Životy Svatých

 Svatý mučedník Vincent ze Zaragozy

památka 11. / 24. listopadu

Svatý mučedník Vincent – Vincenc – Vikentij, byl už od dětství, dobře poučován ve víře, moudrým učitelem víry a dobrým pastýřem, blaženým Valeriem, biskupem města Augustopolis (nyní Zaragoza, ve Španělsku). Když dovršil plnoletosti, byl tento zbožný, ctnostný, vzdělaný a výřečný dobrým slovem Vincent, rukopoložen na diákona. Pro svůj dar slova, dostal od biskupa požehnání k tomu, kázal Boží slovo v chrámu i mezi lidem.

Z příkazu císaře Diokleciána (284 - 305) přijel do Španělska, do města Valencie místodržící Publius Dacian, který měl plnomoci hledat a popravovat křesťany.

Tomuto místodržiteli hned oznámili zprávy o moudrém biskupu a jeho diákonovi – kazateli, který šířil Boží slovo. Spoutaného starce biskupa a diákon, jeho duchovního žáka, dovlekli z Augustopolisu do Valencie, kde je zbité a zmučené vhodili do vězeňské kobky, kde jim nedali ani jíst, ani pít.

Jako první byl vyslýchán biskup. Stařec však po všech utrpeních mluvil tiše, občas se zadrhával a nebylo mu rozumět. Tehdy přivedli Vincenta. Před soudcem a shromážděným lidem, pronesl svatý, to nejkrásnější kázání, ve svém životě, vyznávajíce a oslavujíce v něm Boha, v Trojici oslavovaného, Otce i Syna i Svatého Ducha. Potom byl biskup znovu odveden do vězení a mučitel, začal trýznit svatého diákona. Mnoho utrpení musel přetrpět Vincent, byl přibit na kříž, na kterém byl bit a pálen rozžhaveným železem. Když se vahou těla utrhl z kříže, sám na něj s radostí znovu vystoupil, prosíce přitom své mučitele, aby ho na něj opět přibili, aby tak i on zakusil muka Spasitelova kříže. Po těchto mučeních, byl vhozen do vězeňské cely, kde k údivu strážných, když v noci zpíval žalmy, bylo možné spatřit nadpozemské, jasné zářící světlo.

Všechny útrapy, snášel Vincent statečně a ukázal se beze strachu, nepřemožitelný, při svém mučení, bez bázně vyznával jméno našeho Pána Ježíše Krista, až nakonec odevzdal ducha svého do rukou Pána.

Když mučitel viděl, že tento mučedník zemřel, nařídil, aby bylo jeho tělo odvlečeno na pole a tam ponecháno nepohřbené, tak aby mohlo být oklováno ptáky a sežráno divokými zvířaty. Dal k tělu postavit stráž, aby ho křesťané nemohli vzít a pohřbít.

Avšak Bůh, který ochraňuje spravedlivému všechny jeho kosti (Ž 34, 20 - 21), postavil vedle mučedníkova těla ještě jednu podivuhodnou stráž, havrana, který odháněl všechny dravce, kteří se jen pokusili přiblížit k tělu mučedníka. Přestože sám havran od přírody rád klová do mrtvých těl, z Boží moci, se těla svatého mučedníka nedotkl a nedovolil, aby se ho dotkli ani ostatní ptáci. Nejpodivuhodnější však bylo to, když se snažil zaútočit a odnést tělo světce jeden vlk. V ten okamžik havran na vlka zaútočil, kloval ho a mlátil křídly, až nakonec vlka odehnal.

Když o tom všem strážní řekli Dacianovi, byl tím velmi překvapen, ale Boží moc v tom vidět nechtěl. Dal proto nařídit, aby tělo mučedníka bylo vhozeno do moře. Vojáci vzali tělo, naložili ho na loď, odpluli daleko na moře a tam tělo hodili do hlubin a sami vrátili zpět na břeh.

Když však dopluli na břeh, uviděli tam ležet vyplavené tělo mučedníka. Vyděšeně utekli a křesťané tak mohli vzít tělo svatého mučedníka a s úctou ho pohřbít, oslavujíce Otce i Syna i Svatého Ducha. To se událo roku 304.