(1924-1994)
Starec Paisij se narodil zbožným rodičům Prodromovi a Evlampiji 25. července
roku 1924 v maloasijské[1]
kappadocké obci Farasa. Duchovní otec rodiny Eznepidiových, jeromonach
Arsenios (nedávno kanonizovaný
svatý
Arsenij Kappadocký[2]),
sám malé dítě pokřtil a navzdory přání rodičů mu udělil jméno Arsenios, když
jej tím předurčil ke svému následovnictví ve smyslu mnišského poslání. Krátce
po křtu
malého Arsenije byla většina obyvatel řeckého původu nucena z Malé Asie
odejít, opustit své rodné obce a se všemi příbuznými spěšně odcestovat do
Řecka. Po mnoha zastaveních nakonec rodina starce Paisije usídlila
v severozápadním Epiru, v obci zvaném Konitsa[3].
Jeromonach Arsenij, duchovní otec všech maloasijských Farasiotů, zesnul
v Pánu 40 dní po příjezdu do Řecka (na ostrově Korfu) a zanechal po sobě
jako své duchovní dítě malého Arsenije.
Mladý Arsenij se cele oddal do Božích rukou a veškerý svůj volný čas trávil
studiem duchovních knih v tichu přírody, kde se dokázal celé hodiny
vroucně modlit. Po dokončení základní školní docházky se vyučil tesařem. Jako
tesař pracoval až do povinné vojenské služby. V armádě sloužil i během
nebezpečných let na konci 2. světové války, a po celou dobu služby se
vyznačoval krajním citem obětavosti a ochoty položit svůj život za své
spolubojovníky, kteří byli ženatí a měli své rodiny. Proto na sebe bral ty
nejtěžší úkoly.
Když skončila občanská válka v Řecku, byl mladý Arsenij uvolněn
z armády (1949). Už v té době velmi toužil po mnišském poslání. Na
Svatou Horu
Athos[4],
kam odešel krátce poté, co splnil své povinnosti vůči svým sestrám, které byly
v té době ještě svobodné a o něž se vzorně staral. Teprve poté (1950) mohl
odcestovat na Athos, kde začal brát první lekce mnišského života u otce Kyrila
(pozdější představený monastýru
Kutlumusiu). U otce Kyrila dlouho zůstat nemohl, a jeho kroky proto dále vedly
do jiného svatohorského monastýru Esfigmenu, kde strávil čtyři roky v tzv.
noviciátu
(poslušnictví) a kde byl v roce 1954 postřižen
na mnicha se jménem Averkij. Již od počátku svého mnišského povolání byl velice
svědomitým mnichem, pilně zachovávaje všechny mu svěřené úkoly. Neustálá
pamětlivost na Ježíšovo jméno a hesychie
mu napomáhaly zdokonalovat se v umění modlitby,
již praktikoval neustále. Kromě své nezištné služby svým spolubratřím a asketickému
zápasu ve společném životě (kinoviu) v monastýru trávil mnoho času též
četbou knih užitečných pro spásu duše: nejčastějšími tituly byly: Životy
svatých, Gerontikon (rady starců) a zejména „Asketické
homílie" ctihodného Izáka Syrského.
Krátce po své „tonzuře"
odešel z kinoviálního monastýru do idiorytmického bratrstva monastýru
Filotheos, kde byl v té době mnichem jeho strýc. Plně se oddal
poslu-šenství pod vedením zkušeného starce Simeona, který mu udělil „malou schimu"
(1956) se jménem Paisij (řec. Paisios). Starec Paisij pevně věřil, že za
nedostatky jeho bližního a nemocemi světa může jeho vlastní nedoko-nalost
v duchovním životě a nedostatek lásky; tímto způsobem předcházel
odsuzování druhých a vedl svůj zápas za co největší očištění od vášní, sebezapření
a modlitbu za celý svět. Mimo to vždy usiloval za vším hledat „dobrý
úmysl" (mít dobré myšlenky) a přistupovat tímto způsobem k lidským
skutkům, byť by byly sebe-horší. Všechny své duchovní děti proto k tomuto
způsobu myšlení přiváděl.
