Svatá apoštolům rovná

Marie Magdaléna (1. stol.)

památka 22. července / 4. srpna

Svatá Marie Magdaléna byla jednou z nejbližších učednic Ježíše Krista. Ten ji uzdravil z posedlosti, vyhnal z ní sedm démonů a ona od té doby neúnavně následovala Spasitele a sloužila mu celým svým srdcem, jak jen mohla.

Marie následovala Ježíše, když byl veden na Golgotu, a byla svědkem jeho strádání a smrti na kříži. Poté viděla Spasitele sňatého z kříže a uloženého do hrobu i to, jak byl ke vchodu do hrobu přivalen velký kámen.

Druhý den přišla Marie Magdaléna k hrobu brzy ráno, když ještě byla tma, a viděla, že kámen je odvalen. Běžela k apoštolům Petrovi a Janovi a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ A apoštolové šli hned k hrobu. Pak se vrátili domů.

Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a uviděla dva anděly v bílém, jak sedí, jednoho u hlavy a druhého u nohou, kde leželo Ježíšovo tělo. Ti jí řekli: „Ženo, proč pláčeš?“ Řekla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“

Když to dořekla, otočila se a uviděla Ježíše stát, ale nepoznala ho. Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Ona, domnívajíc se, že je to zahradník, mu řekla: „Pane, jestliže jsi ho odnesl ty, pověz mi, kam jsi ho položil, a já ho vezmu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Otočila se a řekla mu: „Mistře!“ Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ A Marie Magdaléna šla a řekla učedníkům, že viděla vzkříšeného Pána.

Po Spasitelově nanebevstoupení a sestoupení Svatého Ducha na Jeho učedníky začala svatá apoštolům rovná Marie kázat o Kristu v mnoha zemích.

Dokonce římskému císaři Tiberiovi darovala červené vejce se slovy: „Kristus vstal z mrtvých!“ V Efesu Marie Magdaléna pomáhala svatému apoštolu a evangelistovi Janu Teologovi v kázání a tam pokojně zemřela a byla pohřbena.

A nyní se duchem věčně raduje v nebeském království. Amen.

 

Svatý spravedlivý Jakov Aljašský (♰ 1864)

památka 26. července / 8. srpna

Svatý Jakov Necvetov se narodil roku 1802 na ostrově Unalaska ¹. Jeho otec, Egor (Georgij) Vasiljevič, byl Rus z Tobolska a matka Maria Aleksejevna byla Aleutka². Jakov vystudoval Irkutský duchovní seminář, přijal kněžské svěcení a vrátil se na Aljašku.

Tam v průběhu třiceti šesti let, nehledě na tamější těžké životní podmínky, vykonával pastýřskou službu uprostřed původních obyvatel. Takto pokračoval v díle ctihodného Hermana Aljašského.

Jakmile to čas a povinnosti dovolily, šiřitel Božího slova usedl do starého kajaku nebo uložil věci do psího spřežení a vyrazil spolu s několika mladými kněžími, aby přinášeli slovo Boží původním obyvatelům roztroušeným po ostrovech.

V letech 1845 až 1863 hlásal Blahou zvěst původním obyvatelům, kteří žili v údolí řeky Yukon. Spravedlivý Jakov byl po ctihodném mučedníkovi Juvenaliji Aljašském (♰ 1796) druhý pravoslavný kněz, který se do těchto míst odvážil.

Obvykle ho místní obyvatelé vřele přivítali a on je obrátil na pravou víru, také se však stávalo, že narazil na odpor šamanů. Svatý Jakov místní obyvatele nejen křtil, ale také se staral o jejich duchovní život, učil je základům křesťanské mravnosti, tomu, jak se zpovědí, modlitbou a půstem připravovat na svaté přijímání ³. S sebou vždy vozil stan, který sloužil jako dočasný chrám Boží, pokud přílišná zima nepřekážela shromáždění věřících či zamrznutí Svatých Darů.

Volný čas, který nevěnoval misionářským cestám, otec Jakov věnoval překladům Nového zákona. Založil také školu.

Na sklonku života, kdy již bylo zdraví hlasatele Božího slova podlomeno, jiný misionář, který byl blízký biskupu Petrovi (Jekatěrinovskij), nástupci svt. Inokentije, jej před biskupem pomluvil. Svatý Jakov byl proto povolán do města Sitka, sídla církevního představeného Aljašky, a brzy poté byla všechna obvinění stažena.

