Životy Svatých

Ctihodný Vasilisk Sibiřský, divotvůrce

(památka 29. prosince/ 11. ledna)

Narodil se jako Vasilij Gavrilovič Gavrilov, v 18. stol. okolo roku 1740, a žil v rolnické rodině usídlené v Tverské gubernii. Jako dítě brzy přišel o matku, a proto otec přivedl domů k Vasiliskovi a jeho starším bratřím macechu. Z dětství poznal práci a chudobu, jako dítě nezřídka i žebral a prosil o milodary. Byl však dobrého a prostého srdce, pokorný a Boha milující chlapec. Mladého Vasilije velmi ovlivnila kázání tehdejšího tverského biskupa Gavriila (Petrova), která slyšel ve Svato Trojickém – Makárijevském monastýru. Ačkoli od mládí toužil po mnišském, odříkavém životě, v dospělosti se nechtěl protivit otcově vůli, a na jeho přání se nakonec oženil. Po vzájemné domluvě se ženou spolu žili i v manželství v tělesné čistotě, Vasilij často odcházel za prací z vesnice, a tehdy pomáhal v různých monastýrech. Nakonec okolo roku 1777, se svolením ženy a její rodiny, zanechal světského života a začal obcházet různé monastýry, kde hledal mnichy zkušené v duchovním zápase a modlitbě.

Nakonec došel do Ostrovské poustevny (do Ostrovského monastýru Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice) k učedníku ctih. Paisije Veličkovského, ke starci jeromonachu Kleopovi, který mu dal požehnání k poustevnickému životu.

Vasilij začal žít jako poustevník nejdříve v lesích Čuvašska, poté mezi brjanskými poustevníky u starce Adriána, od nějž nakonec přijal mnišský postřih se jménem mučedníka Vasiliska. Zde potkal i svého budoucího spolubesedníka v modlitbě, ctih. Zosimu Verchovského (jeho památka je slavena 24. října/ 6. listopadu). Dojemné duchovní přátelství je spojilo na celý život. Okolo deseti let prožili oba starci, Vasilisk a Zosima, v blízkosti Koněvského monastýru Narození Přesvaté Bohorodice, a přitom rostli a sílili duchem v mnišských zápasech a v Ježíšově modlitbě.

Poustevník Vasilisk vedl velmi pilný a horlivý duchovní zápas, neustále přebýval v modlitbě a svému tělu nedával ani chvíli oddechu, chránil se od sytosti v jídle i v pití, hlavně však od spánku. Všechny noci předcházející velké církevní svátky, strávil v bdění. Když jej začal přemáhat spánek, činil poklony, sekal dříví nebo zpíval duchovní písně. Když k němu přicházeli poutníci, všechny s láskou přijímal, když ale někdo z nich prosil, aby spolu s ním mohl žít a nechal se od něj duchovně vést, tak říkal, že on je hříšný, že přebývá v mnohé lenosti a že dal slib žít životem v samotě. Když prosící i přesto dále naléhal, Vasilisk mu mírně a s pokorou odpověděl: Společně tu žít nemůžeme, ale jestli chceš, zůstaň v mé kelii, a já půjdu na jiné místo.

Jeho vzácná modlitební zkušenost, kterou postupně jako poustevník od Boha získal, byla popsána ctih. Zosimou Verchovským v rukopisu pod názvem «Vyprávění o působení srdečné modlitby starce poustevníka Vasiliska», které představuje výklad zjevení ctihodnému o neobyčejných plodech blahodati, darovaných mu během jeho ponoření se do modlitby mysli. Čistota srdce a hluboká pokora před Bohem a bližními umožnili ctihodnému dostihnout vysokého a vznešeného duchovního úspěchu. O jeho přebývání v pravé modlitbě, čistotě srdce a vysokém duchovním životě vydal svého času svědectví i svt. Ignátij (Brjančaninov), který ve III. díle svých asketických děl napsal, že nakolik je mu známo, tak v jeho (XIX.) století žili jen dva mniši, kteří byli učiněni za hodny vidět svou duši, jak opustila tělo. Jedním z nich byl právě ctih. Vasilisk.