V roce 1958 se na starce Paisije obrátili jeho příbuzní a obyvatelé jeho
„rodné" vesnice v Konitse, aby je podpořil v jejich snaze bránit se
prozelytismu ze strany různých protestanských
uskupení, které tehdy velmi intenzivně rozvíjely svou misii
v severozápadním Epiru. Starec Pai-sij skutečně opustil svou milovanou
„Horu" a odešel do Konitsy, kde přesvědčoval tamní obyvatele, aby povstali
k obraně svých tradic a duchovních cenností, a kde mnoha lidem pomohl
navrátit se zpět do pravoslaví.[5]
Když jeho mise skončila, odešel na krátkou dobu na Sinaj[6]
(1962), kde zůstal dva roky. Zde se stal milovaným společníkem beduínů, kterým
svou skromnou přítomností přinesl mnoho materielního, ale i duchovního užitku.
Starec mohl beduínům pomáhat mimo jiné i prodejem svých dřevěných plastik
(křížů, ikon apod.), které vyřezával ze dřeva a dále prodával.
Po svém návratu na Svatou Horu Athos se starec Paisij nejprve usídlil ve
Skýtu ivironského monastýru, odkud odešel až do zcela neprostupných oblastí na
samém vrcholu Svaté Hory Athos (2033 m n. m.). Mimo jiné i ze zdravotních
důvodů se musel později vrátit zpět a podstoupit operaci (1966), kdy mu byla
odňata část plic. Během své hospitalizace v Soluni navázal duchovní svazek
a přátelství se sestrami z Hesychastýria sv. Jana Theologa v Souroti[7],
které se již tehdy postupně formovalo. Sestry z hesychastýria jej pomohly
zachránit i přispěním své vlastní krve, kterou po své operaci starec životně
potřeboval. Právě tehdy se starec Paisij stal duchovním rádcem skupiny novicek
a až do své smrti nepřestával celé „sesterství v Kristu" podporovat svými
radami a modlitbami. I díky těmto duchovním radám a rozhovorům vznikla po
starcově smrti řada knih, dostupných dnes čtenářům v mnoha světových
jazycích.
Od roku 1968 se starec nově usídlil ve svatohorském monastýru
Stavronikita, který pomáhal obnovovat. Dostal přitom od igumena
monastýru požehnání starat se o ruského starce-asketu
- otce Tichona, který žil v nedaleké poustevně „Svatého Kříže".
Starec Paisij se sblížil se starcem Tichonem natolik, že se stal jeho poslušníkem
a zůstal po jeho boku až do jeho smrti. Starec Tichon „oblékl" mnicha
Paisije do „velké schimy". Starec Paisij zůstal v Tichonově poustevně až
do roku 1979, odkud odešel na místo svých posledních svatohorských zápasů, do
později věhlasné kelie
„Panaguda", nedaleko monastýru Kutlumusiu, kde jej několik let před jeho
skonem začali hojně navštěvovat poutníci z celého světa, a nejen
pravoslavní.
Panaguda bylo místo, kde starec Paisij dosáhl věhlasu jako „bohonosný"
starec a kde k sobě přitahoval starostmi a nemocemi obtěžkaný a trpící
Boží lid. Přijímal jej po celý dlouhý den a noc zasvěcoval modlitbě a Bohu,
dlouhotrvajícímu bdění a duchovním zápasům. Jeho duchovní zápas mu umožňoval
asi jen 2-3 hodiny odpočinku denně. Jeho sebezapření, oproštění se od péče
k sobě samému, v němž sloužil svému bližnímu, jeho přísnost
k vlastní osobě, citlivá mysl a slabá tělesná schránka vedly k tomu,
že byl značně náchylný k nemocem. Kromě dýchacích problémů začal ve svých pozdějších letech
trpět též krvotokem a pupeční kýlou, která mu způsobovala nesmírnou bolest.