Kvůli zhoršujícímu se zdraví však už zůstal sloužit v tlingitské kapli ve městě Sitka ³. Právě zde pak 26. července 1864 zemřel.

Zveřejnění jeho dříve neznámých deníků ⁴, objevených až ve druhé polovině 20. století, vyvolalo k němu velkou úctu jako ke světci, asketovi a misionáři. V roce 1994 Svatý synod Pravoslavné církve v Americe připočetl otce Jakova k zástupu svatých jako „osvětitele národů Aljašky“.

___ 

¹ Unalaska. Jeden z vulkanických ostrovů v souostroví Liščích ostrovů – Fox Islands, které jsou součástí Aleutských ostrovů, jež od roku 1867 patří Spojeným státům americkým.

² Aleuti. Vlastním jménem Unangan či Unangax̂, což znamená „Pobřežní lidé“, jsou původní obyvatelé Aleutských ostrovů a Aljašky v USA a Komandorských ostrovů (malé souostroví u Kamčatky) v Rusku.

³ Kaple Tlingitů ve městě Sitka (zasvěcená památce Zvěstování Přesvaté Bohorodice) byla unikátním historickým místem, které sehrálo klíčovou roli v usmíření mezi ruskými kolonisty a původními obyvateli Aljašky. Byla postavena ve městě Sitka – Novém Archangelsku (Ново-Архангельск, New Archangel) za obrannou zdí pevnosti. To bylo provedeno záměrně. Tlingitové byli schopnými válečníky a po dlouhou dobu zůstávali nepřátelští vůči cizincům. Z bezpečnostních důvodů jim byl proto vstup do ruské pevnosti přísně zakázán. A kaple se stala neutrální zónou. Iniciátorem této misijní základny byl svt. Inokentij (Veniaminov). Stavba začala ve 40. letech 19. století. V roce 1846 pak byla kaple vysvěcena jako chrámová kaple Zvěstování Přesvaté Bohorodice a stala se symbolem důvěry. Tlingitové se zde mohli svobodně účastnit bohoslužeb. Právě zde se postupně seznamovali s křesťanstvím, učili se číst a psát a dostávali lékařskou péči. Kněží vedli bohoslužby a kázali v rodném jazyce původních obyvatel, aniž by se je snažili násilně rusifikovat. V této skromné kapli na okraji Sitky ukončil svou pozemskou cestu svatý Jakov Necvetov. Těžce nemocný misionářský kněz zde sloužil původním obyvatelům Ameriky v letech 1863 až 1864 a mezi Tlingity si vysloužil hlubokou úctu.

⁴ Tyto deníkové záznamy, poznámky a různé zápisky, které zanechal ve svém deníku, jejž si vedl, byly určeny také dalším kněžím sloužícím na Aljašce. Jasně hovoří a svědčí o jeho misionářské horlivosti. Tyto poznámky byly částečně publikovány v knize: Alaskan Missionary Spirituality, Michael J. Oleksa, New York 1987.

 

Svatý mučedník Emilián Dorostolský (♰ 363)

památka 18. / 31. července

V roce 361 se moci v Římském císařství chopil Julián Apostata. Apostata, nehledě na to, co pro křesťany učinil svatý Konstantin Veliký, chtěl v Římské říši znovu obnovit kult pohanských bohů. Ve snaze vrátit nazpět pohanství vedl proti křesťanství nesmiřitelný boj, při kterém posílal stovky křesťanů na smrt.

Do všech koutů země proto vyslal své věrné, aby donutil národ k podrobení. Takto se Kapitolinus, thrácký místodržící, vydal do Dorostolu (Durostorum, dnes Silistra, přístavní město na severovýchodě Bulharska, které leží na jižním břehu řeky Dunaj při hranici s Rumunskem), hlavního města Malé Skytie (Scythia Minor, Μικρά Σκυθία, římská a byzantská provincie Malá Skytie, zabírající území mezi dolním Dunajem a Černým mořem, oblast Dobrudža, rozdělená mezi dnešní Rumunsko a Bulharsko).

Okamžitě se usadil na soudcovské místo a začal vyhrožovat smrtí nejen křesťanům, ale i těm, kteří jim pomáhali, aby se vyhnuli odhalení. Vyděšení lidé začali tvrdit, že v jejich městě není ani jeden křesťan a že všichni přinášejí oběti císařovým bohům.

