k Pánu.

V poznámkách k mapě Vzdálených jeskyní z roku 1638 je uvedeno: „Zde spočívají ostatky svatého mnicha Longina.“ V dokumentech z let 1661 a 1703 je tento asketa označován jako „Logvin“, zatímco na pozdější mapě – pravděpodobně z roku 1744 – je vzpomenut jako „ctihodný Logvin, vrátný Pečerský“.

Starobylý rukopisný záznam z lávry, který zveřejnil v roce 1885 arcibiskup Modest (Strelbickij), uvádí: „Ctihodný Longin, muž velké svatosti a poslušnosti, sloužil v monastýru jako vrátný. Pán mu rovněž udělil dar rozlišování myšlenek – věděl, s jakými úmysly lidé do monastýru přicházeli či z něj odcházeli.“

Kromě samostatné památky ctihodného, která se slaví 16. / 29. října ve stejný den jako památka svatého Longina setníka, se jeho památka ještě připomíná 28. srpna / 10. září ve Sboru ctihodných otců Kyjevskopečerské lávry spočívajících ve Vzdálených (Theodosijových) jeskyních a také ve Sboru všech ctihodných otců Kyjevskopečerských 2. neděli Velkého půstu.

Tropar, hlas 1.

Ctihodný a v Bohu blažený otče Longine, bdělý strážce monastýrských bran, a ještě bedlivější a neúnavný strážce vlastních smyslů před veškerou světskou marností, pros Pána slávy, který o sobě řekl, že je Dveřmi, aby nám otevřel bránu milosrdenství svého.

 

 

Svatý apoštolům rovný Rostislav,

kníže velkomoravský (♰ 870)

památka 15. / 28. října

„Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil, aby též jiné kraje nás napodobily. Pošli nám tedy, pane, takového biskupa a učitele, neboť od vás se vždy dobrý zákon šíří do všech krajů.“

Svatý Rostislav, kníže velkomoravský

 

Apoštolům rovný kníže Rostislav nastoupil na moravský trůn v roce 846, v době, kdy na moravském území již působili křesťanští misionáři z Byzantské a Východofranské říše. Poté, co přijal křest od jednoho z těchto misionářů, se svatý Rostislav rozhodl přivést celý svůj národ ke světlu křesťanství. Kníže si však uvědomoval, že hlásání evangelia může být úspěšné pouze tehdy, budou-li misionáři oslovovat lid v jeho rodném jazyce. Východofranští misionáři naproti tomu slovanským jazykem nehovořili a bohoslužby sloužili v latině.

Kníže Rostislav se nejprve obrátil na římského papeže se žádostí o vyslání misionářů, kteří by ovládali slovanský jazyk, avšak v Římě na jeho prosbu nereagovali. Kníže se poté obrátil na Byzanc. S požehnáním patriarchy Fotia se na Moravu vydali ti nejzdatnější misionáři, kteří dokonale ovládali slovanský jazyk – svatí apoštolům rovní Cyril a Metoděj. Na Moravě pak Cyril a Metoděj vytvořili písmo, známé jako hlaholice, a následně přistoupili k překladu liturgických knih do slovanského jazyka a k šíření vzdělanosti.

Latinští misionáři vystupovali jako rozhodní odpůrci díla svatých Cyrila a Metoděje, protože se drželi tzv. trojjazyčné hereze¹. Jednali v zájmu německých knížat, která si činila nároky na moravská území. Kníže Rostislav nejenže inicioval pravoslavnou misii na Moravě, ale stal se také hlavním ochráncem těchto misionářů.

Po zbytek své vlády kníže Rostislav podporoval činnost pravoslavných misionářů a bránil Moravu před německým vlivem. Položil základy kulturního rozvoje nejen Velké Moravy, ale celé východní Evropy. Avšak uhájit politickou nezávislost svého státu už nedokázal. V roce 870 byl velkomoravský kníže Rostislav zajat Franky, postaven před soud a odsouzen k oslepení.

Nespravedlivě odsouzený velkomoravský kníže bohabojný Rostislav zemřel za svůj lid a pravdu Kristovu jako mučedník neznámo kde, snad ještě roku 870, po velkém strádání.

Mnohotrpící přeslavný vyznavači, v národě svém rozsévači svatého pravoslaví, pros Krista Boha, aby žehnal zemi moravské, české i slovenské, abychom žili ve zbožnosti a spaseny byly duše naše.

ze 3. stichiry Služby svatému velkomoravskému Rostislavovi

Tropar, hlas 6.

