středa 2. prosince 2015
Svatý a spravedlivý
Simeon Verchoturský
(památka 18.
prosince / 31. prosince v den svatořečení; 12. září / 25. září, prvé přenesení
ostatků; 12. května/ 25. května, druhé přenesení ostatků)
Svatý a spravedlivý Simeon se narodil na počátku
17. století v evropské části Ruska, v rodině zbožných dvořanů. Po
smrti svých rodičů, v období tzv. Smuty¹, poslouchaje a podřizuje se
Božímu vedení, zanechal pocty a pozemské bohatství a vzdálil se za Ural. Na
Sibiři spravedlivý Simeon žil jako prostý poutník, skrývaje svůj původ. Nejčastěji
navštěvoval vesnici Merkušino, která se nachází nedaleko města Verchoturije,
kam se chodil modlit do chrámu.
S blahou zvěstí o Trojjediném Bohu, o
věčném životě v Království Nebeském, chodil Simeon po blízkých vsích.
Nevyhýbal se ani Vogulům², původním obyvatelům těchto krajů, kteří si
zamilovali tohoto svatého pro jeho čistý život. V sibiřské tajze, netknuté
lidskou nohou, se Simeon oddával neustálému pamatování na Boha, v každém
živém stvoření viděl nevyslovitelnou Velemoudrost Toho, jenž všechno moudře
učinil (Ž 104,24).
Svatý nikdy nezahálel, z kožešin uměl ušít kožichy,
obcházel vesnice, nechával se najímat a pracoval u rolníků, za svou práci však
nepřijímal žádnou mzdu. Aby utekl před chválou, za dobře odvedenou práci,
spravedlivý Simeon zanechával tuto práci nedokončenou a poté vždy odešel od
těch, kteří si ho najali. Musel proto někdy snášet urážky a dokonce i bití, on ale
vše přijímal s pokorou a za ty, kteří ho uráželi a ubližovali mu, se
modlil. Takto dosáhl dokonalé nezištnosti a pokory.
Slovy, ale hlavně pak činy šířil pokoru a
smířlivost, svojí čestností a askezí pak ještě za svého života získal úctu
spravedlivého.
Svatý Simeon se mnoho modlil za utvrzení víry
nově posvěcených obyvatelů Sibiře v Božím Slově. Svoji modlitbu spojoval
s modlitebním stáním na kolenou na jednom kameni v hluboké tajze. Ve
vzdálenosti deseti verst od
Merkušina, na břehu řeky Turji, měl svatý svou samotu, kde lovil ryby.
Ale i zde projevoval zdrženlivost a ryb lovil jen tolik, kolik mu bylo
zapotřebí. Blažené zesnutí svatého muže následovalo prostřed velikých zápasů
půstu a modlitby. Zesnul roku 1642 a byl pohřben v Merkušinském pogostu³, u
chrámu Archanděla Michaela. Pán po zesnutí tohoto spravedlivého proslavil svého
služebníka, který zanechal všechno pozemské, aby sloužil jen Jemu jedinému.
Roku 1692, padesát let od zesnutí svatého,
obyvatelé Merkušina zázračným způsobem nalezli zjevivší se netlené tělo tohoto
světce, na jehož jméno již zapomněli. Stalo se, že rakev s tělem Simeona
vystoupla ze země tak, že v ní bylo z části vidět i jeho ostatky.
Brzy se začaly od zjevivších se ostatků dít mnohá uzdravení nemocných, tělesná
i duševní. Byl uzdraven chromý a nehybný člověk, po čemž následovaly i mnoha
jiná uzdravení.
18. prosince roku 1694, z pověření
metropolity sibiřského a tobolského Ignatije, bylo igumenem Dalmatovského
monastýru Izákem, spolu s dalšími duchovními, učiněno ohledání ostatků a
zjištění všech podrobností ohledně uzdravení od ostatků světce. Následujícího
dne přicestoval do Merkušina sám metropolita, který však, přestože vyslechl
svědectví igumena Izáka o tom, že v rakvi bylo nalezeno celé a tlením neporušené
tělo, a že při jeho ohledání bylo cítit blahou vůni vycházející zjevně od
svatých ostatků, ten přesto přese všechno přijal tato svědectví nedůvěřivě a s pochybnostmi,
a ani se sám na vlastní oči nechtěl o řečeném přesvědčit.