Uspokojený takovýmto výsledkem svého snažení a naplněný radostí se Kapitolinus vydal na hostinu pořádanou na jeho počest. Zatímco se všichni hlučně bavili, mladý křesťan urozeného původu jménem Emilián, který již nemohl snášet urážky pravého Boha a toužil po slávě mučedníka, se vyzbrojil kladivem a tajně vloupal do pohanského chrámu. Rozbil všechny modly, převrátil lampy a oltáře, na které byly pokládány oběti, vylil víno k úlitbě na zem a pak nepozorovaně odešel.

Když byl poté o tom, co se stalo v pohanském chrámu, obeznámen Kapitolinus, rozzuřil se a nařídil vypátrat a za každou cenu najít viníka. Vojáci, kteří nikoho nenašli a báli se vrátit k tyranovi s prázdnou, chytili jednoho sedláka vracejícího se z polí a zbičovaného pruty ho přivedli k soudu.

Emilián, který to viděl, nechtěl, aby za něj trpěl nevinný člověk, a tak se veřejně prohlásil za skutečného viníka. Vojáci, zpočátku zmatení a váhaví, ho přesto zajali a přivedli před soud.

Kapitolinus, plný hněvu, mu nařídil, aby řekl své jméno, kdo je a důvod, který ho přiměl k takovémuto činu. Emilián řekl, že je otrokem i svobodným člověkem, a vysvětlil: „Jsem Božím otrokem, avšak osvobozený od toho, abych se klaněl idolům a modlám.“

Pak dodal: „Láska k Pánu a touha zalíbit se Kristu, stejně jako odpor a znechucení z pouhého pohledu na tyto neživé sochy, mě pobízely a dávaly mi sílu zničit tuto hanbu lidského pokolení.“ „Neboť nic nás, kteří jsme obdařeni rozumem, neponižuje více než uctívání bezduchých idolů a model, než uctívání díla svých vlastních rukou. Sami sebe pak ponižujeme také tím, že zanedbáváme pravou úctu, která by měla být prokazována jedinému Bohu a Stvořiteli.“

„Dost řečí! Takže jste se dopustil svatokrádeže?“ zakřičel na něho magistratus. Emilián odpověděl, že je na tento čin hrdý jako na nejušlechtilejší a nejzbožnější čin ve svém životě.

Kapitolinus nařídil, aby ho svlékli, položili na zem a tvrdě zbičovali. Protože se svatý nadále vysmíval modlám, nařídil ho magistratus mlátit do hrudi a břicha. Když se Kapitolinus z výslechu dozvěděl, že Emilián je synem městského prefekta Savatia, prohlásil, že jeho urozený původ ho neospravedlňuje ani nezbavuje trestu. Sám svatý se však odmítl jakkoli ospravedlňovat, když se snažili najít polehčující okolnosti na jeho obranu. Naopak požadoval, aby byl potrestán co nejpřísněji, aby nebyl zbaven mučednického věnce. Kapitolinus ve velkém vzteku odsoudil Emiliána k smrti na hranici a uložil vysokou pokutu jeho otci, který byl podle něj nedbalý při výchově syna.

Vojáci svatého Emiliána okamžitě chytili a odvedli z města na místo, kde už byl rozdělán oheň. Když ho hodili do ohně, plameny se nedotkly mučedníkova těla, ale obrátily se proti mučitelům a spálily je. Emilián mezitím zpíval chválu Pánu, stejně jako mladíci v peci babylonské. Pak na sobě učinil znamení kříže a svěřil svou duši Pánu. Zesnul v pokoji a byl přijat do zástupu statečných bojovníků zbožnosti. Kapitolinova žena, tajná křesťanka, získala od svého manžela svolení vzít si Emiliánovo tělo. Předala ho zbožným křesťanům a ti pohřbili svaté ostatky ve vesnici Gizidin nedaleko Dorostolu.

 

 

Svt. mučedník Athenogenes

a deset jeho učedníků (♰ 311)

památka 16. / 29. července

Pedachthoe (v blízkosti dnešního města Güneykaya v Turecku) je město v metropoli Sebasta, kde Athenogenes sloužil jako biskup.

Tam tehdy místodržící Filomarchos uspořádal velkou slavnost na počest pohanských bohů a nařídil občanům Sebasty, aby jim obětovali.