Když byl na samém sklonku svého života nucen opustit Svatou Horu a podrobit se
léčbě rakoviny tlustého střeva v Soluni, přijímal v ženském monastýru
v Souroti po dlouhé hodiny pout-níky z různých částí Řecka, a to
navzdory sílícím bolestem a časté ztrátě vědomí. Nepřestával Boha prosit o
mužnost a odvahu vydržet tělesné bolesti, které jej sužovaly, a současně
doufal, že Hospodin, jako dobrý Otec, učiní to, co je pro nás nejlepší. Starec
Paisij proto říkával, že Bůh je nesmírně dojat tím, když někdo, kdo sám velmi
trpí, si nestě-žuje, ale raději používá svou energii k modlitbě za své
bližní.
Po následné operaci začal starec Paisij opět přemýšlet o svém návratu na
Svatou Horu Athos, v nějž stále doufal. Jeho pokusy byly nicméně ztěžovány
postupující nemocí. Poslední dny jeho života byly naplněny strádáním, ale
současně radostí z „mučednictví pro Krista", které ve svém svědomí při
těžké bolesti prožíval. 11. července roku 1994 přijal naposledy svaté
Přijímání. Na druhý den odevzdal starec Paisij svou duši Hospodinu. Podle
svého přání byl nakonec pohřben na pozemku Monastýru sv. Jana Theologa
v Souroti u Soluně. Starec Paisij, možná více než kterýkoli jiný současný
starec, si dokázal získat mysl i srdce řeckého lidu. K dnešnímu dni byly
vydány desítky knih naplněné jeho moudrými poučeními. Vydavatelského počinu se
výborně zhostily sestry z Monastýru sv. Jana Theologa v Souroti,
které vlastnoručně zaznamenaly a později vydaly působivou řadu jeho poučení a
životních zkušeností v Kristu. Tisíce poutníků každým rokem navštěvují
místo starcova zesnutí a získávají požehnání tohoto velkého a ctihodného muže.[8]
Kéž i my získáme jeho svaté modlitby. Amen.
13. ledna roku 2015 vyslyšel Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu hlas pravoslavného lidu a přijal rozhodnutí o svatořečení starce Paisija.
13. ledna roku 2015 vyslyšel Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu hlas pravoslavného lidu a přijal rozhodnutí o svatořečení starce Paisija.
![]() |
Hrob starce Paisija Svatohorce |
________________________________________________________________________________________
Poučení starce Paisije
Starec řekl: „Nejhlavnější povinností člověka je milovat Boha a potom svého
bližního: každého člověka, a nejvíce ze všeho - svého nepřítele. Kdybychom
milovali Boha tak, jak je potřebné, tak bychom zachovali i všechna Jeho
přikázání. Kdo se ale dnes zajímá o druhého člověka? Všichni se zajímají o sebe
samé, a nikoli o druhé, za to poneseme zodpovědnost. Bůh, který je celý Láska,
nám neodpustí tuto lhostejnost ve vztahu k bližním."
Starec řekl: „Dobrý křesťan miluje především Boha, a potom i člověka. Přemíra lásky je pak rozlévána i na zvířata a na přírodu. To, že my, současní lidé, ničíme okolní prostředí, poukazuje na to, že nemáme hojnost lásky. Anebo snad máme lásku - a to pouze k Bohu? Bohužel nikoliv. To ukazuje samotný náš život."
Starec řekl: „Kdo z čisté lásky pracuje pro bližního, tomu i sama únava přináší oddech. Ten, kdo miluje jen sebe samého a je líný, je unaven i od své nečinnosti." Musíme však věnovat pozornost i tomu, jaké jsou motivy skutků lásky; starec o tom pravil: „Pracuji pro druhého z čisté lásky a nic jiného nemám na mysli. Někteří projevují lásku ve vztahu k druhým lidem kvůli tomu, aby si je podřídili."
Starec řekl: „V lásce k bližnímu je obsažena naše veliká láska ke Kristu. V naší úctě k Přesvaté Bohorodici a ke svatým je opět skryta naše veliká úcta ke Kristu." Tak se zachovává křesťanská láska a její hodnota se liší od lásky světských lidí.