Prvý mezi knížaty národa svého, Bohem byv nabádán zatoužil jsi zanechati sloužení modlám a v pravé víře poznávati Boha živého prozřetelně pečujícího o lid svůj. K slavnosti víry povolal jsi moudré učitele, kteří nabídli nám perlu nesmírné ceny k životu věčnému. Moravský kníže Rostislave, požehnán jsi byl světci Cyrilem a Metodějem, kteří velikou lásku projevili k lidu slovanskému, naučivše jej pravé bohoúctě. Na této skále víry blahoctnostným životem ses ozdobil, a nyní v příbytcích Otce nebeského pros za nás, aby spasil duše naše.

Kondak, hlas 4.

Celým srdcem svým i duší Boha sis zamiloval a s národem svým snažil ses sloužiti mu ve ctnosti a pravdě celým svým životem v duchovním zápase. Hle, pozval jsi moudré učitele z Konstantinova města – Bohem chráněného Cařihradu, kteří lid tvůj zákonu Božímu a svatým Písmům naučili s pomocí Boží. Z řeckých knih do jazyka slovanského, písmena mu objevivše, horlivě překládali. V nich pak i my vzděláni jsouce, Bohu díky vzdáváme, že nezůstali jsme v nevědomosti, ale naučeni, co je vůle Boží, jak spasiti duše své a získati nekonečný život v nebesích na přímluvy tvé, kníže Rostislave, jehož světlou památku v Kristově Církvi oslavujeme.

__ 

¹ Trojjazyčný blud. Trojjazyčná (trilingvální) hereze je název, který užil svatý Cyril Filozof pro nepravdivé tvrzení, že v rámci zbožnosti lze konat křesťanské bohoslužby a Písmo svaté může být předkládáno pouze ve třech jazycích, a to v těch, v nichž byl vyveden nápis na tabulce umístěné na Kristově kříži: hebrejštině, řečtině a latině. Takzvaná „trojjazyčná hereze“ není naukou v obvyklém teologickém smyslu, ale spíše postojem, který nemá žádný základ v Písmu svatém ani ve Svaté tradici církve. Jak víme, Kristus přikázal svým apoštolům, aby hlásali spásné učení všem národům: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal“ (Matouš 28,19–20). Zároveň neřekl, že jeho učení (zaznamenané později v Písmu, které bylo zahrnuto do souboru posvátných kanonických knih) může být prezentováno písemně pouze ve třech jazycích. Otázka, zda je možné přeložit Písmo svaté do různých jazyků (nezahrnutých ve výše uvedených třech), aby bylo přístupnější lidem, byla se zvláštní naléhavostí položena v souvislosti s misí svatých Cyrila a Metoděje na Velké Moravě (kde kázali Boží slovo a zaváděli bohoslužebnou praxi v místním jazyce). Tato skutečnost je zmíněna v Životě sv. Cyrila Filozofa, tam se také zmiňuje i výraz „trojjazyčná hereze“.

 Svatí mučedníci Sarbel a Bebaia (♰ 101)

památka 15. / 28. října

Svatý Sarbel, který žil za vlády císaře Trajána, byl původně pohanským knězem v Edesse. Později, poté co ho poučil ve víře zbožný svt. Barsimaeus Edesský ¹, přijal křest spolu se svou sestrou Bebaiou.

Když ho před edesským knížetem obvinili z vyznávání křesťanské víry, stanul před soudem a byl zbit holemi. Protože svatý Sarbel knížete odvážně pokáral a poukázal na marnost pohanských bohů, rozlícený kníže nařídil, aby ho sedmkrát vytáhli na skřipec. Pokaždé byl přitom bičován řemeny z volské kůže, drásán železnými hřebeny a pálen svícemi.

Svatý se však obracel k Bohu v modlitbách a Pán zástupů přinesl jeho utrpení úlevu. Když mučitel viděl mučedníkovu udatnou vytrvalost, nařídil, aby mu do hlavy zatloukli hřeby – což byl čin, který všechny naplnil hrůzou. V tu chvíli Bebaia, jeho sestra, prohlásila, že je také křesťankou. Následně byla i ona podrobena mučení a uvržena do vězení.

Svatému Sarbelovi stáhli kůži, přesto však stále dýchal. Poté byl on i jeho sestra sťati. Věřící vzali jejich těla a uložili je do země.