V životopisu svatého je napsáno, že poté i sám
metropolita byl svědkem zázračné pomoci svatého Simeona. V ten stejný den,
kdy projevil své pochybnosti, pocítil metropolita bolest v levém oku a
začal špatně vidět. Nejprve si myslel, že se tomu tak stalo pro velký mráz a
studený vítr, potom si však hned vzpomněl na to, co udělal, a že se tomu stalo kvůli
jeho nedůvěře a pochybnostem, které projevil vůči svatému. Tehdy se začal modlit
a řekl: Smiluj se nade mnou, Pane, a uzdrav
moje oko. A ty, svatý spravedlivý, nehněvej se na mne. Přísahám, že po svaté
liturgii, jestliže ti to bude libo, sám přijdu ke svatým ostatkům a zhlédnu na
ně. V tom okamžiku bolest oka zmizela a metropolita už začal zase vidět
dobře. V souladu s tím, jak slíbil, odešel metropolita po svaté liturgii
spolu s duchovními k hrobu. Rakev byla otevřena a metropolita
spatřil, že svědectví igumena bylo pravdivé. Tehdy metropolita, naplněn zbožnou
úctou, řekl: Dosvědčuji i já, že ostatky
tyto, onoho spravedlivého a ctnostného člověka, jsou ve všem podobny ostatkům
dávných svatých. Tento spravedlivý je podoben Alexijovi, metropolitovi
moskevskému, anebo Sergiji Radoněžskému, neboť se stal důstojným netlejícnosti
od Boha, podobně jako i tato světla víry pravoslavné!
Takto byla dosvědčena a potvrzena netlejícnost a
svatost ostatků spravedlivého. Poté podle životu svatého bylo zjeveno, že nově
zjevený služebník Boží se má nazývat spravedlivým Simeonem.
30. prosince 1694 metropolita Ignátij ještě
jednou navštívil Merkušino, podruhé ohledal svaté ostatky a přenesl je do
chrámu, a rakev nechal pokrýt hedvábným plátnem.
12. září roku 1704, s požehnáním
metropolity tobolského Filothea, bylo učiněno přenesení svatých ostatků spravedlivého
Simeona z chrámu svatého archanděla Michaela do Verchoturského monastýru
svt. Mikuláše, a v tento den Církev slaví druhý svátek spravedlivého
Simeona Verchoturského.
A i dnes, na přímluvy svatého Simeona
Verchoturského, zjevuje Pán blahodatnou pomoc a utěšení, posilnění i ponaučení,
uzdravení duší i těl a zbavení se od zlých a nečistých duchů.
¹ Smutná doba – Smuta – označení období v
ruských dějinách v letech 1598 – 1613, někdy až do roku 1619, které bylo
poznamenáno přírodními katastrofami, Polsko – Švédskou intervencí, těžkou
politickou, ekonomickou, státní a sociální krizí.
²
Mansi (zastarale: Vogulové) jsou původní
obyvatelé žijící v Chanty-Mansi, Chantymansijský autonomní okruh – Jugra, což je autonomní okruh v rámci Ťumeňské oblasti Ruska. Nazývají se Mán-si, tj.
národ Mán, podle řeky Manu.
³ Pogost (rusky погост, ze
staroruského: погостъ) od slova pohostit, původně pohostinné dvory na cestách, venkovské
komunity na okraji starého ruského státu, nebo také obchodní centra. Na konci
10. století se pak pogosty přeměnily do administrativních a územních správních
oblastí. Pogosty se lišily ve velikosti, od desítek do stovek vesnic mezi 11.
až 14. stoletím. Jak se křesťanství šířilo po Rusi, byly v pogostech stavěny
kostely. Poslední pogosty, sloužící jako administrativní obvody, byly zrušeny v
roce 1775. Poté se staly městy.