Almužna - to je projev lásky. Současní křesťané téměř zapomněli na tuto ctnost. Starec připomíná nejen její nezbytnost, ale i jejích duchovní plody: „Duchovní proměnu, k níž dochází v duši, a radost v srdci z jedné takové almužny anebo dobrodiní bližnímu nemůže dát dokonce ani největší lékař, i kdybys mu dal celý měšec dolarů. Důchodci ať obětují svůj čas a peníze, aby zachránili bezbranné děti z nějaké rozpadlé rodiny."
A jindy zase k tomuto tématu řekl: „Kdyby člověk dobře sledoval duševní užitek a vnitřní radost, kterou pocítí už v tomto životě za jediné malinké dobrodiní prokázané svému bližnímu, pak by bližního prosil přijmout nějaké dobrodiní a dokonce by mu byl vděčný, že si něco vezme. Protože proměnu, ke které dochází v duši, a radost, kterou cítí srdce milosrdného člověka i za pouhý kousíček chleba podaný sirotkovi, nemůže udělit ani ten největší lékař."
Starec píše: „Když jsem připutoval na Svatou Horu Athos, obešel jsem celou Zahradu Bohorodice (tak se říká Athosu), jak to obvykle činí všichni nově příchozí, aby nalezli vonící květy Matky Boží (tj. svaté starce) a přijali od nich trochu duchovního medu." Oslavujme Boha za to, že i dnes mnozí křesťané hledají duchovní nektar. Jsou samozřejmě i tací věřící, kteří jej nehledají, protože jejich ideálem je pouhé vnější křesťanství, a nikoliv opravdová zbožnost; tito lidé chtějí rozvíjet mysl, a nikoliv srdce.
Starec řekl: „Ctnost neskryješ, i kdyby ses snažil sebevíc, tak jako slunce nezakryješ sítem, protože skrze otvory proniká mnoho paprsků."
Z rozhovoru otce Paisije se seminaristy: „Otče, dnes se vše nalézá v krizi, náš život je podrobován kritice ze všech stran, poraď nám, jak duchovně zápasit proti hříchu a za duchovní dokonalost?"
Starec odvětil: „Poslyšte, lidé, kteří dnes duchovně zápolí, duchovní lidé, zcela jistě získají velkou odměnu; v našich dnech, kdy je všude rozšířen hřích vychvalovaný jako dobro a je všemi podbízený, je nutno pochopit, že duchovní zápas a snaha jsou ještě chvályhodnější než v jakékoliv jiné době. A vězte, děti: dobrý a spravedlivý člověk, zápasící s hříchem a snažící se jít po Boží cestě, je nakonec považován za nejlepšího a všemi žádaného. Všem je příjemný a nikdo k němu necítí odpor, všichni touží žít s ním v přátelství."
„Existuje pouze jeden rozdíl mezi křesťany a těmi, kteří nevěří v Krista. Pro křesťany je zákonem Boží spravedlnost, pro nevěřící je to lidské právo. Spravedlnost lidí je ničím ve srovnání se spravedlností Boha. Náš Pán jako první uplatnil tuto Boží spravedlnost. Když ho soudili, neobhajoval se, když na něho plivali, nestěžoval si, když trpěl, nevyhrožoval, ale všechno vytrvale a mlčenlivě snášel bez sebemenšího odporu. Připustil dokonce, aby mu vzali i jeho oděv, a tak byl Bůh ponížen před svým stvořením. Nejdůležitější ze všeho však bylo, že nejenže nežádal pomoc od lidských zákonů, ale naopak, ospravedlňoval své mučitele před svým Otcem a modlil se za ně, aby jim bylo odpuštěno: ‚Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí‘ (Lk 23,34)."
V knize o Chadži-Georgiovi starec Paisij píše: „Potomci mají stále svatou povinnost zaznamenávat úspěchy svatých otců své doby a jejich upřímný zápas, který uskutečňovali, aby se přiblížili k Bohu. Je přirozené, že když píšeme o našich svatých, přináší nám to velký užitek, neboť tím na ně vzpomínáme a svatí jsou pak ještě více dojati a pomáhají nám, abychom se i my dostali do jejich blízkosti."