Bratři v modlitbě a v duchovním boji Vasilisk a Zosima ve svém přání dosáhnout

Ctih. Zosima Verchovský a ctih. Vasilisk Sibiřský

ještě většího vzdálení se od světa, si jako nové místo své ho asketického pobytu sibiřské lesy. Roku 1798 se usídlili nedaleko od řeky Tomy v oblasti dnešního města NovoKuzněck. V tamnějších lesích našli dobré místo k modlitbě a samotě, kde s pomocí dobrodinců vystavěli dvě kelie a opět začali žít poustevnickým životem. Od vzájemných návštěv se zdržovali vždy až do soboty, hlavně pak ve středu a v pátek, kdy si nejvíce chránili samotu. V nedělní dny a ve svátky ale společně četli a vedli duchovní rozhovory, procházejíc se po opuštěných místech tamějších lesů. Dobří a Krista milující lidé navštěvovali starce poustevníky jen zřídka, když je však někdo navštívil, od nikoho nebrali peněžní dary, jen co bylo třeba k přežití, trochu jídla a oblečení, a to jen to nejprostší. Vše se snažili oplatit svou vlastní ruční prací, kterou konali: otec Vasilisk vyráběl hliněné nádobí a otec Zosima dřevěné výrobky.

Takto prožili dlouhých 24 let, kdy žili ve zbožném doufání, že v samotě lesů také zakončí i svůj pozemský život. Jiná však byla vůle Hospodinova, zcela v duchu svatého evangelia: „Kdož rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě.“ (Mat. 5, 15) Hospodinu bylo milé, aby ti, kdož získali vysoké ctnosti, nyní posloužili dílu spásy svým bližním. Jedna měšťanka města Kuzněck zatoužila po mnišském životě, ale na blízku nebyl žádný monastýr, a protože do Rusi bylo daleko, rozhodla se tedy přijít k oběma poustevníkům, které žádala o duchovní vedení. Když se k nim s důvěrou obrátila a získala i jejich souhlas, usídlila se v malé kelii postavené na břehu řeky Tomy, a k ní potom přicházely další dívky a ženy s prosbou společné modlitby. Starec Vasilisk je často navštěvoval, staral se o ně, poučoval v mnišském životě a někdy k nim posílal i otce Zosimu.

Za nějakou dobu bylo nicméně už zřejmé, že mnišský život těchto sester přebývajících ve společné modlitbě, které se nacházely tak blízko života světských lidí, už není možný, a že by bylo třeba najít pro monašky nějaký opuštěný monastýr. K tomuto dal své požehnání i souhlas Tobolský archijerej. Našel se proto jeden opuštěný monastýr, který začal sloužit jejich svatému dílu. Takto byl znovuobnoven Svato-Nikolajevský monastýr, poblíž kterého prožil o samotě i své poslední roky ctihodný Vasilisk.

Starec Vasilisk zesnul 29. prosince roku 1824. Dobu a čas svého odchodu předpověděl zcela přesně, předtím se však vyzpovídal a přijal svaté Kristovy Tajiny. Do svého posledního vzdechu přebýval otec Vasilisk v ústní a srdečné modlitbě a se slovy Pane Ježíši Kriste … odevzdal svého ducha Pánu doslova tak, jakoby usnul.

Za čtyři dny po zesnutí přijel starec Zosima a našel tělo starce Vasiliska netknuté tlením a jeho tvář zářící nebeským světlem. Otec Zosima přikázal, aby namalovali portrét zesnulého otce, něco, co za svého života starec Vasilisk ve své pokoře nikdy nedovoloval. Svatý mnich byl pohřben u stěny hlavního monastýrského chrámu, v blízkosti oltáře. V roce 1913 nechali obyvatelé města Turinsk, v jehož blízkosti se monastýr nacházel, vystavět nad hrobem starce kapli.

Svaté ostatky ctihodného byly nalezeny a vyzdviženy roku 2000 a nyní se nacházejí ve Spasském monastýru v Jekatěrinburgu. Jsou známy a dosvědčeny mnohá uzdravení a duchovní pomoc věřícím, kteří se s vírou obrátili ke ctih. Vasiliskovi Sibiřskému.

Svatořečení ctihodného Vasiliska se uskutečnilo během Božské liturgie dne 11. ledna 2004, v mužském monastýru Přemilostivého Spasitele ve městě Jekatěrinburg.

Svaté ostatky ctihodného Vasiliska