Obyvatelé Sebasty, většinou křesťané, se však odmítli účastnit bezbožné slavnosti i obětovat modlám. Vojáci proto dostali rozkaz pobít ty, kteří odmítli, a mnoho křesťanů tak bylo tehdy korunováno za mučedníky.

Místodržící se dozvěděl, že křesťanství se v těch místech značně rozšířilo díky kázání biskupa Athenogena.

Vydal proto příkaz, aby vojáci starce našli a postavili ho před soud.

Svatý Athenogenes a deset jeho učedníků žili nedaleko města v malém monastýru. Vojáci, kteří biskupa přišli zatknout, ho tam nenašli, a tak zajali jeho učedníky.

Ty pak spoutali řetězy a uvrhli do vězení.

Svatý Athenogenes, když se dozvěděl, k čemu došlo, přišel sám do Sebastie a začal soudci vyčítat, že uvrhl nevinné do vězení. Byl proto samozřejmě hned zajat. Ve vězení pak svatý Athenogenes své duchovní děti povzbuzoval k nadcházejícímu velkému duchovnímu boji.

Všech deset svatých mučedníků bylo postaveno před soud, kde vyznali, že jsou křesťané a že odmítají obětovat modlám. Po krutém mučení byli učedníci svatého biskupa sťati.

Po popravě učedníků bylo nařízeno, aby začali mučit starce. Ten, posílen Pánem, snášel muka důstojně. Jeho jedinou prosbou bylo, aby byl popraven v monastýru.

Když byl svatý vyznavač veden do svého monastýru, zpíval žalmy a modlitební píseň Světlo tiché (která se zpívá na každé večerní a o které je toto nejstarší zmínka).

Když byl svatý přiveden do svého monastýru, v modlitbě vzdával chválu a dík Bohu a radoval se ze strádání, kterých se stal hodným, aby je pro Něj podstoupil.

Poté se svatý Athenogenes modlil k Pánu za odpuštění hříchů těch, kteří na něj a jeho učedníky budou vzpomínat.

Před mučednickou smrtí Pán dopřál svatému slyšet Jeho hlas, který byl podobný tomu, jenž promluvil k moudrému lotrovi: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Poté svatý mučedník sám sklonil hlavu pod meč.

 

Památka svatých Otců šesti všeobecných sněmů

Šestnáctého dne července, v pátém nebo šestém týdnu po Padesátnici si Církev připomíná památku šesti svatých všeobecných sněmů:

Prvního, který se konal v roce 325 po Kristově narození za přítomnosti Konstantina Velikého a 318 svatých otců. Otcové sněmu v jednomyslnosti víry, navzdory Ariovi, vyjasnili v prvních osmi článcích Vyznání víry soupodstatnost tří osob Božské přirozenosti a jednotné uctívání Otce, Syna a Svatého Ducha. Stanovili dobu pro slavení Paschy a vydali 20 pravidel zbožného chování pro vedení Církve.

Druhého, konaného v Konstantinopoli v roce 381 po Kristově narození za císaře Theodosia Velikého, kterého se zúčastnilo 150 svatých otců. Ti navzdory konstantinopolskému patriarchovi Makedoniovi, potvrdili stejnou úctu Svatému Duchu spolu s Bohem Otcem a Synem; poukázali na vážnost a neměnnost víry hlásané Prvním všeobecným sněmem; rozšířili výklad osmého článku víry; připojili poslední čtyři články a předali sedm pravidel zbožného chování pro vedení Církve.

Třetího, konaného v Efezu v roce 431 za účasti císaře Theodosia II. a 200 svatých otců. Ti navzdory Nestoriovi vyznali nerozdílné spojení božství a lidství v osobě Ježíše Krista a prohlásili přečistou Vždy Pannu, která Ho bez semene porodila, za vlastní a pravou Bohorodici; potvrdili neměnnost Vyznání víry a předali osm pravidel zbožného chování pro vedení Církve.