Starec neustále opakoval: „Najděte si dobrého duchovního, který má lásku, a ten ať vám radí. Na dálku není možné uskutečnit uzdravení, protože lékař musí být nablízku. Na dálku proste pouze o modlitbu."
„Stále musíme dávat pozor a neustále musíme pochybovat o tom, zda jsou věci takové, jak o nich přemýšlíme. Neboť když se někdo neustále zabývá svými myšlenkami a důvěřuje jim, ďábel začíná činit člověka lstivým navzdory tomu, že člověk je ve své přirozenosti dobrý."
„Dnes kolem sebe pozoruji, že když se někdo zeptá na ty nejsložitější problémy, ještě před tím, než stihne položit otázku, už ho přerušujeme a přicházíme se svými závěry. To znamená, že nejenže nežádáme Boží osvícení, ale neposloucháme ani rozum, který nám Bůh daroval. Naopak, hned a bez váhání důvěřujeme a souhlasíme se vším, co nám přináší naše myšlenka, a často má takovéto naše chování zhoubné následky."
„Myšlenky jsou jako letadla, která létají ve vzduchu. Pokud o ně neprojevíš zájem, problém neexistuje. Musíme dávat velký pozor na to, abychom ve svém nitru nevytvářeli přistávací plochu - letiště, kde by mohly (myšlenky) přistávat."
„Život člověka, který se neustále živí dobrými myšlenkami, je nepřetržitým svátkem. Přiměřeně podle toho, jaký má každý z nás přístroj, závisí, jaký výrobek vyrábí. Materiál, který do stroje vložíš, a místo, na kterém se stroj nachází, nemají velký význam."
Jednou přišel za starcem jeden novinář, v jehož mysli se nemohla usídlit dobrá myšlenka. Všechno viděl ve špatném světle. Začal se vyptávat starce na různé věci, kterými ho jen zarmucoval. Pak se ho najednou zeptal: „Otče, proč si tu tak bezstarostně a pokojně sedíte a neodejdete ven (za hranice Svaté Hory), abyste pomohl lidem, kteří prožívají těžké problémy?" Tehdy mu starec říká poněkud zvýšeným hlasem: „Tvůj ‚stroj‘ je pokažený a neustále produkuje špatné myšlenky. Ať ti řeknu cokoli, ať cokoli uvidíš, všechno chápeš mylně. Teď mě vidíš na Svaté Hoře a říkáš, proč neodejdu za její brány, abych pomohl lidem. Když půjdu ven, řekneš, proč se toulám po světě a nesedím pokojně na jednom místě, když jsem mnich. Z toho důvodu ti neřeknu nic, až na jedno: Naprav svoji pokaženou myšlenku a věz, že jinak ‚pracuje‘ semafor na hustě frekventovaných ulicích Athén a jinak maják na pustých skalách."
„Dnes všude vládne světský duch. Bůh dává požehnání bohatství, aby i nás přinutil dávat almužny. Avšak my kupujeme větší ledničky, aby se nám potraviny nekazily, anebo zvětšujeme naše spíže, aby se do nich více vešlo. Všude dne vládne chamtivost."
„Mágové nemají žádnou moc a jejich magické, démonické energie se na křesťany ‚nechytají‘. ‚Přichytí‘ se na ně jen tehdy, když nemají čistou zpověď nebo někomu křivdí. V těchto případech totiž sami dávají moc ďáblu."
„Ve většině případů považujeme své rozmary za Boží vůli."
„Malé pokřtěné děti vidí různá Boží tajemství. Protože jsou čisté, přijímají je do svého společenství svatí andělé, kteří neustále zří Boží tvář."
„Zesnulí čekají na naše modlitby jako uvěznění na návštěvu svých blízkých."
„Když bdíme, prosme Boha, aby daroval spánek našim bratřím, kteří nemohou usnout a berou léky."