Životy svatých, sepsané svt. Dimitrijem Rostovským

15. října

_

¹ Svt. Barsimaeus, biskup edesský (♰ 114). Památka 29. ledna / 11. února. Světitel poučil ve víře a pokřtil sourozence Sarbela a Bebaiu, kteří se později stali svatými mučedníky, a za to byl předveden před místodržitele Lysia. Svatý vyznal svou víru v Krista, načež Lysias nařídil svým vojákům, aby ho nemilosrdně zbili a poté uvrhli do vězení. Krátce nato bylo pronásledování křesťanů na čas přerušeno a svatý byl propuštěn na svobodu. Zesnul v pokoji roku 114.

 

 Ctihodný mučedník Lukián,

Pečerský presbyter (♰ 1240)

památka 15. / 28. října

Lukián žil jako mnich v Kyjevsko-pečerském monastýru v době mongolsko-tatarského vpádu. Stejně jako několik dalších ctihodných otců z Kyjevských jeskyní i on zemřel mučednickou smrtí z rukou mongolsko-tatarských vojáků.

Nápis na starobylé ikoně svatého uvádí, že ctihodný mučedník Lukián přijal svá strádání z rukou Bátú-chána¹, při dobytí a zpustošení Kyjeva v roce 1240².

Ostatky tohoto askety jsou poprvé zaznamenány na mapě Vzdálených jeskyní, o které se předpokládá, že pochází z roku 1744, kde je uveden jako „Ctihodný Lukián, mučedník“.

O ctihodném mučedníkovi Lukiánovi nejsou známy žádné další podrobnosti.

Dny památky jsou 15. / 28. října a je také připomínán ve Sboru ctihodných otců Kyjevsko-pečerské lávry spočívajících ve Vzdálených (Theodosijových) jeskyních a ve Sboru všech ctihodných otců Kyjevsko-pečerských.

_

¹ Bátú. Též Bátú-chán, okolo 1205–1255, byl mongolský princ, významný vojevůdce a zakladatel Zlaté hordy. Bátú vedl masivní mongolskou invazi, během které zničil většinu knížectví Kyjevské Rusi a v roce 1240 vyplenil Kyjev.

² Zničení a vyplenění Kyjeva. Událo se na podzim roku 1240, což znamenalo definitivní konec Kyjevské Rusi jako silného politického celku. Obléhání a následný masakr patří k nejtragičtějším událostem v dějinách města. Samotné obléhání pod velením Subuteje začalo 28. listopadu 1240. Mongolové město obklíčili a nasadili těžké čínské katapulty a beranidla, kterými dnem i nocí bušili do městských hradeb. Dne 6. prosince 1240 Mongolové prolomili hradby u Polské brány a vtrhli do města. Obyvatelé se zoufale bránili v ulicích a nakonec se stáhli do kamenného Desátkového chrámu. Pod náporem stovek lidí a kvůli mongolským obléhacím strojům se však střecha chrámu zřítila a pohřbila ty, kteří v něm hledali úkryt. Město bylo téměř kompletně vypáleno a srovnáno se zemí. Z původních přibližně 50 000 obyvatel přežilo pouhých 2 000 lidí, zbytek byl zmasakrován nebo odvlečen do otroctví. Zničením Kyjeva se těžiště moci ve východní Evropě definitivně přesunulo na sever, což později umožnilo vzestup Moskevského knížectví.

 Ikona Matky Boží, nazývaná Olej dávající – Eleovritissa – Ελαιοβρύτισσα, zvaná též Dochiarissa – Δοχειάρισσα

památka 17. / 30. října

Tato nevelká ikona (její rozměry jsou 28 x 22 cm), patřící k ikonografickému stylu Odigitria ¹, pochází ze 14. století. Nachází se na Svaté Hoře Athos, v úložišti oleje monastýru Vatopedi ². Podle církevní tradice během neúrody na Svaté Hoře Athos a kvůli následnému hladu sama Matka Boží naplnila nádrže s olejem a vínem v monastýrském skladu.

Jednou, když hodnost dochiara ³ v tomto monastýru zastával ctihodný Gennadios ⁴, nastal nedostatek oleje takový, že v monastýru zůstalo jen tolik oleje, aby vyšlo na zapálení chrámových lampád. Gennadios, který chtěl zachovat zbylý olej pro lampády, se proto rozhodl, že přestane bratřím dávat olej k jídlu.