Čtvrtého, který byl v Chalkedonu v roce 451 za císaře Marciana, s 630 svatými otci, kteří vyznali Pána Ježíše Krista dokonalého v Božství a dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, z duše i těla; soupodstatného s Otcem v Božství a soupodstatného s námi v lidství; podobného nám ve všem kromě hříchu; narozeného před věky z Otce v Božství; v lidství pro naše spasení z Marie Panny Bohorodice; jako jednoho Krista, Syna Božího, jednorozeného, ve dvou přirozenostech nesmíšených, neměnných, nerozdílných, v nichž je poznáván a oslavován. Tito otcové svrhli z úřadu pošetilého Eutychia, archimandritu konstantinopolského, jenž tvrdil, že veliké tajemství spasitelného díla Božího se uskutečnilo jen zdánlivě (jako přízrak), a spolu s ním i Nestoria, patriarchu konstantinopolského, a Dioskora, arcibiskupa alexandrijského, z nichž jeden obhajoval a prosazoval rozdělení a druhý smíšení božství a lidství v Ježíši Kristu; a předali Církvi třicet pravidel zbožného chování pro její vedení.

Pátého, který byl v Konstantinopoli za vlády císaře Justiniána Velikého v roce 553 za účasti 165 svatých otců, kteří potvrdili pravdivost učení vyloženého čtvrtým všeobecným sněmem a odsoudili Theodora z Mopsuestie – Nestoriova učitele – Origena, Didyma a Evagria a také Theodoretův list proti pravé víře a proti dvanácti kapitolám blaženého Cyrila a tzv. Ibasův list.

A šestého, který byl za Konstantina IV. Pogonata rovněž v Konstantinopoli v roce 681, na němž byli odsouzeni Sergios, biskup konstantinopolský, a jeho stoupenci, za účasti 170 svatých otců, kteří potvrdili, že v Ježíši Kristu jsou dvě přirozené vůle a dvě přirozená působení, která jsou neoddělitelná a nesmíšená. Ti rovněž potvrdili kánony všeobecných i místních sněmů a vyhlásili 102 kánonů pravidel zbožného chování pro vedení Církve.

Památka a oslava svatých Otců šesti všeobecných sněmů, které se konaly v různých dobách, nepochybně nezačaly náhle, ale postupně se rozšířily po prvním všeobecném sněmu. Postupné zavádění této památky je naznačeno ve spisech svatých otců různých století.

Tak svatý Řehoř Dvojeslov, římský papež a církevní učitel ze šestého století, ve svém dopise Janu Postníkovi, patriarchovi konstantinopolskému, a dalším patriarchům psal o čtyřech všeobecných sněmech takto: „Přijímám a ctím tyto čtyři sněmy jako čtyři knihy svatého evangelia, to znamená, že se vší oddaností dodržuji a ochraňuji sněm nicejský, na kterém bylo vyvráceno falešné učení Ariovo; konstantinopolský sněm, na kterém byl odhalen klam Eunomia a Makedonia; efeský sněm, na kterém byla odmítnuta Nestoriova bezbožnost; chalkedonský sněm, na kterém bylo odmítnuto šílenství Eutycha a Dioskora.“

V 7. století napsal svatý Sofronius, patriarcha jeruzalémský, ve sborovém listu patriarchovi konstantinopolskému Sergiovi: „Svatí Otcové, kteří chtějí ukázat, že jejich učení není nové, ale je v souladu se sněmy, často na ně odkazují. My přijímáme čtyři velké, posvátné všeobecné sněmy, které se konaly k utvrzení božských dogmat Církve, jež září evangelním jasem a jsou ozdobeny evangelními ctnostmi. Kromě těchto čtyř velkých, ctihodných, nejposvátnějších a stejně čestných sněmů přijímám také pátý všeobecný sněm, který se konal zvlášť a až po nich, a který se sešel, aby potvrdil proslulý chalkedonský sněm.“

V 9. století psal o šesti všeobecných sněmech Nikeforos, arcibiskup konstantinopolský, a nazval je „svatými a Bohem inspirovanými“.

Při památce svatých Otců šesti všeobecných sněmů Církev ve svém evangelijním čtení přednáší velekněžskou modlitbu Ježíše Krista, která se čte také při prvním strastném evangeliu a v 7. neděli po Pasše, v den památky svatých otců prvního všeobecného sněmu (Jan 17,1–13).

A slovy apoštolského čtení poučuje: „Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch (Židům 13, 7, 9, 17).“

 

Podle:

Svt. Filaret (Gumilevský), arcibiskup černigovský a nižynský (♰ 1866)

Životy svatých, s poučeními o svátcích Páně, Přesvaté Bohorodice a zjeveních divotvorných ikon

Petrohrad 1892

 

Svatých čtyřicet pět mučedníků z Nikopole arménské (♰ 318)

památka 10. / 23. července

Na začátku čtvrtého století, když Východu vládl císař Licinius, křesťané trpěli mnohým pronásledováním.