„Když ďábel ničí nějakého člověka nebo rodinu, musíme napravit své myšlenky."
„Otče, najdu si nějaké dobré děvče, abych se s ním oženil?" - „Když všichni hledají ‚dobrá‘ děvčata, pak co si počneme s těmi ostatními? Naložíme je do sudu?"
„Když někomu gratulujete ke svátku, říkejte mu: Přeji ti mnoho let příjemných Bohu!"
„Bůh po nás žádá jedinou věc - pokoru a nic jiného. Nepotřebuje od nás nic, po čem by toužil a co by chtěl. Chce jen, abychom se pokořili a stali se účastnými jeho Božské blahodati (milosti)."
„Modlitba těch, kteří se modlí za svět, pomáhá věřícím křesťanům, kteří mají nahromaděny vážné problémy, neboť jedni i druzí vysílají na téže frekvenci."
„Když si chci odpočinout, modlím se. Zjistil jsem, že pouze modlitba poskytuje člověku správný odpočinek. Proto se modlete a studujte." ________________________________________________________________________________
Starec řekl: „Dobrý křesťan miluje především Boha, a potom i člověka. Přemíra lásky je pak rozlévána i na zvířata a na přírodu. To, že my, současní lidé, ničíme okolní prostředí, poukazuje na to, že nemáme hojnost lásky. Anebo snad máme lásku - a to pouze k Bohu? Bohužel nikoliv. To ukazuje samotný náš život."
Starec řekl: „Kdo z čisté lásky pracuje pro bližního, tomu i sama únava přináší oddech. Ten, kdo miluje jen sebe samého a je líný, je unaven i od své nečinnosti." Musíme však věnovat pozornost i tomu, jaké jsou motivy skutků lásky; starec o tom pravil: „Pracuji pro druhého z čisté lásky a nic jiného nemám na mysli. Někteří projevují lásku ve vztahu k druhým lidem kvůli tomu, aby si je podřídili."
Starec řekl: „V lásce k bližnímu je obsažena naše veliká láska ke Kristu. V naší úctě k Přesvaté Bohorodici a ke svatým je opět skryta naše veliká úcta ke Kristu." Tak se zachovává křesťanská láska a její hodnota se liší od lásky světských lidí.
Almužna - to je projev lásky. Současní křesťané téměř zapomněli na tuto ctnost. Starec připomíná nejen její nezbytnost, ale i jejích duchovní plody: „Duchovní proměnu, k níž dochází v duši, a radost v srdci z jedné takové almužny anebo dobrodiní bližnímu nemůže dát dokonce ani největší lékař, i kdybys mu dal celý měšec dolarů. Důchodci ať obětují svůj čas a peníze, aby zachránili bezbranné děti z nějaké rozpadlé rodiny."
A jindy zase k tomuto tématu řekl: „Kdyby člověk dobře sledoval duševní užitek a vnitřní radost, kterou pocítí už v tomto životě za jediné malinké dobrodiní prokázané svému bližnímu, pak by bližního prosil přijmout nějaké dobrodiní a dokonce by mu byl vděčný, že si něco vezme. Protože proměnu, ke které dochází v duši, a radost, kterou cítí srdce milosrdného člověka i za pouhý kousíček chleba podaný sirotkovi, nemůže udělit ani ten největší lékař."
Starec píše: „Když jsem připutoval na Svatou Horu Athos, obešel jsem celou Zahradu Bohorodice (tak se říká Athosu), jak to obvykle činí všichni nově příchozí, aby nalezli vonící květy Matky Boží (tj. svaté starce) a přijali od nich trochu duchovního medu." Oslavujme Boha za to, že i dnes mnozí křesťané hledají duchovní nektar. Jsou samozřejmě i tací věřící, kteří jej nehledají, protože jejich ideálem je pouhé vnější křesťanství, a nikoliv opravdová zbožnost; tito lidé chtějí rozvíjet mysl, a nikoliv srdce.
Starec řekl: „Ctnost neskryješ, i kdyby ses snažil sebevíc, tak jako slunce nezakryješ sítem, protože skrze otvory proniká mnoho paprsků."