Avšak představený monastýru, pevně důvěřující v pomoc Přesvaté Bohorodice, mu nařídil, aby i přesto, že je oleje málo, bratřím olej dával dále. Gennadios uposlechl vůli igumena. Když přišel do skladu pro další olej a už si byl jistý, že najde i ten poslední sud už prázdný, ke svému překvapení uviděl sud plný. A byl plný tak, že olej dokonce přetékal přes okraje a vyléval se přes práh skladu.

Všichni bratři tehdy oslavovali Královnu nebes a děkovali jí za zázrak Jejího nevýslovného milosrdenství. Od té doby ikona Matky Boží, která byla nazvána Olej dávající – Eleovritissa – Ελαιοβρύτισσα, stojí stále ve skladu oleje – dochiáriu na památku podivuhodného zázraku a neustále od ní vychází blahá vůně.

Skrze modlitby přednášené před touto ikonou poskytuje Královna nebes nejen olej, ale také zajišťuje, že ti, kdo v ni vkládají svou důvěru, nezůstanou bez obživy ani v těch nejtěžších časech.

______________________

¹ Odigitria. Οδηγητρια – Průvodkyně na cestách, Ukazující cestu. Je jedním z hlavních ikonografických typů ikon Matky Boží s Božím Mládencem. Kristus Mládenec je zobrazen sedící na levé ruce Matky Boží, pravou rukou žehná a v levé ruce drží svitek. Kristus Mládenec odpovídá ikonografickému typu Krista Pantokratora – Vševládce. Charakteristickým znakem ikony je pak poloha pravé ruky Panny Marie, která ukazuje k Božímu Mládenci. Symbolicky zobrazuje dogma, že spasení je možné pouze skrze vtěleného Boha – Ježíše Krista.

² Monastýr Vatopedi – Ιερά Μονή Βατοπέδι, Βατοπαίδι. Řecký pravoslavný mužský monastýr na Svaté Hoře Athos v Řecku, druhý v hierarchii athoských monastýrů, je jedním z nejstarších, nejvýznamnějších a nejrozsáhlejších místních klášterů; nachází se na severovýchodním pobřeží poloostrova Athos mezi monastýry Esfigmen a Pantokrator. Hlavní chrám monastýru je zasvěcen svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Kromě hlavního chrámu má monastýr ještě 16 dalších paraklisů, tj. menších chrámů čili kaplí.

³ Dochiarios – δοχειάριος. Hospodářský správce monastýru vybíraný z mnišského bratrstva. Jeho povinností je starat se o hospodářský chod monastýru.

⁴ Ctihodný Gennadios Vatopedský (15. stol.). Památka 17. / 30. listopadu. Stal se známým ve spojitosti se zázrakem ikony Matky Boží Eleovritissa (tj. Olej vydávající) v monastýru Vatopedi. Tato ikona se nacházela v monastýrském skladu – úložišti. Jednou, když byl nedostatek oleje v monastýru tak velký, že ho bylo už jen pro potřeby chrámu ke svícení do lampád, poslal igumen s důvěrou v pomoc Matky Boží dochiara (sklepníka) Gennadia, aby vybral poslední olej, co zbýval, a dal ho bratřím k přípravě jídla. Gennadios nevěděl, co má dělat, protože tento olej, poslední, co už zbýval, stačil jen pro chrámové lampády. Když však přišel do monastýrského skladu, našel tam sudy na olej, které byly předtím poloprázdné, jak přetékají olejem tak, až se olej dostal ke dveřím. Takto se stal ctihodný Gennadios svědkem toho, jak se zázračným způsobem naplnily sudy na olej. Ctihodný zesnul v pokoji a dožil se úctyhodného stáří.

 Ctihodný Benjamín Pečerský, 

Zatvorník (14. stol.)

památka 13. / 26. října

Ctihodný Benjamín Kyjevskopečerský žil ve 14. století. Než se stal mnichem, byl kupcem a vlastnil značné bohatství.

Jednou, když pozorně naslouchal bohoslužbě, zaslechl slova ze žalmu: „Do záhuby vrháš ty, kdo lživě mluví“ (Žalm 5,7). Vzal si tato slova k srdci a uvažoval: „Jestliže Pán Bůh hubí ty, kdo ‚mluví lež‘, pak jistě zahubí i nepoctivé kupce. A který kupec by mohl tvrdit, že nikdy neřekl lež?“

Při jiné příležitosti zaslechl slova z Evangelia: „Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského“ (Matouš 19,23). Když o tomto Pánově výroku rozjímal, rozhodl se rozdat veškerý svůj majetek chudým a věnovat jej Božím chrámům.