Tak tomu bylo i v Nikopoli arménské. Když přišel rozkaz vyhledat a mučit křesťany i tam, někteří z křesťanů, bylo jich více než čtyřicet, se rozhodli vystavit se mučení, aniž by čekali na to, až je budou mučitelé sami hledat.

Tyto dobrovolné mučedníky vedli Leontius, Mauricius, Daniel, Antonín a Alexandr – muži urozeného původu a dobrého vzdělání. Předstoupili před igemona a vyjevili mu, že jsou křesťany.

Igemon arménské provincie, před něhož svatí vyznavači předstoupili, byl ohromen jejich jednomyslností a odvahou, skrze které se dobrovolně odsoudili k mučení a smrti. Snažil se je přesvědčit, aby se zřekli Krista a obětovali pohanským bohům, ale svatí byli neoblomní. Vyvrátili všechny igemonovy argumenty a prokázali lživost víry v ohavné, neřestmi prodchnuté pohanské bohy, která vede jejich ctitele jen k záhubě. Následně igemon nařídil, aby byli vyznavači biti kameny do obličeje, poté spoutáni a uvrženi do žaláře.

V žaláři se svatí radovali a zpívali Bohu žalmy krále Davida. Svatý Leontius povzbuzoval a posiloval své bratry ve víře a připravoval je na nová muka za pravou víru a vyprávěl o odvaze všech, kteří před nimi snášeli utrpení pro Krista. Ráno, poté co podruhé odmítli obětovat modlám, byli svatí znovu vydáni na mučení.

Avšak ani mučení, ani štědré sliby, co získají, když se zřeknou Krista, neotřásly jejich odvahou.

Svatý Leontius se však obával o pevnost ve víře některých jiných mučedníků, a proto prostřednictvím jistého Filipa požádal významného velmože Heroda, aby igemona přesvědčil k rychlé popravě mučedníků. Herodes souhlasil. V noci před popravou měli trpící vidění, které je utvrdilo ve víře.

Vězeňští strážci Menas a Vilirad, kteří byli svědky posledních dnů mučedníků, se pak rozhodli trpět spolu s nimi, po jejich boku.

Jejich poprava byla krutá. Páleni strašným horkem a trýzněni žízní, byli nuceni snášet odsekávání jednoho údu za druhým sekerou.

Po strašném mučení byli mučedníci vhozeni do ohně a poté byly jejich kosti vhozeny do řeky.

Zbožní věřící je našli, sesbírali a uchovali. Později, když Kristova církev získala svobodu, byl na tomto místě postaven velký chrám zasvěcený svatým čtyřiceti pěti mučedníkům.

Kosti mučedníků pak přinášely věřícím mnohá uzdravení.

 

Svt. mučedník Kilián z Würzburgu (♰ 689)

památka v den mučednické smrti 8. / 21. července, 9. / 22. července dle irského kalendária a 25. března / 7. dubna, v den nalezení a přenesení jeho svatých ostatků z Würzburgu do Paderbornu

Svatý Kilián (Cillian, Killian, Cillín, Kilianus, Ceallach), jehož jméno v keltštině znamená „muž v cele“, byl hlasatelem víry ve franských zemích (dnešní Francie, Německo, Belgie a Itálie). Narodil se v irském Mullaghu. Pocházel z irsko-skotské aristokratické rodiny. Poté, co na sebe přijal řeholi svatého Kolumbána¹, žil Kilián zpočátku v samotě. Studoval tehdejší vědy, byl ustanoven biskupem. Nakonec podnikl pouť do Říma, aby tak potvrdil svou vnitřní volbu a stal se hlasatelem víry.

Spolu se svými společníky, presbyterem Kolmanem a diakonem Totnanem, byl papežem vyslán na území dnešního Německa, aby tam šířil křesťanskou víru. Vynikající poloha Würzburgu (dnešní Dolní Franky v Bavorsku) povzbudila Kiliána k tomu, aby tam zůstal. Od samého začátku své služby byli Kilián a jeho společníci velmi váženi, především pro své praktické znalosti zemědělství, lesnictví a chovu zvířat. Misionářské hnutí, které vzniklo v Irsku, bylo vždy doprovázeno šířením kultury a civilizace v tehdy zaostalé střední Evropě. K tomuto vývoji přispělo irské a skotské mnišství.