Z rozhovoru otce Paisije se seminaristy: „Otče, dnes se vše nalézá v krizi, náš život je podrobován kritice ze všech stran, poraď nám, jak duchovně zápasit proti hříchu a za duchovní dokonalost?"
Starec odvětil: „Poslyšte, lidé, kteří dnes duchovně zápolí, duchovní lidé, zcela jistě získají velkou odměnu; v našich dnech, kdy je všude rozšířen hřích vychvalovaný jako dobro a je všemi podbízený, je nutno pochopit, že duchovní zápas a snaha jsou ještě chvályhodnější než v jakékoliv jiné době. A vězte, děti: dobrý a spravedlivý člověk, zápasící s hříchem a snažící se jít po Boží cestě, je nakonec považován za nejlepšího a všemi žádaného. Všem je příjemný a nikdo k němu necítí odpor, všichni touží žít s ním v přátelství."
„Existuje pouze jeden rozdíl mezi křesťany a těmi, kteří nevěří v Krista. Pro křesťany je zákonem Boží spravedlnost, pro nevěřící je to lidské právo. Spravedlnost lidí je ničím ve srovnání se spravedlností Boha. Náš Pán jako první uplatnil tuto Boží spravedlnost. Když ho soudili, neobhajoval se, když na něho plivali, nestěžoval si, když trpěl, nevyhrožoval, ale všechno vytrvale a mlčenlivě snášel bez sebemenšího odporu. Připustil dokonce, aby mu vzali i jeho oděv, a tak byl Bůh ponížen před svým stvořením. Nejdůležitější ze všeho však bylo, že nejenže nežádal pomoc od lidských zákonů, ale naopak, ospravedlňoval své mučitele před svým Otcem a modlil se za ně, aby jim bylo odpuštěno: ‚Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí‘ (Lk 23,34)."
V knize o Chadži-Georgiovi starec Paisij píše: „Potomci mají stále svatou povinnost zaznamenávat úspěchy svatých otců své doby a jejich upřímný zápas, který uskutečňovali, aby se přiblížili k Bohu. Je přirozené, že když píšeme o našich svatých, přináší nám to velký užitek, neboť tím na ně vzpomínáme a svatí jsou pak ještě více dojati a pomáhají nám, abychom se i my dostali do jejich blízkosti."
Starec neustále opakoval: „Najděte si dobrého duchovního, který má lásku, a ten ať vám radí. Na dálku není možné uskutečnit uzdravení, protože lékař musí být nablízku. Na dálku proste pouze o modlitbu."
„Stále musíme dávat pozor a neustále musíme pochybovat o tom, zda jsou věci takové, jak o nich přemýšlíme. Neboť když se někdo neustále zabývá svými myšlenkami a důvěřuje jim, ďábel začíná činit člověka lstivým navzdory tomu, že člověk je ve své přirozenosti dobrý."
„Dnes kolem sebe pozoruji, že když se někdo zeptá na ty nejsložitější problémy, ještě před tím, než stihne položit otázku, už ho přerušujeme a přicházíme se svými závěry. To znamená, že nejenže nežádáme Boží osvícení, ale neposloucháme ani rozum, který nám Bůh daroval. Naopak, hned a bez váhání důvěřujeme a souhlasíme se vším, co nám přináší naše myšlenka, a často má takovéto naše chování zhoubné následky."
„Myšlenky jsou jako letadla, která létají ve vzduchu. Pokud o ně neprojevíš zájem, problém neexistuje. Musíme dávat velký pozor na to, abychom ve svém nitru nevytvářeli přistávací plochu - letiště, kde by mohly (myšlenky) přistávat."
„Život člověka, který se neustále živí dobrými myšlenkami, je nepřetržitým svátkem. Přiměřeně podle toho, jaký má každý z nás přístroj, závisí, jaký výrobek vyrábí. Materiál, který do stroje vložíš, a místo, na kterém se stroj nachází, nemají velký význam."