Sám se pak připojil k chudým v duchu, ctihodným otcům Pečerským. Stal se mnichem a až do konce svého života sloužil Hospodinu Bohu půstem, modlitbou, chudobou a poslušností.

Když dospěl k blaženému konci života, odešel ze země do nebe ke Kristu – původci a završiteli duchovního zápasu, aby od Něho přijal korunu věčné odměny.

Jeho ostatky spočívají v Theodosijových jeskyních. Kromě své hlavní památky je ctěn také 28. srpna / 10. září ve Sboru ctihodných otců Kyjevskopečerské lávry spočívajících ve Vzdálených (Theodosijových) jeskyních a také ve Sboru všech ctihodných otců Kyjevskopečerských o 2. neděli Velkého půstu.

 

Tropar, hlas 2.

Byl jsi dobrým kupcem¹, v Bohu moudrý Benjamíne; neboť tím, že jsi rozdal své pomíjivé bohatství, získal jsi to, co je nepomíjivé v Nebeském království. Nyní, když se v hojnosti těšíš z jeho požehnání, přimlouvej se za nás, abychom dosáhli pokoje a velikého milosrdenství.

_

¹ Království nebeské, je jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji.

Matouš 13, 45–46

 

Ctihodný Kosma, biskup maiumský,

tvůrce kánonů, Hagiopolita (♰ 787)

památka 12. / 25. října

Rodiče proslulého ctihodného Jana Damašského (♰ 749), kteří žili v Damašku, přijali za vlastního sirotka jménem Kosma, původem z Jeruzaléma, jenž přišel o své křesťanské rodiče ještě v útlém věku.

Protože byli zbožní a dobročinní, chovali se k tomuto chlapci jako ke svému vlastnímu dítěti a vychovávali jej společně se svým synem Janem. Kromě toho od Hagarenů (Saracénů) vykoupili mnicha – který se rovněž jmenoval Kosma, jenž byl jimi zajat v Itálii a vynikal velkou moudrostí i učeností.

Proto rodiče Jana Damašského svěřili tomuto učenci výchovu svých dvou synů v Božím slově. Kosma se spolu s Janem od svého moudrého učitele mnohému naučil. Když dospěl, zřekl se marného světa a vstoupil do monastýru, aby vedl odříkavý život mnicha v půstu a modlitbě. S velkým zápalem se věnoval duchovnímu zápasu a díky svému způsobu života i hlubokému poznání Boha se v Kristově církvi stal velmi známým.

Když nastala doba obrazoborecké hereze, povzbudil svatého Jana Damašského, aby vystoupil na obranu svatých ikon a pro poučení věřících sepsal pojednání o jejich uctívání. On sám se pak po boku ctihodného Jana Damašského významně podílel na tvorbě děl hájících svaté ikony. Kromě toho složil mnoho troparů a kánonů určených k bohoslužbám v Boží církvi.

Svými hymny oslavil svátky Vzkříšení Lazara, Vjezd Páně do Jeruzaléma, ve Strastném týdnu památku Poslední večeře, dobrovolné utrpení Kristovo a další.

Chvalozpěv Matce Boží „Tebe nad cherubíny ctěnější…“ je (dle Nikefora Theotokise) rovněž připisován svatému Kosmovi. K tomuto chvalozpěvu pak Nikeforos Kallistos Xanthopulos připojuje slova, která k němu doputovala prostřednictvím jiných osob. Podle těchto slov skladba vznikla na Velký pátek a Matka Boží se zjevila ctihodnému Kosmovi a řekla mu: „Tvé chvalozpěvy jsou mi milé, avšak tento je mi milejší než všechny ostatní. Ti, kdo zpívají duchovní písně, jsou mi milí, avšak nikdy k nim nejsem tak blízko, jako když zpívají tento tvůj nový chvalozpěv.“

Jeruzalémským patriarchou byl v roce 743 rukopoložen na biskupa města Maiuma, přístavu starověké Gazy. V této hodnosti mnoho pracoval způsobem, který byl Bohu milý. Svěřené stádo vedl k spásným pastvinám Kristovým a následně pokojně zemřel v Pánu, dosáhnuv úctyhodného stáří.