Svatý mučedník Šebestián
(památka
18. prosince / 31. prosince)
Tento slavný Kristův mučedník se narodil
v Itálii a byl vychován ve městě Mediolanum (Milán). Ještě ve svém mládí
se začal učit vojenské službě. Takto vzdělán, lepý a chrabrý, získal přízeň císaře
Diokleciána, který ho jmenoval velitelem své dvorní gardy.
Šebestián však v tajnosti vyznával křesťanskou
víru a modlil se k živému Bohu. Jakožto muž čestný, spravedlivý a
milostivý byl Šebestián velmi oblíben mezi svými vojíny. Kde mohl, zachraňoval
křesťany před strádáním a smrtí. Tam, kde nemohl, posiloval je slovy, aby byli
silní v okamžiku smrti pro Krista a nezříkali se jej.
Dva bratry, Marka a Marcelina, kteří byli vězněni
pro Krista a na pokraji svých lidských sil, kdy se skoro už zřekli Krista a
poklonili se modlám, Šebestián utvrdil ve víře a posílil je v jejich mučednictví.
Když k nim promlouval, aby se nebáli smrti pro Krista, jeho tvář byla
náhle osvícena, takže všichni viděli jeho tvář světlou a zářivou jako tvář
nějakého Božího anděla.
Svá slova potvrdil Šebestián i zázraky: uzdravil
Zoju, němou ženu vězeňského dozorce Nikostrata,
která trpěla němotou po šest let. Tuto ženu a celý dům Nikostrata
přivedl Šebestián ke svatému křtu. Uzdravil také dva nemocné syny velitele
věznice Klaudia, Symforiana a Felixe. I Klaudia pak přivedl ke svatému křtu a
spolu s ním i všechny v jeho domě. Jedenáct let trpícího dnou a bolestmi
nohou Trankvilla, otce bratrů Marka a Marcellina, této nemoci zbavil a přivedl jej
ke křtu a spolu s ním i ostatní v jeho domě. Ze stejné nemoci a bolesti
uzdravil římského eparcha Chromatia, a také jeho i jeho syna Tiburta přivedl ke
svatému křtu.
Z těchto křesťanů jako první přijala
strádání Zoja, kterou zajali u hrobu svatého apoštola Petra, kde se modlila
k Bohu. Poté, co ji umučili, vhodili její tělo do řeky Tibery. Následně
byl zajat Tiburtos, před nějž byl položen rozžhavený uhel, a jemu dáno na
výběr, buď na něj položí kadidlo jako oběť modlám, nebo sám přejde bosý po těchto
rozžhavených uhlech. Svatý mučedník pro Krista Tiburtos učinil znamení Kristova
kříže a stanul na rozžhaveném uhlí. To mu však nijak neublížilo, a on zůstal
zcela zdráv. Poté, i přes tento očividný zázrak, byl sťat mečem, Nikostratos
byl zabit na kůlu, Trankvillos utopen, Marek a Marcellinus byli mučeni a potom
probodnuti kopími.
Nakonec byl před císaře Diokleciána přiveden sám
Šebestián. Císař jej obvinil z vlastizrady. Na to však Šebestián řekl: Já se vždy modlím k mému Kristu za tvé
zdraví a za mír Římského císařství. Císař však neposlouchal a vydal příkaz,
aby byl Šebestián svlečen a zasypán střelami šípů. Vojáci pak stříleli do té
doby, dokud celé tělo mučedníka nebylo pokryto šípy, až nebylo vidět tělo vůbec.
A když už si všichni mučitelé mysleli, že je Šebestián mrtev, on se zjevil živým
a zcela zdravým. Poté ho bezbožníci ubili holemi. Takto přeslavně strádal a vytrpěl
pro Krista, svého Pána, jeho mučedník Šebestián a přesídlil se do Nebeského
Království roku 287 po Kr., za dnů císaře Diokleciána a biskupa římského Gaia.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)