Ctihodný Vasilisk Sibiřský,
divotvůrce
(památka 29. prosince/ 11. ledna)
Narodil se jako Vasilij Gavrilovič Gavrilov, v 18.
stol. okolo roku 1740, a žil v rolnické rodině usídlené v Tverské
gubernii. Jako dítě brzy přišel o matku, a proto otec přivedl domů
k Vasiliskovi a jeho starším bratřím macechu. Z dětství poznal práci
a chudobu, jako dítě nezřídka i žebral a prosil o milodary. Byl však dobrého a
prostého srdce, pokorný a Boha milující chlapec. Mladého Vasilije velmi
ovlivnila kázání tehdejšího tverského biskupa Gavriila (Petrova), která slyšel
ve Svato Trojickém – Makárijevském monastýru. Ačkoli od mládí toužil po
mnišském, odříkavém životě, v dospělosti se nechtěl protivit otcově vůli,
a na jeho přání se nakonec oženil. Po vzájemné domluvě se ženou spolu žili i
v manželství v tělesné čistotě, Vasilij často odcházel za prací z vesnice,
a tehdy pomáhal v různých monastýrech. Nakonec okolo roku 1777, se svolením
ženy a její rodiny, zanechal světského života a začal obcházet různé monastýry,
kde hledal mnichy zkušené v duchovním zápase a modlitbě.
Nakonec došel do Ostrovské poustevny (do Ostrovského monastýru Uvedení do chrámu
Přesvaté Bohorodice) k učedníku ctih. Paisije Veličkovského, ke starci
jeromonachu Kleopovi, který mu dal požehnání k poustevnickému životu.
Vasilij začal žít jako poustevník nejdříve v lesích
Čuvašska, poté mezi brjanskými poustevníky u starce Adriána, od nějž nakonec přijal
mnišský postřih se jménem mučedníka Vasiliska. Zde potkal i svého budoucího
spolubesedníka v modlitbě, ctih. Zosimu Verchovského (jeho památka je slavena 24. října/ 6. listopadu). Dojemné duchovní
přátelství je spojilo na celý život. Okolo deseti let prožili oba starci, Vasilisk
a Zosima, v blízkosti Koněvského monastýru Narození Přesvaté Bohorodice, a
přitom rostli a sílili duchem v mnišských zápasech a v Ježíšově
modlitbě.
Poustevník Vasilisk vedl velmi pilný a horlivý
duchovní zápas, neustále přebýval v modlitbě a svému tělu nedával ani chvíli
oddechu, chránil se od sytosti v jídle i v pití, hlavně však od spánku.
Všechny noci předcházející velké církevní svátky, strávil v bdění. Když
jej začal přemáhat spánek, činil poklony, sekal dříví nebo zpíval duchovní
písně. Když k němu přicházeli poutníci, všechny s láskou přijímal,
když ale někdo z nich prosil, aby spolu s ním mohl žít a nechal se od
něj duchovně vést, tak říkal, že on je hříšný, že přebývá v mnohé lenosti
a že dal slib žít životem v samotě. Když prosící i přesto dále naléhal,
Vasilisk mu mírně a s pokorou odpověděl: Společně tu žít nemůžeme, ale jestli chceš, zůstaň v mé kelii, a
já půjdu na jiné místo.
Jeho vzácná modlitební zkušenost, kterou postupně jako
poustevník od Boha získal, byla popsána ctih. Zosimou Verchovským
v rukopisu pod názvem «Vyprávění o
působení srdečné modlitby starce poustevníka Vasiliska», které představuje
výklad zjevení ctihodnému o neobyčejných plodech blahodati, darovaných mu během
jeho ponoření se do modlitby mysli. Čistota srdce a hluboká pokora před Bohem a
bližními umožnili ctihodnému dostihnout vysokého a vznešeného duchovního
úspěchu. O jeho přebývání v pravé modlitbě, čistotě srdce a vysokém
duchovním životě vydal svého času svědectví i svt. Ignátij (Brjančaninov),
který ve III. díle svých asketických děl napsal, že nakolik je mu známo, tak
v jeho (XIX.) století žili jen dva mniši, kteří byli učiněni za hodny vidět
svou duši, jak opustila tělo. Jedním z nich byl právě ctih. Vasilisk.