 Svatí mučedníci Tarachos, Probus a Andronikos (♰ 304)

památka 12. / 25. října

V době největšího rozmachu krutého pronásledování křesťanů za vlády císařů Diokleciána a Maximiana přijali krutá strádání pro Krista tři muži: stařec Tarachos Říman, bývalý voják, Probus, původem ze Sidy v Pamfýlii, a mladý Andronikos, syn občana města Efesu.

Tři části dochovaných mučednických aktů těchto svatých obsahují popis jejich trojího týrání a mučení v Tarsu, v Mopsuestii a v Anazarbu, sestavený notáři (soudními písaři) ze slov mučedníků i mučitelů. Křesťané jej zakoupili za 200 denárů od úředníka a pečlivě ho opsali.

Čtvrtou část tohoto vyprávění, která líčí závěrečné utrpení mučedníků a jejich pohřeb v Anazarbu, sepsali ti, kteří byli svědky jejich útrap a postarali se o jejich uložení do hrobu – Makarios, Felix a Verus.

Stařec Tarachos byl surově zbit, protože odmítl přinést oběť bohům, jak to požadoval prokonzul Numerius Maximus, a poté byl v řetězech uvržen do žaláře. Když byl následně k výslechu přiveden Probus, vyznal svou víru v pravého Boha se stejnou neochvějností.

„Jsi snad tak šílený, že dáváš přednost mučení před císařovou přízní – přízní, která by mohla být tvá, kdybys jen uctíval tytéž bohy, které uctívají sami císaři?“ zeptal se soudce Proba a ukázal na mučicí nástroje rozložené před ním.

„Nejsem šílený, jsem naopak moudrý a odvážný, a to díky moci Páně, která je ve mně,“ odpověděl Probus.

Soudce nařídil, aby byl podroben mučení. Mučedník snášel útrapy klidně a volal pouze: „Pomoz mi, ó Pane!“

„Kde je ten tvůj pomocník?“ vysmíval se mu trýznitel.

„Je se mnou a pomáhá mi...“

„Podívej se na sebe, země kolem dokola je nasáklá tvou krví...“

„Ať krev teče... Vím jedno: když tělo trpí pro Krista, duše sílí a ožívá.“

Po krutém mučení byl i Probus v řetězech odveden do žaláře.

Poté byl předvolán Andronikos. Navzdory svému mládí i on zůstal až do konce pevný ve víře. Nenechal se zlákat sliby ani zastrašit žádnými hrozbami. Poté, co podstoupil mučení, byl uvržen do žaláře.

Mučení vyznavačů se opakovalo několikrát. Soudce jim vyhrožoval smrtí.

„Jsi šílený, když vyhrožuješ smrtí služebníkům Páně, kteří trpí pro jeho jméno... Skutečně umírají jen ti, kdo páchají zlo, my však budeme znovu žít ve věčném království Otce, neboť on je naše vzkříšení...“ odpověděli mučedníci. Nadále zůstávali pevní ve víře, zatímco snášeli rozličná muka: byly jim vypichovány oči, řezány uši, rány jim vypalovali ohněm, stahovali z nich kůži a nakonec je předhodili divokým šelmám. K úžasu velkého zástupu, který se shromáždil, aby přihlížel popravě těchto opovrhovaných křesťanů, se však šelmy mučedníků ani nedotkly – ačkoli jiné odsouzence, kteří sdíleli stejný osud, okamžitě roztrhaly.

Prokonzul Maximus poté nařídil, aby byli Tarachus, Probus a Andronikus usmrceni kopími, a k jejich tělům postavil stráž, aby si je křesťané nemohli odnést.

O tuto útěchu je však připravit nedokázal. Když nastal večer, strhla se prudká bouře, která strážné rozehnala. Křesťané tak mohli ostatky mučedníků vyzvednout, uložit je do kamenné jeskyně a zprávu o tom předat věřícím v jiných městech.

Ze spisů o mučednictví Nikity Góta (♰ 372) vyplývá, že biskup Auxentius II. – který v roce 451 podepsal akta Chalkedonského koncilu – nechal v Mopsuestii, svém sídelním městě, vybudovat chrám zasvěcený těmto mučedníkům. Část jejich ostatků získal z Anazarbu, přičemž na oplátku do Anazarbu zaslal část ostatků svatého Nikity. V roce 484 jeruzalémský patriarcha Martyrios uložil ostatky těchto tří mučedníků pod prestol při svěcení chrámu v Euthymiově monastýru.