S rostoucí hojností se Němci stávali ochotnějšími přijímat křesťanskou víru. Následovaly četné křty. Takto byl například pokřtěn franský panovník a durynský vévoda Gotzbert. Na důkaz závažnosti tohoto rozhodnutí Kilián požadoval, aby se rozloučil s Geilanou, vdovou po svém bratrovi, se kterou žil. Gotzbert vyhověl, ale Geilana, která nikdy nepřijala křesťanskou víru, to Kiliánovi neodpustila. Když byl její manžel na vojenské výpravě, nařídila svým mužům, aby zabili Kiliána a spolu s ním i Kolmana a Totnana během jejich nočních modliteb přímo v jejich mnišské cele roku 689. Jejich tasené meče probodly Bibli Kiliána, Kolmana a Totnana. Vrahové však neprojevili žádnou lítost. Skvrnu na vazbě knihy lze vidět v univerzitní knihovně ve Würzburgu. Vrazi zahladili všechny stopy útoku, pohřbili těla a na tom místě nechali postavit stáj, ve které se však koně báli stát.

Vrazi, zasaženi šílenstvím, se poté přiznali Gotzbertovi, který se vrátil z války. Jedna vznešená žena, která se později sama stala poustevnicí, sesbírala krví nasáklou hlínu a ukázala mu to místo. Zázračným způsobem, pak byla těla nalezena bez úhony. Kiliánův vrah v pominutí smyslů spáchal sebevraždu a původkyně všeho zemřela na šílenství. Lidé to viděli jako důkaz moci křesťanství a dali se pokřtít.

Würzburský biskup Burkhard nalezl a vyzdvihl Kiliánovy ostatky 8. července 752. V roce 788 byly za přítomnosti Karla Velikého přeneseny do katedrály postavené jako hrobka. V nové katedrále, která stojí dodnes, se nachází Kiliánova schrána s jeho ostatky. Ve Würzburgu se dodnes zachovala tradice poutí na Kiliánův den.

V českém prostředí se pak svatý připomíná v pranostikách: „Svatý Kilián – okurek pán.“ „Na svatého Kiliána seje se řepa.“ „Je-li na svatého Kiliána jasné nebe, bude mnoho pěkných dnů.“

Ostatky svatých Kiliána, Kolmana a Totnana

____ 

¹ Řehole svatého Kolumbána (Regula Sancti Columbani). Jeden z nejpřísnějších mnišských řádů v historii křesťanství. Tato řehole vznikla v Irsku v 6. století a vyžadovala od mnichů absolutní sebezapření.

1. Absolutní poslušnost

Mnich musel bezvýhradně poslouchat představeného. Jakékoli zaváhání nebo pochybnost při plnění poslušenství byly považovány za hřích. Vlastní vůle mnicha musela ustoupit vůli Boží.

2. Úplné mlčení

Mluvit bez naléhavé potřeby bylo přísně zakázáno. Za prázdné řeči nebo vtipkování hrozily přísné tresty. Dorozumívání mezi sebou bylo omezeno pouze na modlitby a pracovní záležitosti.

3. Krajní asketismus a půst

Mniši jedli pouze jednou denně, a to až večer. Jídelníček tvořila zelenina, kaše, chléb a voda. Maso bylo striktně zakázáno.

4. Vyčerpávající práce a modlitba

Den byl rozdělen mezi těžkou práci na poli a neustálé modlitby. Mniši se modlili i v noci, a kvůli tomu přerušovali spánek. V určité dny museli odříkat celý Žaltář (všech 150 žalmů).

5. Tvrdý systém trestů

Za každou chybu následoval okamžitý trest. Prohřeškem bylo například: zapomenout se pokřižovat, rozlít jídlo, přijít pozdě na bohoslužbu nebo promluvit bez dovolení. Trestem bylo bičování (6 až 200 ran podle závažnosti) nebo přísný půst o chlebu a vodě.

6. Putování pro Krista (Peregrinatio pro Christo)

Za nejvyšší duchovní čin se považoval dobrovolný odchod z rodné země. Mniši opouštěli Irsko navždy, aby šířili víru v cizích krajích. Právě toto pravidlo přivedlo svatého Kiliána do nitra Evropy.