Jednou přišel za starcem jeden novinář, v jehož mysli se nemohla usídlit dobrá myšlenka. Všechno viděl ve špatném světle. Začal se vyptávat starce na různé věci, kterými ho jen zarmucoval. Pak se ho najednou zeptal: „Otče, proč si tu tak bezstarostně a pokojně sedíte a neodejdete ven (za hranice Svaté Hory), abyste pomohl lidem, kteří prožívají těžké problémy?" Tehdy mu starec říká poněkud zvýšeným hlasem: „Tvůj ‚stroj‘ je pokažený a neustále produkuje špatné myšlenky. Ať ti řeknu cokoli, ať cokoli uvidíš, všechno chápeš mylně. Teď mě vidíš na Svaté Hoře a říkáš, proč neodejdu za její brány, abych pomohl lidem. Když půjdu ven, řekneš, proč se toulám po světě a nesedím pokojně na jednom místě, když jsem mnich. Z toho důvodu ti neřeknu nic, až na jedno: Naprav svoji pokaženou myšlenku a věz, že jinak ‚pracuje‘ semafor na hustě frekventovaných ulicích Athén a jinak maják na pustých skalách."
„Dnes všude vládne světský duch. Bůh dává požehnání bohatství, aby i nás přinutil dávat almužny. Avšak my kupujeme větší ledničky, aby se nám potraviny nekazily, anebo zvětšujeme naše spíže, aby se do nich více vešlo. Všude dne vládne chamtivost."
„Mágové nemají žádnou moc a jejich magické, démonické energie se na křesťany ‚nechytají‘. ‚Přichytí‘ se na ně jen tehdy, když nemají čistou zpověď nebo někomu křivdí. V těchto případech totiž sami dávají moc ďáblu."
„Ve většině případů považujeme své rozmary za Boží vůli."
„Malé pokřtěné děti vidí různá Boží tajemství. Protože jsou čisté, přijímají je do svého společenství svatí andělé, kteří neustále zří Boží tvář."
„Zesnulí čekají na naše modlitby jako uvěznění na návštěvu svých blízkých."
„Když bdíme, prosme Boha, aby daroval spánek našim bratřím, kteří nemohou usnout a berou léky."
„Když ďábel ničí nějakého člověka nebo rodinu, musíme napravit své myšlenky."
„Otče, najdu si nějaké dobré děvče, abych se s ním oženil?" - „Když všichni hledají ‚dobrá‘ děvčata, pak co si počneme s těmi ostatními? Naložíme je do sudu?"
„Když někomu gratulujete ke svátku, říkejte mu: Přeji ti mnoho let příjemných Bohu!"
„Bůh po nás žádá jedinou věc - pokoru a nic jiného. Nepotřebuje od nás nic, po čem by toužil a co by chtěl. Chce jen, abychom se pokořili a stali se účastnými jeho Božské blahodati (milosti)."
„Modlitba těch, kteří se modlí za svět, pomáhá věřícím křesťanům, kteří mají nahromaděny vážné problémy, neboť jedni i druzí vysílají na téže frekvenci."
„Když si chci odpočinout, modlím se. Zjistil jsem, že pouze modlitba poskytuje člověku správný odpočinek. Proto se modlete a studujte." ________________________________________________________________________________
[3] http://www.google.cz/images?hl=cs&q=Konitsa&wrapid=tlif12912922419101&um=1&ie=UTF-8&source=univ&ei=VY73TIuhCpGF4Aa_jInlBg&sa=X&oi=image_result_group&ct=title&resnum=2&ved=0CDwQsAQwAQ&biw=923&bih=562
[5] http://imdpk.gr/index.php?option=com_content&task=view&id=47&Itemid=59
(v monastýru Stomio prožil několik let, během kterých tento monastýr
zvelebil...)
[8] Zpracováno podle: ΙΣΑΑΚ, ιερομ.: Βίος Γέροντος Παϊσίου του Αγιορείτου.
Άγιος Ιωάννης ο Πρόδρομος, Μεταμόρφωσις Χαλκιδικής, 2008.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.