Bratři v modlitbě a v duchovním boji Vasilisk a
Zosima ve svém přání dosáhnout
ještě většího vzdálení se od světa, si jako nové
místo své ho asketického pobytu sibiřské lesy. Roku 1798 se usídlili nedaleko
od řeky Tomy v oblasti dnešního města NovoKuzněck. V tamnějších
lesích našli dobré místo k modlitbě a samotě, kde s pomocí dobrodinců
vystavěli dvě kelie a opět začali žít poustevnickým životem. Od vzájemných
návštěv se zdržovali vždy až do soboty, hlavně pak ve středu a v pátek, kdy si nejvíce
chránili samotu. V nedělní dny a ve svátky ale společně četli a vedli
duchovní rozhovory, procházejíc se po opuštěných místech tamějších lesů. Dobří
a Krista milující lidé navštěvovali starce poustevníky jen zřídka, když je však
někdo navštívil, od nikoho nebrali peněžní dary, jen co bylo třeba
k přežití, trochu jídla a oblečení, a to jen to nejprostší. Vše se snažili
oplatit svou vlastní ruční prací, kterou konali: otec Vasilisk vyráběl hliněné nádobí
a otec Zosima dřevěné výrobky.
![]() |
Ctih. Zosima Verchovský a ctih. Vasilisk Sibiřský |
Takto prožili dlouhých 24 let, kdy žili ve zbožném
doufání, že v samotě lesů také zakončí i svůj pozemský život. Jiná však
byla vůle Hospodinova, zcela v duchu svatého evangelia: „Kdož rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu,
ale na svícen; a svítí všem v domě.“ (Mat. 5, 15) Hospodinu bylo milé,
aby ti, kdož získali vysoké ctnosti, nyní posloužili dílu spásy svým bližním.
Jedna měšťanka města Kuzněck zatoužila po mnišském životě, ale na blízku nebyl
žádný monastýr, a protože do Rusi bylo daleko, rozhodla se tedy přijít k oběma
poustevníkům, které žádala o duchovní vedení. Když se k nim s důvěrou
obrátila a získala i jejich souhlas, usídlila se v malé kelii postavené na
břehu řeky Tomy, a k ní potom přicházely další dívky a ženy s prosbou
společné modlitby. Starec Vasilisk je často navštěvoval, staral se o ně,
poučoval v mnišském životě a někdy k nim posílal i otce Zosimu.
Za nějakou dobu bylo nicméně už zřejmé, že mnišský
život těchto sester přebývajících ve společné modlitbě, které se nacházely tak
blízko života světských lidí, už není možný, a že by bylo třeba najít pro
monašky nějaký opuštěný monastýr. K tomuto dal své požehnání i souhlas
Tobolský archijerej. Našel se proto jeden opuštěný monastýr, který začal
sloužit jejich svatému dílu. Takto byl znovuobnoven Svato-Nikolajevský
monastýr, poblíž kterého prožil o samotě i své poslední roky ctihodný Vasilisk.
Starec Vasilisk zesnul 29. prosince roku 1824. Dobu a
čas svého odchodu předpověděl zcela přesně, předtím se však vyzpovídal a přijal
svaté Kristovy Tajiny. Do svého posledního vzdechu přebýval otec Vasilisk
v ústní a srdečné modlitbě a se slovy Pane
Ježíši Kriste … odevzdal svého ducha Pánu doslova tak, jakoby usnul.
Za čtyři dny po zesnutí přijel starec Zosima a našel
tělo starce Vasiliska netknuté tlením a jeho tvář zářící nebeským světlem. Otec
Zosima přikázal, aby namalovali portrét zesnulého otce, něco, co za svého
života starec Vasilisk ve své pokoře nikdy nedovoloval. Svatý mnich byl pohřben
u stěny hlavního monastýrského chrámu, v blízkosti oltáře. V roce
1913 nechali obyvatelé města Turinsk, v jehož blízkosti se monastýr
nacházel, vystavět nad hrobem starce kapli.
Svaté ostatky ctihodného byly nalezeny a vyzdviženy roku
2000 a nyní se nacházejí ve Spasském monastýru v Jekatěrinburgu. Jsou známy a
dosvědčeny mnohá uzdravení a duchovní pomoc věřícím, kteří se s vírou
obrátili ke ctih. Vasiliskovi Sibiřskému.
Svatořečení ctihodného Vasiliska se uskutečnilo během Božské
liturgie dne 11. ledna 2004, v mužském monastýru Přemilostivého Spasitele
ve městě Jekatěrinburg.
Svaté ostatky ctihodného Vasiliska |
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.